Realita

Ten kus parcely u kříže ležel ladem snad od pruské války. Radlice tam prý vyorává kosti mrtvých a země plodí jen neštěstí.

František se vysmál staré pověře. Za rok opouštěl grunt i těhotnou ženu a rukoval do války, která skončí do švestek. Inu - neskončila.

Šest let leželo to pole ladem, než se František vrátil, a pak ještě dalších dvacet. Pro jistotu.

Potom ho zoral Josef. Neměl na vybranou: Němec táhl Evropou a dokonce i germánští polobozi musí jíst, přestože nesejí. Války byl Josef ušetřen, neštěstí přišlo po ní.

Jeho syn už orat nebude.
Jiný zorá.

Ale ta kletba přesto dopadne.

Jako obvykle to byla velká událost, celé město se chvělo očekáváním. Týdny příprav se vyplatily. Chrám vládkyně bohů byl slavnostně vyzdobený, oltář připravený.

Kněžky započaly obřad, odehrávající se většinou v tichu. Každý pohyb, gesto, vše bylo pečlivě nazkoušeno a vyladěno. Nejvyšší kněžka promluvila k bohům a pozvedla svůj zrak k nebesům.

Nebesa se chmuřila temnými mračny, mezi kterými nepronikl jediný sluneční paprsek. Nejvyšší kněžka smutně pohlédla na pochodeň ve své ruce a na parabolické zrcadlo, které uprostřed oltáře jasně a čistě odráželo zamračenou oblohu.

Nedá se nic dělat.

Nejvyšší kněžka sáhla do záhybů svého slavnostního roucha.

Solo Sušice to jistí.

Slíbila jsem si, že už to neudělám.
Je mi až k smíchu, jak snadno se slib dá porušit.
Příležitostí je milion. Selhání, domnělé selhání, vnitřní bolest, která se už nedá vydržet…
Mohla bych třeba bušit do stromů, až si sedřu kůži z kloubů, nebo je snad zkusit objímat, ale v tom není takové kouzlo.
Rány se zahojí, bolest duše se vrací. Někdy tak moc, až mi to vyrazí dech.
Jizvy vyblednou, ale zůstávají jako připomínka. Tichá výčitka. A občas pokouší. To když už se ten chaos uvnitř nedá snést.
Nejsem vyléčená. Chtěla bych být, ale nejsem.
Odvykat budu možná navždycky.

Ráno se loudá mezi domy
jako první cigareta bez spěchu.
Praha ospale mžourá,
a já se směju -
jen tak pro sebe,
protože už nikdy nikoho nebude zajímat,
jestli znám S. K. Neumanna nazpaměť.

Nohy bolí jak život,
který začíná právě teď,
nekompromisní jako tramvaj
v pět čtyřicet.

A já jdu
s hlavou v oblacích -
doslova —
Letnou, kde je nebe tak blízko,
že bys ho mohl políbit.

V kapse maturitní stužka
vedle čísla, co mi někdo dal,
ani nevím kdo.
Parfém noci ještě ve vzduchu,
ale slunce už říká:
„Hele, mladej, teď jsi svůj.“

A já vím, že dnes
bude krásně.

Už nevím, kdo ty noviny přinesl. Ale na titulní stranu jsme zírali vyjeveně všichni. Nadpis: ZJEVENÍ SATANA VYFOTOGRAFOVÁNO! A pod tím černobílá zrnitá fotka - v hustém dýmu stoupajícím z jakéhosi továrního komína se rýsuje cosi, co se dětské fantazii, cvičené Akty X, jeví jako rozlícená tvář démona.
"No fakt! Satan!"
"Ty vole."
Sesedáme na rezavé klepadlo vedle popelnic a studujeme předmět doličný. Nepříjemně si uvědomujeme, že už se smráká. Mezi paneláky hvízdá ledová meluzína.
"Co to znamená?" mudrujeme. Konec světa? Pravděpodobně.
"Super, tak to nedělám úkol z matiky!"
Opatrně Hrom složíme. Jestli zítra neskončí svět, budeme potřebovat výmluvu pro učitelku.

Vítejte na KASS - špičkovém pracovišti, které se vám skutečně věnuje.
Pacientům se vždy dostane té nejpečlivější péče podle nejmodernějších vědeckých poznatků. Sledujeme odborné studie a dáváme si záležet, aby naše procedury byly tak účinné, jak jen je to možné.
Dnes už se nespokojíme s tím, že bychom všem předepisovali stejnou kúru. Každému jednotlivému pacientovi sestavíme program na míru podle jeho komplexní anamnézy. Zohledníme vaše zájmy, záliby, zvyky. Využijeme vašich jedinečných dispozic a nenásilně vám pomůžeme upravit životosprávu.
Ani si nevšimnete, jak se poznenáhlu vaše myšlení i chování slaďuje s žádoucími vzorci.
Klinika algoritmů sociálních sítí se o vás dokonale postará.

Tři. Dva. Jedna. Začínáme!
Všichni ruce nahoru. Zatočit pravým zápěstím. Zatočit levým zápěstím.
Ohnout paže v loktech a točit s nimi do zbláznění.
Úkrok doleva.
Úkrok doprava.
Otočka. Pozor, ať se vám nezamotá hlava!
Z otočky přejít do pozice běžícího páva.
Že nevíte, jak vypadá? Inu, to je váš problém!
Co tady vůbec děláte?
Z pozice běžícího páva rovnou do polohy ležícího střelce.
Pak vyskočit nahoru. Čtyřikrát se zatočit.
Že nestíháte? No co se dá dělat…
To se na lekcích tance vedenými jedním z nejlepších tanečníků disca občas stává.
„Slečno, nechci vám kazit iluze, ale – měla byste jít radši domů.“

Když se hodinu nic nedělo a zvukaři pořád zmateně pobíhali, vylezli na stage dva opilí moderátoři, kteří se do teď moc nepředřeli. Publikum zkoušeli zabavit jmenováním sponzorů. Když jim došli, zkoušeli být vtipní. Nejprve zuráželi sebe, pak kapely. Publikum skřípalo zuby. Nakonec předváděli „to jediný správný pogo“ a když zvrhli mikrofon, vyhlásili dance battle. Kdo je trumfne, zaplatí mu do konce večera útratu. Přihlásil se plešatý tatík s bříškem. Beze slova přišel pod stage, pustil z mobilu Bee Gees, vystřihnul choreografii, před kterou by Travolta utekl, a zatímco oba speakři němě zírali, odešel si za bouřlivého potlesku ke stánku objednat.

Všímá si někdo, jakou hudbu mají reklamy na pozadí? Většinou totiž mají hudbu, která apeluje na určitou věkovou skupinu. Dlouhou dobu v reklamách na léky vládlo disco, jelikož jeho nejlepší tanečníci už řešili problémy s klouby a potřebovali Viagru. Tou dobou jsem slýchal to, co mým spolužákům v pubertě připadalo jako rebelská vzpoura, jako uklidňující hudbu v supermarketech. Nedávno jsem narazil na reklamu masti na klouby s Tonym Hawkem, kde na pozadí zněla elektronická hudba ve stylu devadesátkového techna. Už se těším, až uvidím reklamy léků na prostatu s Eminemem, Beyoncé a Nirvanou. Diskaři se už asi přesouvají na hřbitov.

Po několika málo panácích tequil se stávám nejlepším tanečníkem široko daleko. Co, široko daleko. Nejlepším tanečníkem celého světa. Rozvlním boky, nohy, ruce, klidně i uši. Vše v rytmu. Nezáleží čeho. Samba? Cha! Polka? Jistě! Irské tance? Pojď mi hop! Břišní tance dávám líp jak Šeherezáda a na disco válím tak, že se každý zastaví a zírá s otevřenou pusou. Breakdance v mém provedení? Raygun by bledla závistí a Phil Wizard by vrátil zlato z olympiády.

Tak mi tedy řekněte, proč před týdnem volali záchranku, záchytku, lovce specializujícího se na uspávání divé zvěře a vymítače ďábla, který přiletěl rovnou z Vatikánu?