Poznámka: únava lemuřího materiálu je dnes vskutku tristní. Takže BJB. Pardon.
Stál tam skoro hodinu. Zíral jim přímo do oken, i když by čistě teoreticky neměl vidět ani ten dům... Nevěděli, jak se s jeho přítomností srovnat, tak zvolili tu nejsnadnější strategii. Dělali, že o něm nevědí. On dělal, že prozatím neví nic o nich. Jejich malá skrýš si žila svým vlastním životem.
Bastet dopila své ranní mlíčko.
Oscar usilovně zíral do knihy.
Robbie nedokázal nic předstírat a zuřivě si hryzal nehet na palci.
Smrť bubnoval na desku psacího stolu, což se ukázalo být zdaleka nejnanervylezoucnějším zvukem v místnosti.
Anup vyhlížel z okna, celkem úspěšně předstíral, že tu není a zároveň si dělal poznámky. V hieroglyfech.
Bylo jen otázkou času, kdy to někdo nevydrží a propíchne bobtnající ticho jako pouťový balonek.
"Heleďte," řekl Oscar, "je jasné, že neodejde. On to prostě nevzdá."
"Samozřejmě že ne," usmál se Anup. "Myslím, že v celém Londýně neexistuje umanutější bytost."
"Je mi líto, že vás moje minulost zase dostala do potíží."
"Ále," mávla rukou Bastet, "byli bychom blázni, kdybychom nepočítali s něčím podobným. Koneckoncům VÍME, kdo to je..."
"Bylo by divné, kdyby to netoužil pochopit. Ovládnout hlad po vědění je totiž docela těžké."
"A láska...," ušklíbl se Anup, "to je mezi námi taky pěkný svinstvo."
