Realita

Stav beztíže, vlasy zcuchané větrem a svět rozmazaný do barevné šmouhy. Jitka svírá řetízky kolotoče a kouše se do jazyka, aby neječela vzrušením.

Protože je tu s Ním. Protože ji pozval. Ne služebně. Doopravdy.

Jejich prsty se na okamžik setkají, jen na dvě slastné vteřiny, pět metrů nad zemí, "prodloužená jízda, panstvo!".

Pak jí na střelnici vystřelí prstýnek, pif, pif, pif, jako nic: prstýnek s červeným sklíčkem.

Dalibor Janda chce ještě pořád žít jako kaskadér, není slyšet ani slovo, teprve když se nakloní až ní, tak blízko, že cítí jeho horký dech na krku:

"Abys nezapomněla!"

Jak by jen mohla?!

Kontroverzních osob je v historii hodně, ale málokdo je na úrovni Fritze Habera. Dle Malthuse by bez Haberovy syntézy amoniaku z dusíku a vodíku lidstvo začalo vymírat hlady už v roce 1910 a za tento vynález dostal Nobelovu cenu. Během první světové války Haber dobrovolně vynalézal bojové plyny ve službách Kaisera. Výsledkem bylo použití chlóru na frontě. Po válce se zabýval vědou a organizoval největší vědecké summity na světě. Nicméně ve třicátých letech zas pracoval nad bojovými plyny pro německou armádu. Nejznámějším vynálezem byl Cyklon B. Pak byl vykázán z univerzity kvůli židovskému původu a umřel v exilu ve Švýcarsku.

"Nedělej fóry!" Jiřka před Věru postrčí lejstro. "Podepsali všichni. Proč zas musíš dělat potíže?"

"Protože já u nás žádný atomový rakety nechci."

"Ale...," Jiřka si nervozně posune vycpávku na rameni, "ale jsou to strategický zbraně. Mají zabránit válce."

Věra ji počastuje tak významným pohledem, že ho pochopí i předsedkyně SSM.

"Hele, je to jenom podpis."

"Přesně. Bude ti chybět jenom jeden podpis. Nic víc."

"Vážně, Věro, proč mi to děláš? Já jsem se za tebe postavila a ty mi to nemůžeš vrátit jedním blbým podpisem? Ty jsi takovej sobec!"

Popadne papíry a než práskne dveřmi, plivne ortel: "Sama ses rozhodla!"

Metro sebou hází tam a sem. Jsem zkušeně zapřen v rohu nepoužívaných dveří. Ve druhém stojí, podobně zkušeně zapřena, moje spolužačka a čte si. Tedy obrací stránky pestřeobálkové knihy a frfňá.
"Já nemůžu. To se nedá," vzdychne a sklapne útlý svazek.
"Gimme!"
Vytrhnu jí knihu z neodporujících rukou a otevřu.
...
Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďte...
Tam přichází želva, Velká A'Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy...
...
Sklapnutí svazku po přečtení.
"No, snad to mají u nás v knihovně. Jak se to... Pratchett."

"Já bych řek, soudruhu majore, že to byl jenom obyčejný žertík."
"Leckdo by to mohl ovšem považovat za revoltu proti Straně. A s tím se nežertuje."
"Taková klukovina... To přece není něco, co bychom museli řešit my."
"Správně! To bude řešit škola! Vyloučení z toho asi nebude, ale řekněme dvojka z chování... A s tou může tady, ehm, "studentka" na vysokou zapomenout."
"Ovšem kdyby slečna projevila trochu dobré vůle a s něčím nám pomohla... "
Jitka má neodbytný pocit, že to je jen divadelní představení.
"My se k té její kamarádce Věře nedostaneme, ale děvčata si leccos mezi sebou řeknou. Co?"

Co člověk neudělá pro to, aby si mohl beztrestně dát kousek sýra. Náš hrdina si totiž sám vytvořil čistou místnost, zbavenou veškerých bakterií, a v ní postavil kliniku genové terapie z nuly. V klinice vytvořil virus, který upraví všechny buňky ve výstelce jeho žaludku a dá mu tím pádem schopnost strávit laktózu. Virus pak spolkl a tím pádem vyzkoušel na sobě. Po zkušenostech z Hollywoodu bychom mohli předpokládat, že z něj pokus udělal šílené monstrum a zaútočí na New York (jediné město, kde se útoky oblud odehrávají), nicméně pokus se podařil a zdar byl oslaven snězením dvou pizz se sýrem.

S Vaculíkem tam byl chlap s květákovitým nosem.
"Vtipná kaše došla, co!?" zakroužil lžičkou v logru na dně sklenice.
"Prosím?"
"'Chmel je naše zlato, vyserte se na to.' Nic ti to neřiká?"
To tu byla vážně kvůli takový blbosti? Že pod budovatelský heslo připsala fixkou trapnej vtípek?
"Tak co? Psalas to?!"
"Jo."
"S kym?"
"Sama."
"Nelži mi tu, sakra."
"Já vím, že chcete krýt kamarádku," vstoupil do toho Vaculík. "Ale je to zbytečný. Ona nám to slečna Věra sama řekla."
Co jim řekla? Vždyť tam ani nebyla.
"Pěkná kamarádka!" zašermuje Květák lžičkou ve vzduchu, "na tu bych si dal bacha."

Jedna z dávných vzpomínek: koukám jak máma zkoumá rozložený magnetofon. Nehraje, co s tím? Máma rozmontuje kryt a pustí se do mechanismu.
Dopředu v čase: máma vyměňuje kohoutek. Maluje chodbu. Natahuje koberec v obýváku (s tím se muselo počkat až se brblající otec laskavě zvedne z gauče a zmizí do kuchyně). Maluje kuchyni (otec přesunut zpět do obýváku). Opravuje na zahrádce kolečko a čistí pumpu. Sama. Pokaždé sama.
Současnost: dáváme si spolu čaj. Seberu odvahu.
- Mami? zeptám se. K čemu byl vlastně dobrej můj táta?
Máma se zasměje. Hrnek cinkne o stůl. Pak zamyšleně:
- A víš ty, že ani nevím?

Lekla se, jasně že jo. O takovejch jako on se mluvilo šeptem. Ale nebála se, proč taky? Nic špatnýho neudělala. Teda až na... Ale to byla jenom hloupá frajeřina.

A on byl milej, takovej zdvořilej, jako ze starejch časů, a usmíval se trochu pokřiveným úsměvem.

Přešli Karlák, bok po boku, jako falešní milenci, a u Itala si koupili zmrzlinu.

Na Národní potkali příslušníka, co po nich divně koukal. "Závidí, že jsem byl rychlejší," pošeptal jí do ucha a ona nevěděla, jestli se má zasmát.

Pak došli do Bartolomějský; nechal jí čekat na studený chodbě. A proti ní seděl ten kněz.

Toho hezkýho kluka vyhlížela už z refýže. A byl tam. Jako včera, jako předvčírem. Seděl na zábradlí před jejich barákem, kouřil a klátil nohama.

Když ho přistihla, jak zabloudil očima k jejímu oknu, skoro se zajíkla. V tuzexové džísce vypadal jako Vaculík. Najednou viděla samu sebe, jak ho líbá a přitom hraje Láska z pasáže.

Rozhodla se, že když ji dneska neosloví, udělá to sama.

Už se bála, že se fakt nerozhoupe, ale zahodil cígo a seskočil z klandru.

"Slečno..."

Bylo roztomilý, jak formálně začal.

Jakoby najednou přestala platit gravitace, skoro se pár cenťáků vznesla do vzduchu.

"Státní bezpečnost."

Bác.