Starmel (vlastní fandom)

„To nedokážu,“ hlesla.
„Za hradby tě jinak nedostaneme,“ namítla kamennodomská paní.
Polkla. Truhla byla těsná. Lze v ní ležet jen na boku, nepůjde tam ani pořádně dýchat. A oni zatlučou přepážku. Zatlučou ji tak pevně, aby nebylo poznat, že dno truhly není opravdovým dnem. Němě zavrtěla hlavou. I kdyby jí to představená přikázala, nedokáže to.
Konejšivé pohlazení. „Dáme ti něco vypít. Výtažek z rulíku, makovic a ještě nějaké další přísady v tom jsou. Zkrátka usneš a…“
„…a už se nikdy neprobudím,“ špitla vyděšeně.
Probudila se. Hlava ji tupě bolela, ale znovu viděla slunce. Znovu unikla.
Pokolikáté už?
A kolikrát ještě?

Otec byl rozběsněný jako hladový medvěd poraněný lovci.
Brzy zjistila proč: po městě se prý šíří jakýsi pamflet.
„Pamflet?“ zeptala se starší sestry. „Kvůli tomu tak zuří?“
Shovívavě na ni pohlédla. „Nic nechápeš, Éseld. Jde o nactiutrhačný hanopis. Pomluvu. Rozumíš?“
„A kdo to šíří?“
„Tohle až tatínek zjistí, dá ho stáhnout z kůže.“
Autora pamfletu i komplice, kteří zařídili vytištění, dopadli během dvou týdnů. Imberlijský vévoda nařídil exemplární potrestání. A vévodovo slovo bylo zákonem.
Třináctiletá Éseld i její sourozenci popravám přihlíželi.
Že čest rodiny je třeba zachovat za každou cenu, pochopila toho dne důkladně.
Možná jí to mělo být varováním.

„Dej mi ho,“ přikázala matka. „Ten prsten. Musíme ho vrátit.“
Pohlédla na zlatý kroužek na svém prsteníku, starý šperk zdobený smaragdem a granátem. „Proč?“
Matka se netrpělivě ušklíbla. „Copak nechápeš? Zasnoubení je zrušené.“
„Princ Legelden přece zemřel.“
„Právě! Takže zasnoubení je zrušené. A jelikož jde o zásnubní prsten oriadských knížat, musíme ho vrátit.“
„Proč se mnou mluvíš jako s dítětem?“ hlesla, pláč na krajíčku. Legeldena viděla všehovšudy jednou. Vlastně se neznali. Přesto jí ho bylo líto. Pomyšlení, že se stane jeho manželkou, nebylo špatné.
„Je ti patnáct. Jsi napůl dítě. Neboj se, Éseld,“ dodala vlídně. „Otec ti najde jiného manžela.“

Poprvé ho viděla, když mu byly tři hodiny. Ač byl ještě trochu červený a tvářičku měl pomačkanou, nemohla z něj spustit oči. Byl nádherný! Dokonalý malý človíček!
„Je tak roztomiloučký!“ Obdivovala jemné tmavé vlásky, buclaté ručičky zaťaté v pěst. Dokonce se miminko odvážila zlehýnka pohladit.
„Jen se nebojte,“ povzbudila ji chůva. „Chcete si bratříčka pochovat? Už je vám přece devět. Jste velká. Posaďte se sem. Podám vám ho. Musíte mu dát ruku pod hlavičku, i když je v peřince. Tak! Děláte to dobře.“
Chlapeček broukl, zamžoural na ni.
„Mám tě moc ráda,“ špitla.
Tehdy byl její svět ještě v pořádku…

Seděla poblíž mokřadu, schovaná za keřem, kde bylo jediné suché místo široko daleko. Pohledem sledovala divoké kachny pomalu mizící za obzorem. Vzdychla. Kam asi letí? Na jih do Thyrakonidy? Do Relemaris? Určitě někam hodně daleko. Záviděla jim. Kéž by také měla křídla a mohla jednoduše ulétnout! Tak daleko, aby ji nenašli. Aby po ní na zemi nezůstala žádná stopa, která by ji prozradila.
Prohrábla si neuměle okudlané vlasy, zoufalým pohledem přehlédla ušmudlanou halenu. Měla by nechat toho marného snění. Do soumraku musí zmizet. Co nejdál. Nejlépe tak, aby po ní nezůstala žádná stopa.
Nedoufala však, že se jí to povede.

Londrin toužil po jediném: pořádně se vyspat.
Manželka byla po porodu dosud slabá, ostatně nebylo divu: rodila skoro dva dny, navíc byl druhorozenému Darbudovi teprve rok a prvorozenému Londrinu-Joramovi dva a čtvrt. Novorozenec byl naštěstí hodný, většinou spal a krmit ho žena zvládla. Zato ti starší dva! Londrin-Joram plakal a volal, že chce maminku, případně babičku (ke vší smůle zrovna teď obě neteře onemocněly a matka se starala o ně), mladší Darbud jen plakal. Oba se budili nejméně osmkrát za noc.
Trvalo to už týden.
Londrin vzpomínal na všechny ty dlouhé strážní služby na Starmelu.
Proti tomuhle to nebylo nic…

Vikkarden strnule hleděl na dvě rakve, nad nimiž právě dozněly pohřební zpěvy. Takhle to být nemělo! Když si na podzim stěžoval Thyderikovi, že ho strýc dosud nepropustil z poručnictví… Tohle přece nechtěl!!! Strýc padl a teta… následovala ho. Dobrovolně.
Nebylo mu ani šestnáct a najednou byl jediným dospělým mužem v rodině. Věřil, že v boji obstojí, strýc ho dokonce několikrát nechal velet. Zvládne to. Jenže nebyl jen vrchním velitelem, nebyl jen suverénem nad celými horami: zároveň se stal opatrovníkem čtyř dětí ve věku od osmi do čtrnácti let. Byl za ně zodpovědný, stejně jako za celé hory! Zvládne i tohle?

Rilavnar zuřil. Vlastní slova mu zněla v hlavě stále dokola: „Jsem připraven jít až na konec světa, můj pane, vyšlete mě na západ, prosím.“
Naprosto se zesměšnil!
Západní území byla osídlena jen řídce, po jejich důkladném zmapování sem mohly být odkloněny hordy cizinců, valící se do Rifasu přes úžinu – anebo tam mohli odejít oni sami. Podle toho, co by bylo výhodnější. S mocí, kterou vládli, by bylo snadné obojí. Jenže to by museli být jednotní! To by se císař nesměl… připitoměle chichotat!
Hrozil se budoucnosti, neboť řeči, které zatím kolovaly jen šeptem, nelhaly: kdysi skvělý panovník je už jen loutkou…

Když udatný Tjarden s rodem svým na lodicích konce zálivu dosáhl, spatřil trosky sídliště jakéhosi. Tu obydlí pobořená v troskách stála a hrstka lidí zubožených zde se skrývala. Vyhladovělí zjevně byli a strachem roztřesení, blekotajíce zmateně cosi o mohutných vlnách z moře, obludných vírech vzdušných a strašlivém ohni z nebes. I ujal se jich Tjarden z dobroty srdce svého, nakrmil je a přijal laskavě do družiny své, za což mu tito nehynoucí vděčnost projevovali, bezmála nohy jemu líbajíce. Místo to, jež slulo prý Brias, zvolil novým domovem lidu svého a nazval jej Tjarbriasdenem, z čehož později jméno Triaseden vznik vzalo.

Kar-galhadština vypadala jednoduše.
Jenže nebyla…
Alenis-Joanna laskavě přehlédla tři vnoučata sedící kolem stolu. „Přeložte: ‚Dům stojí u cesty.‘ To přece není těžké.“
Vikkarden se nadechl: „Nam shoru üa ghon.“
„Řekl‘s: ‚Tvrz slídí v penízi.‘“
Thyderic se zasmál, Vikkardenova starší sestra dělala, jako že tam vůbec není.
„Teď ty, Thyderiku,“ přikázala babička.
„Ham… Ham… Ham…“
„Chceš nakrmit?“ ušklíbl se Vikkarden.
„Ham loru eo khom?“ vypravil ze sebe konečně Thyderic.
Alenis-Joanna se nadechla, pak pomalu vydechla. „Zeptal ses: ‚Proč chodí se smrtí?‘ A ještě špatně. Rikboldo?“
„Nham horu öa khon.“
„Výborně!“
Vikkarden nenápadně zatahal sestru za cop. „Příště to řekni hned!“ sykl.