DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

"Je to jen na pár dní, chlape, to dáš"
"Terapeutická tohlecto, práce, kurva!"
"Dyť se ti vrátí. Seber se, vole."
"Ty pocity vraž kurva do muziky, kočeny to budou žrát!"
"Hele, ale jseš frajer, že jsi jí to dovolil"
Brajgl se dál tulil ke kopáku.
"Napí se, kurva, přestaň si hrát na emouše."
"Hele, chlape, nezahulíme?"
Brajgl zavrtěl hlavou. Jeho spoluhráči si vyměnili znepokojené pohledy.
Když se Pepank rozběhl přilísat k Mlátičce, dalo se to přežít. Jenže pak si dívka vydupala Pepankovu společnost na víkend, že jí zažene deprese....
A i když Brajgl souhlasil, nebyl prostě materiál na slaměného vdovce.

Život s Martinem, jeho třema dětma a ještě k tomu na vesnici sice nebyl jednoduchej, ale vraždil bych za otázku: „A co na něm jako vidíš?“
Viděli jsme na sobě tolik, že jsme se rozhodli vzít.
V den D se Martin najednou vytratil a já začal propadat zoufalství nevěsty opuštěný u oltáře.
Našel jsem ho na poli za barákem, jak cosi kutí s obilím. Ani nezved hlavu a prostě mi vysvětlil: „Když se vdávala vdova, nosila na hlavě slaměný věnec, aby bylo jasný, že neni panna. Jsem vdovec, vdávám se a tradice je tradice.“
Chápete, co na něm vidím, ne?