Starmel (vlastní fandom)

V Berseně sněžilo zřídka. V podstatně jižněji ležící Eonéle nikdy.
Éseld se dívala z okna, dláždění kamenodomské dvorany se lesklo deštěm.

Před rokem v Berseně trocha sněhu byla…
Kamenný dům představoval útočiště pro každého, kdo o ně požádal. S modrým korálkem v ruce byla přivedena přímo k představené.
„Ty jsi to Sigritino děvče,“ uvítala ji kamenodomská paní.
Ukázalo se, že o ní ví už několik týdnů. Její zaměstnavatelka zjevně nebyla jen tak obyčejná hostinská…
Tu noc spala Éseld v opravdové posteli, v teple a v bezpečí. Poprvé po dvaceti měsících.

Eonéla… Její třetí Kamenný dům.
Budou ji hledat i tady?

Víko sudu zaklaplo.
Éseld se třásla jako v zimnici, nervozitou se kousala do rtu.
Slyšela zabušení, kroky, hlasy. Poznala Hektora.
Prokousnutý ret zachutnal krví.
Hostinská s ním žertovala, smála se. On se taky smál, dokonce slyšela mlasknutí, jako by ji poplácal po zadnici.
Pak bylo ticho.
Cítila, jak jí po zádech stéká pot.
„Vylez. Už vypadli. Na, vypij to!“
Pálenka voněla jalovčinkami, málem jí vypálila krk.
„Můžou se vrátit,“ podotkla hostinská. „Jediné opravdu bezpečné útočiště je Kamenný dům. Nebo chceš utíkat pořád dál? Kam až? V kruzích se vracet zase na začátek?“ Podala jí modrý korálek. „Poznají, že tě posílám.“

„Kůže líná!“ spílala hostinská pacholkovi. „Myslíš, že co nestihneš v mládí, ve stáří doženeš?! S takovou stáří nedožiješ!“
Éseld se do hostince vplížila zadem. Sebrat svých pár věcí a rychle pryč.
„A ty tu děláš co? Kde máš ryby?!“ zastavila ji zaměstnavatelka. Pak na ní spočinula dlouhým pohledem. Vydechla. Chytla ji za zápěstí. Zatáhla do kuchyně.
„Sud je prázdný, ten lenoch ještě vodu nenanosil. Nakonec dobře. Zalez dovnitř!“
„Ale…“
„Dělej! Já tě neprozradím, ty hloupá!“
„Jak…?“
„Od začátku vím, že jsi děvče,“ ušklíbla se. „Myslíš, že jsem úplně pitomá? A sypej už do toho sudu. Přiklopím víko. Nenajdou tě, neboj.“

Branimir, příští vévoda, namyšlený, protivný. Převahu prvorozeného dával pocítit všem okolo.
Draglav, trochu větší diplomat, podstatně větší štváč. Přímé pohrdání nahrazoval záludností.
Ilarion, třetí syn. Tichý hoch. Měla ho ráda. Dokud na ni na trhu ve Slatině nevystřelil.
Blagdan, mladší než ona. Kdysi jí dal do postele myš. To, jak se smál, když ji Armin ze Starmelu odmítl, mu však neodpustila.
Desislav, teprve dvanáctiletý, když utekla. Jakým mužem bude?
Hektor a Krasimir, otcovi levobočci. Druhý jen parchant, první největší a nejmstivější bestie ze všech.
Hektor stál na palubě Zadunavského bohatýra.
Jejich pohledy se na okamžik setkaly.
Ésedl viděla, jak strnul.

Když bylo konečně dojednáno její třetí zasnoubení, doufala, že se vdá co nejdříve. V osmnácti měla plné zuby toho, jak jí všichni – matkou vrkající o krásných svatebních starostech počínaje – řídili život.
S prvním snoubencem se setkala. Druhý jí psal dopisy. Třetí mlčel.
Ale budiž – krátce po zasnoubení se ujímal svého dědictví, prý byl i zraněn.
Na zdvořilé dotazy imberlijského vévody posléze odpovídal trochu mlhavě.
Čekali.
Po dvou letech a čtyřech měsících Armin ze Starmelu zasnoubení vypověděl – imberlijská princezna pro něj prý není vhodnou partií.
Bylo to ponižující.
A Éseld se rozhodla, že už nechce být figurkou v otcově politické hře.

„Ba-nanana, ba-nana,“ pobrukoval si zarostlý rybář ve žluté haleně, když zajišťoval lano poutající loďku.
„Hej, Banane,“ zavolal na něj Jorg. „Uvaž to pořádně, ne jako posledně.“
Éseld je už znala, její zaměstnavatelka od nich brala ryby do kuchyně: Jorg a Grydor, třetímu přezdívali Banan. Kromě onoho broukání totiž nemluvil.
Grydor vystoupil na molo, podal Éseld košík s rybami. „Dneska jen tohle, hochu,“ odfrkl. „Támhleta zasraná karavela nám zkazila celej lov.“
Éseld pohlédla, kam ukazoval.
Tu loď poznala okamžitě a krve by se v ní nedořezal. Zadunavský bohatýr. Loď imberlijského vévody! Byla tak blízko, že rozeznávala postavy na palubě.
Viděli ji?

Práce ve stáji nebyla tak náročná. Možná jí to připadalo v porovnání s dobou, kdy žila s Ansgarem a všechno kolem koní se teprve učila, i následujícími krušnými měsíci, kdy se snažila dostat do Lacinie.
Spávala na seně na půdě, pravidelně jedla – často jen zbytky, ovšem nikdy neusínala s prázdným žaludkem. Do lokálu nechodila, hostům se pokud možno vyhýbala, pracovala mlčky. Bylo to jistější. Hostinská naštěstí stále věřila, že je třináctiletý kluk…
Když měla občas volno, chodívala do přístavu. Pozorovat lodě. Takhle v zimě nemělo smysl se o cokoli pokoušet, ale až zavane jarní vítr…
Byla odhodlaná to alespoň zkusit.

Měla hlad, krást nechtěla. Takže práce. Co uměla? Šít, vyšívat, trochu malovat, zpívat, tančit. Číst, psát. Mluvit thrénsky, maličko kar-galhadsky. Vyvrhnout zajíce, ukrást koně – a taky se o ně postarat. Seznala, že někde ve stájích bude nejnenápadnější. A bude tam teplo.
Hostinská na ni hleděla nedůvěřivě. „Kolik ti je, hochu?“
Oddychla si. Mládenci tady v Lacinii nosili delší vlasy než v Imberlii, přesto si je musela znovu zkrátit. Zřejmě to stačilo. „Třináct,“ zahuhlala.
„Rodiče nemáš?“
„Nemám,“ zalhala bez uzardění.
„Pojď dovnitř.“
Lokál byl špinavý, stěny hrubě omítnuté mazaninou.
Darovaný mandlový bochánek však Éseld připadal jako to nejlepší jídlo na světě.

Vzduch voněl solí a dehtem, nábřežím fičel studený vítr. Éseld pozorovala několik kog, dlouhých veslic i rychlou thrénskou karavelu houpající se na neklidné hladině. Pokřikování námořníků ignorovala.
Doufala, že se v rušném lacinijském hlavním městě dokáže ztratit. Cestou oproti původnímu plánu postupně prodala oba ukradené koníky, branou prošla pěšky. Zatím se nějak protloukala, musela však vyřešit, co dál. V zimě na ulici zůstat nemohla. Přes den bylo sice ještě teplo, noci však už začínaly být nepříjemně chladné. Měla by si najít nějakou práci. Nebo… Pohledem zatěkala ke karavele. Plán zkusit se dostat na některou z lodí byl šílený. Anebo nebyl?

„Co je za tou zdí?“ Bylo jí asi sedm, když se na to chůvy zeptala.
„Kamenný dům. Víte přece, co to je.“
Přikývla. „Místo, kde žijí chytré ženy.“
Chůva se pousmála. „Nepřijímají jenom ty, které jsou chytré. Ale mnoho moudrých a vzdělaných žen žije právě v Kamenných domech, to máte pravdu.“
„Co tam dělají?“
„Studují, pracují. Společenství je chrání jako rodina.“
Očima sledovala kamennou zeď a masivní bránu. „Vypadá jako pevnost,“ podotkla.
Tehdy netušila, že Kamenné domy skutečně pevnostmi jsou. Netušila, že jednou bude sama oblékat modrý šat členek Společenství. Netušila, že Společenství pro ni bude víc než vlastní rodina.