Psycho

Marion vnadná, ještě ne vdaná,
ňader jak broskvoně plod,
ujíždí, ni v nepokradeš panna,
přivlastnit cizí do pekel schod!

V motelu mešká, chtějíc smýt špínu
prostou jen vodou! Proč, ach,
nepřizná sobě sama svou vinu?
V koupelně kdosi překročí práh.

Proboha, cos to, matko žárlící,
provedla? Tolik krve! Zas!
Myje a drhne. Mladík, na líci
ruměnec. Další únik zhas.

Detektiv padá střemhlav pod nožem,
najat, by našel Marion.
V jezeru spí. Kmen - ryby, dno - lože!
Skončí tam brzičko i on.

Kdo vinen, Bože? Matka, či syn?
Do hlavy vnikla. Vládkyně
posmrtná. Zaživa věčný stín
prohřešků jeho. Soudkyně.

Zavilá vina vinna.

„Kde jsi byl?"
„Jen se projít, matko."
„Byl jsi s ní?"
„Žádná ona přece není."
„Nelži, Normane! Viděla jsem tě s tou děvkou! Viděla jsem, jak si ji prohlížíš!"
„Barbra je ubytovaná v motelu s manželem, nic víc v tom není."
„Chceš mě opustit. Chudáka nemocnou bezbrannou matku."
„Vždyť víš, že tě nikdy neopustím. Nikdy."
„Musíš zůstat se mnou. Nikdo jiný tě nebude mít rád tak jako já. Nikdo jiný tě totiž nebude mít vůbec rád."
„Já vím. A nejlepším přítelem každého hocha je jeho matka."

Myslel to upřímně. Jinak by s ní nebyl i tolik let po její smrti.

Koupelnu jsem vytíral hodinu.
„Proč, matko?“
„Víš moc dobře!“
Třináctý život fuč, ale bránil se.
„Kdy to skončí?“
„Až budeš zase hodný chlapec, Normane. Tvé ledví je přede mnou rozprostřeno jak lněné plátno. Zase jsi pohlédl se žádostivostí!“
Aby ne. V téhle díře je každá čárka můj typ. Natož když sem přijede takový kusanec, ty žárlivá bábo!
„Ano, byla půvabná. Ale to tě ještě neopravňuje.“
A tebe snad ano?!
„Mám pocit, že jsi vzpurný, synu!“
Za tolik zmařených životů bych nejraději zabil, máti, tebe, to si piš!
Kdyby to jen šlo.
Kdybys nebyla už třináct let mrtvá.
Jdu rozsvítit poutač.