Tři oříšky pro Popelku

Královská družina projížděla lesem, na který pomalu přicházelo jaro. Průvod vedl vrchní lovec, jehož následovali čerství novomanželé a vybraná část královského dvora. Vrchní lovec pozvedl ruku a skupina se zastavila.

"Nyní, jak praví tradice, zastřelí princ a budoucí král holubici pro svou manželku, aby jejich manželství neuvadlo a vzkvétalo až do jejich smrti stejně jako naše království. Prosím, princi, předstupte."

Odepnul slavnostní kuši a podal ji princi, který se ovšem ani nepohnul. Místo toho se podíval na jezdkyni vedle něj. "Není to spíš úkol pro nejlepšího střelce v zemi?"

Popelka se usmála. "S budoucností království si určitě hravě poradím sama."

Myslivecké troubení znělo lesem a každý tón lesního rohu jako by rozechvíval struny vzpomínek, rezonoval jí s duší a nutil ji k slzám.
Musí zůstat silná. Co bylo, už prostě není. Není tu laskavá tvář jejího otce, ani pevná ruka, která by přidržela její paži, když mířila na zajíce.
Nejsou tu podzimní dny, kdy uléhala vyčerpaním v lese u ohně zabalená do pláště. Otec nikdy nikomu neprozradil, že ten holobrádek, co zastřelí jednou ranou dravce v letu, je jeho čtrnáctiletá dcera.
A pak sis umřel a nechal mě tu. Štvou a honí mě den co den, vzdychla dívka do popela.

„Víte, mám trpělivost. Dobře, v jedenácti nic. Jenomže už mi letos bude třiadvacet. A pořád nic! Netvařte se, že nevíte, o čem mluvím.
Podívejte, Česká pošta, já vím, mohlo se to zašantročit. Ale po takové době?! Takže. Víte, co máte udělat. Doručíte tohle. Do konce léta čekám odpověď. Jinak vás najdu, okroužkovaný jste, a vezmu si rukojmí. A když ani pak nic, z rukojmích budou kraslice!“
Vypustila jsem sovy. Zděšeně se rozlétly po Příčné ulici.
*
„Copak, Rozárko?“ zeptala se Popelka poplašené rozčepýřené sovy.
„Ukaž... Žádost - dopis - Bradavice - co to zase je? Oříšek bys neměla? Už zas nemám co na sebe.“

„Jaký ty jsi hospodář?“
„Jak to myslíš, miláčku?“
„Kdo kdy viděl, aby pán snídal s čeledí v kuchyni a ještě s nimi byl jedna ruka!“
„Máš pravdu, drahá.“
„Ta tvoje Popelka lítá po lese na koni a střílí jako nějaký kluk!“
„Ano, drahoušku.“
„Kam si myslíš, že to dotáhne?“
„Nevím.“
„Podívej se na moji Dorinku. Je krásná, chytrá a slušně vychovaná.“
„Samozřejmě, zlatíčko.“
„Jistě si jí všimne nějaký urozený pán. A třeba nakonec i sám náš princ.“
„Určitě ano.“
„Tvá dcera i celé hospodářství potřebují pevnou ruku.“
„Máš pravdu.“
„Ale až se vezmeme, všechno se změní. Já tu udělám pořádek!“