Lidové písně

Konečně přišlo jaro a sluneční svit lákal k vycházce. 
Coural jsem se kolem Dunaje, z břehu pozoroval husu, za níž se kolébala housata.
Najednou jsem v křoví uviděl mladého myslivce, jak na ně míří flintou.
Naštvalo mě to.
"Hej, myslivče," zvolal jsem, "nemyslíš si, že už to přeháníš!"
Měl jsem toho vážně dost. Věděl jsem, že nedávno prodal hospodáři nepokácenou jedličku, předtím vzrostlý doubek. Vínečka vypil celý soudek.
"Pokud  tu starou zastřelíš, půjdu to nahlásit do kanceláře správci. Víš, že tohle by nebyl tvůj první průšvih."
Ošklivě se na mě podíval, odsekl, že na mě taky jednou dojde a odešel.
 

Dobře, měla jsem si tu flétnu pořádně prokouknout a profouknout. Ale na to první jsem moc spěchala po práci domů a to druhé… dělá se to vůbec? Nechali vás před covidem foukat do fléten?

Míša měla flétnu do hudebky, a to bylo hlavní.

Jasně že ji musela hned vyzkoušet.

A flétna spustila o tom, že ji zabila starší sestra ze žárlivosti (jak jinak?) a že ji utopila. Pak ji našel zaměstnanec výrobny hudebních nástrojů a z její kosti vyrobil flétnu.

Nejspíš bude pět lidským hlasem, dokud ji nepomstíme.

Ale mezitím si docela ráda brouká písničky Chapelle Roan a Paris Palomy.

Šly spolu dvě dívky zeleným hájem. Slunce se jim míhalo ve vlasech.
Šly luznou loukou a zastiňovaly květiny půvabem.
Šly utěšenou pěšinou a jedna se zadržela, aby si upravila střevíček.
Když dohnala přítelkyni na břehu řeky, promluvila k ní: „Chovám v srdci stejného muže jako ty. Dám ti svého bratra a mnoho klenotů, když mi ho přenecháš.“
První dívka se zamračila. „Budu to potřebovat písemně.“
Druhá dívka se zarazila. „Já myslela…“
„Nějak to mezi námi není ono. Navíc se do svatby moc nehrne.“
„Já si ho vyjádřím,“ slíbila druhá dívka a hodila do vody velký kámen, který držela za zády.

Když jsem byla mladší, o hodně mladší než dneska, nikdy jsem nepotřebovala ničí pomoc, v žádném směru. Jenže ty dny jsou pryč, už nejsem tak sebejistá, teď zjišťuju, že jsem změnila názor a pootevřela dvířka.
Jsem v cizím městě. Je to pěkné město. Hezkých kluků je tu snad stovka, ale mně se stýská jen po jednom.
Teď, když se můj život v tolika věcech změnil, moje nezávislost mizí v mlze. Každou chvíli, když si připadám nesvá, ho potřebuju jako nikdy předtím.
Za Jurajem Myšicou bych klidně skočila přes Dunaj. Ani se mi nezdá moc široký.
„Hento? Veď to je Hron."

Ostří kříslo o kámen, až skončím, budu ho muset nabrousit. Teď prostě kopu. Musím Ji dostat ven.
Zvyšuju tempo, hlína létá kolem. Už je skoro venku, když se kopeček hlíny sesune zpátky do vykopané jámy. Zaskučím, ale nepřestávám pracovat.
V temnícím soumraku Ji táhnu domů. Musím Jí věnovat péči, aby se vzpamatovala.
PROBOHA! Ve světle lampy si konečně uvědomuju, že to není Ona. Co dělat?
V záchvatu zděšení Ho vyhazuju oknem. Zavřeným.
Takže zítra musím ještě za sklenářem.

Šel zahradník do zahrady s motykou.
Vykopal tam rozmarýnu velikou.
Nebyla to rozmarýna byl to křen.
Vyhodil ho zahradníček z okna ven.

Příběh starý jako samo lidstvo.
Chlapec potká dívku. Pohledy se setkají. Když mu děvče podá jablko, s radostí přijme, stiskne jí prsty a že je šohajek nerozumný, nevšimne si, že její nehty jsou nezvykle ostré.
Po pár soustech stihne pouze hlesnout: „To jablúčko je kyselé.“ Padne. Dívka ho odvleče do pole. Lán se s povděkem zavlní a táhne bezvládné tělo do svých útrob.
Polednice může konečně odhodit masku krasavice. Co změnila cílovou skupinu obětí, zaznamenává velké úspěchy.
Taky slyšela, že na Vsetíně je lúka, kterou seče syneček bez klobúka. Vzhledem k polednímu žáru se nebude muset ani namáhat s jedy.

Tož tak…

Po pankáčsko sobě dopnem,
néprv gatě dobře opnem
zichrhajckó z Holomóca.
Móže bét aj z Přerova.

Debe policajti došle,
stréc je někam bodře pošle.
Do breko se hned nedáme,
névéš někde potajó.

Debe se vám enem zdálo,
že repráke hrajó málo,
zavoláme panimáme.
Te jož neco vedajó.

Máme drsný panimáme,
kde chceme, se lóbáváme.
Co večír jich ospáváme,
žádné z nás jich nešedi.

Čira máme vetožený,
tvargle hostě naložený.
A jak do nás keré répne,
do náhono zahočí.

Že sme o nás dobři ledi,
každé na nás čoči, hledí.
Že jedeme v božim punko,
každé nám to závedí.

Louka se probouzela. Nadechla se, zavoněla. Ve vzduchu pomrkávali červení, žlutí a modří motýli. Nad loukou se ve společnosti rozvitých šípkových růží křivily dva hlohy. Rosa si zpívala a osychala.
Pod hlohy chlapisko s kloboukem přes obličej. Jako by spal, ale slyší každý šelest. Zbraň má po boku. Z vesnice sem doznívají zvony mše, na kterou nešel.
Vprostřed louky leží mladej Janda, co včera mluvil s jeho ženou. A to neměl.
Hraboší nora pije jeho krev.
Chlap se zvednul. Nutno rozhlásit, kterak viděl potulovat se po našem přespolní, od pohledu schopné všeho zlého, trest zasluhující.
Ze zlaté oblohy zajásal skřivánek.

První zjistil, že má cukrovku.
Druhý se stal abstinentem.
Třetí si najal odbornou stavební firmu.
Dalších pět se rozhodlo, že raději půjdou na ryby.
Devátý si koupil lístek na autobus.
Poslední vstoupil do kláštera.
Tak se všech deset malých černoušků vymanilo z bludného kruhu své písně.
---
Slepička koukala na kohoutka, jak si cpe volátko. Vůbec se nepoučil. Zase se zakucká, bude ležet s nožičkama nahoře a ona opět bude muset s nejistým výsledkem běhat o život v bludném kruhu výměnného kapitalismu …
Vymanila se tedy z bludného kruhu předsudků o slepicích, obstarala zásobu vody a přihlásila se na kurz první pomoci.