Realita

Jeden veršotepec předestírá, že holky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky (zdává se mu o šestiletých děvčátcích, které se usmívají a něžně ho hladí), zatímco páni kluci jsou k tomu, aby se točil svět, jinak by se samo sebou zastavil (a tatínků netřeba, šestiletým netřeba otcovstvím kazit náladu). Jiný ví, že i tatínek se usměje, protože bude neděle, a v neděli je internet, v sobotu je zas výlet, nebo naopak, to je jedno, rým se povedl, tudíž je BÁSNÍK vhodný do čítanky.
Rodina je máma, táta, Kuba, Běta.
Teta má tele, tele je milé. Máš jen tetu? To je nemilé. V čítance neexistuješ.
Máš mámu a mámu? Neexistuješ.
Máš tátu a tátu? Neexistuješ.
Kuba je Běta?
TADY JE SVĚT JEŠTĚ V POŘÁDKU!
Máma uklízí, pere, vaří.
Táta pracuje. Řídí auto. A svět.
Ema nese mísu, máma mele maso, táta není vegan, ještě aby!
Je tele milé?
Ham!

Od Grand Canyonu jsem neměla žádná přehnaná očekávání. Prostě velká díra v zemi. Co by mě mohlo překvapit?!

Po desítkách mil plochou krajinou jsme dorazili na parkoviště a zastavili u nízké zídky. Za zídkou jako by se všechno propadlo kolmo dolů. O kilometr.

Zírám do propasti, která pohltila celé pohoří: pohoří s rozeklanými hřbety, kolmými srázy, s roklinami a soutěskami ztrácejícími se hluboko v šeru.

Slunce na skalách rozehrává přehlídku padesáti odstínů rudé, zlaté a purpurové.

Na zídku dosedne vrána a shlíží s námi do kaňonu.
"Krá, krá," praví a zní to jako: "Zíráš, co?"
"Krá," odpovím se staženým hrdlem.

Byla jedna smrtka,
chtěla spapat krtka.

Krtek na to: ne ne ne,
Smrtka si mě neveme!

Víte, děti, co je smrtka,
A proč chtěla spapat krtka?

Smrtka, ta je hladová,
Krtek, ten se neschová!

Krtek žije v noře,
Smrtka křičí: cože?!
Mám se hrabat ve hlíně,
když chci krtka na kmíně?

Krtek spinká v lese,
Smrtka už se třese,
Jak si krtka uvaří,
K obědu či k večeři.

Krtku, krtku, VSTÁVEJ!
Smrtce pěstí dávej!

Krtek se však nebojí,
Neb má s sebou pistoli.
Smrtka křičí: ne ne ne,
Kulka ji však dožene.

BUM!
PRÁSK!

A tak milá smrtka
Nesežrala krtka.

Noc.
Havran leží v posteli s maskou na očích. Chrápe.
Najednou ho probudí zvuk slavících opilců. Vyleze z postele, natáhne si opeřené kalhoty, a jde se podívat ven.
Kolem projede lanovka, z oken je slyšet falešný zpěv. Havran zase zaleze.
To samé se opakuje několikrát za noc.
Další den letí havran do práce.
Rozespale naráží do oken domu. Spadne na zem. Kolem něj padají další ptáci.

Střih.
Schůze městské rady. Za minutu se má začínat.
Oknem vlétá havran a usedá do lavice. Následují ho další krkavcovití. Brzy je místnost plná ptáků. Zírají.
Starosta se potí a nervózně si povoluje kravatu.

Vrána k vráně sedá, čehož lze využít. Především vrány mají rády neloupané arašídy. Jsou moc velké na to, aby je jedli menší ptáci. Pro odpuzení veverek a jiných hlodavců přidejte kajenský pepř. Krmítko by mělo být vyvýšené a dělat dobře slyšitelný zvuk, aby bylo slyšet, kdy se doplňuje. Mohlo by být z plechu nebo laminátu. Naplňujte pravidelně a nešetřete na kvalitě. Až vám vrány začnou nosit předměty, pokládejte místo nich odměnu, a to přesně na stejné místo. Pokud začnou nosit peníze, můžete je začít odměňovat za ně s tím, že si musíte uvědomovat, že je budou zřejmě krást jiným lidem.

Pozice Killswitch Engineer vlastně moc striktní dress code nevyžaduje. Čistě prakticky vás žádný klient neuvidí, a pokud budete mít štěstí, vůbec nebudete muset pracovat. Máte jen jediný úkol – pokud vytvořená umělá inteligence začne svůj pochod proti lidstvu, musíte zneškodnit server a zabít vznikající Skynet v zárodku. Projdete intenzivním tréninkem a dozvíte se kódová slova, která vás mají vyzvat k akci. Měli byste umět odpojit zásuvku a případně vylít kýbl vody na server. Bonusem je trpělivost a nadšení pro vývoj umělé inteligence. Abyste neutrpěli zranění během výkonu práce, doporučuji gumovou obuv pro prevenci zásahů elektrickým proudem během vylévání výše zmíněného kýblu.

Pokud jde o obuv vhodnou při pobytu na chatě, je na výběr z široké a pestré nabídky. Zdaleka neplatí stereotyp o holinkách neboli gumovkách. Můžeme obout pracovní boty jako například farmářky, pohorky nebo kanady, kterým trampové říkají i půllitry, pamětníci by možná v botnících našli ještě pionýrky. V suchém počasí si chataři oblíbili polobotky nebo plátěnky, zvané také tenisky či kecky a v létě jsou praktické vzdušné sandály, dřeváky, pantofle nebo vietnamky čili žabky.

Jak je vidět, náš krásný jazyk nám dává k dispozici bohatou paletu výrazů. Proč je tedy v poslední době veřejný prostor zaplevelen tím odporným novotvarem chatboty?!

Nasadila si helmu, rukavice a nasoukala se skrz rám do závodní sedačky.

Nastartovala.

Motor zabručel a auto se rozechvělo.

Tep se zrychloval a zrychloval jak motor točil stále vyšší otáčky.

Vyhnala otáčky do červeného, zařadila a pustila spojku.

Audi vystřelilo vpřed plavností a s citem dělové koule.

Kus techniky na čtyřech kolech letěl prostorem a bral ji sebou.

Točit volantem, šlapat na pedály a tahat za řadící páku bylo přirozené jako dýchání.

Motor tepal, turba dýchala a ona žila s autem. Byli jedním. Víc mechanikou nebo víc živou hmotou? Co řve větší radostí? Motor nebo ona? A není to jedno?

Kniha života. Úvodní slovo bývá krátké, jako kdyby se autorovi nechtělo příliš rozepisovat. Postupně se kapitoly prodlužují, příběh se rozvíjí, povaha postavy se přirozeně mění. Život uplývá.
A pak se jednou – vždycky – objeví kapitola, kterou nikdo nečekal.
Následující text často není k přečtení. Stránky jsou pomačkané, rohy ohnuté, písmo zvlhlé slzami. V knize se objevují podivné útržky slov, která nedávají smysl.
jsem anděl popálený, hlas zadušený žalem,
jsem šejtán s okem ďábla, co pohled dal ti darem…
Někdy čtenář žasne, často pláče spolu s příběhem.
Knihu už nikdy neodloží.
Zvlášť když se dříve nebo později stane hlavním hrdinou on sám.

Houpal mezi prsty výtiskem Kašpárkových Fosilií a dumal, jak je co nejvíc strhat. Posledních pár recenzí bylo až nechutně pozitivních, taky měly celkem málo zhlédnutí. Snažil se vybírat co nejkontroverznější díla, za poslední půlrok se mu ale bohužel knížka skoro vždycky strefila do noty. Číst dobré věci ho sice bavilo, ale internet chce vidět krev. Palcem knihu prolistoval od začátku do konce a zastavil se u poslední třetiny. Chápal, proč Kašpárek zvolil tak prapodivný závěr, na databázi knih z něj ale většina lidí radost neměla. Roztáhne to na desetiminutové video? Jak zapnul kameru, napadl ho název: Poslední část Fosilií je...