DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2016.

Na cestách nikdy není o náhody a nehody nouze.
Každý les, pole, vesnice i město přinášejí spoustu překvapení a nových poznatků.
Pád z koně ukončí vaše putování v náručí budoucí přítelkyně.
Díky ztrátě orientace zakopnete o dalšího spolucestovatele.
Ráno zjistíte, že ty jiskry, které jste večer viděli v jejích očích, nebyly jenom odlesky ohně.
Sto mil od domova vás v převleku pozná bývalý sloužící, který teď vede bandu lapků.
Tu vám cizinec, který vám nic nedluží, podá pomocnou ruku.
Tu vám zase vaši nejbližší téměř mimoděk vrazí kudlu do zad.
Nakonec zjistíte, že ty, s nimiž cestujete, vlastně vůbec neznáte.

Z té bitvy utíkal ne jako, ale doopravdy o život.
Následník největšího krále v dějinách Izraele.
Hrdý ochránce rodu, mstitel sestřiny cti.
Mlčky tolerovaný bratrovrah.
Uznávaný soudce a snad i milovaný nový vůdce lidu.
Jenže vojevůdce, stále loajální stárnoucímu a slábnoucímu králi to tak nemínil nechat.
Mohlo to všechno být jinak, kdyby se do cesty nepostavil ten strom.
Poslední z řady stromů na které náhodná rozhodnutí pověsila osud království vyvoleného národa.
Vlasy vpletené do větví strhávají válečníka ze sedla.
Než se stihne vyprostit, nepřítel jej dostihne.
Meč, který ukončí život prvorozeného prince definitivně zlomí královo srdce i jeho vůli žít.

Takové náhody se opravdu nestávají často. A ten den začal normálně. Jenže pak to normální nebylo. Pracovní telefonát střídal jeden druhý, dítě do toho neustále vyžadovalo pozornost, a že by byl čas na nějaký odpočinek, to se nedalo ani trochu čekat. A to byla prosím neděle. Člověk by si řekl, že je to něčí naschvál, ale když nevěřil ani v boha ani v satana, tak se to špatně na někoho svalovalo.
Jo, když se někdy něco stane, tak je to jako potkat strom, ale když se náhody vrší jedna za druhou, tak je to doslova les náhod. Mohlo být hůř.

Zhluboka se nadechl.
Pomalu, pomaličku nasával okolní pachy. Tlející listí, vlhký mech, kvetoucí borůvčí... Ale to, co ho teď zajímalo, byl nenápadný, pižmový pach daňka, kterému byl již několik hodin na stopě.
Zavřel oči a zaposlouchal se.
Zapátral očima ve stínu stromů.
Dotkl se hlíny a poté špičky jazyka svými prsty.
Vyrazil, aniž by pod jeho kroky křupaly větvičky.
Běžel. Když lovil, nic jiného neexistovalo.
Až doteď.
Bylo to jako by někdo na zlomek vteřiny změnil běh času.
Země pod jeho nohama se zakymácela. Měl pocit, jako by proběhl jiskřící pavučinou, která se táhla na míle daleko.
Kdopak tady čaruje?

"Mesijé vrchní, přines mi jedno le pivo a taky le gulášek, co to tam ty žabožrouti žerou se nedalo žrát, potřebuju si spravit apetíté, řikam, chlapi, to bylo furt bon a non a vi, ale stará byla spokojená, dotáhla mě k tý ejfelový věži, jako nic moc, to ta naše petřínská má u sebe aspoň zrcadlový bludiště a no a pak sem Máně musil koupit to le parfymé, jako voňavku,jo no takový prachy za takovej smrádeček, ale co se dá dělat, pocem, Láďo, dej nám sem ňáký les rumes, dneska platim já, kluci, ta jejich anýzovka pomalu nešla spolknout."

Byla to náhoda, že Baz zaparkoval zrovna u tohohle lesa? Nicodemus nám vůbec nepomohl. Asi se to dalo očekávat. Ale nikdy jsem Baze neviděl tolik zranitelného.
Byla to náhoda, když se celý les ponořil do plamenů? Nebo to snad Baz plánoval už po cestě sem? Vyčarovat oheň a nechat své tělo zaživa shořet v tom pekle?
Byla to náhoda, že jsem ho políbil? Nikdy předtím mě to nenapadlo. Jen jsem chtěl aby zmlknul. A aby odsud utekl se mnou.
Byla to náhoda, že si všechno rozmyslel? A ten požár jsme uhasili společně?
Je to náhoda, že se pořád ještě líbáme?

„V říši snů je oblast, které se říká Les náhod. Snící zde bloudí. Mezi kořeny stromů jsou náhodně skryty průchody do různých archetypálních světů. Když strážný anděl zjistí, že duše vešla do tohoto lesa, musí ji následovat přesně a opatrně, aby se náhle neocitl někde zcela jinde, než jeho svěřenec.
Pozor! Místo, kam se snící propadne, je skutečné – v tom je právě to největší nebezpečí ….“
Tuto pasáž z „Příručky strážných andělů. Jak neudělat ještě větší průser“ si vybavoval anděl Azirafal, zatímco smutně bloudil v největším archetypálním obchodě s dámským spodním prádlem. Snad si ten Dante nějak poradí i bez něj.

Tak já vám něco řeknu. Jestli si myslíte, že vystačíte s jedinou, jste přinejmenším naivní. Ani se dvěma. Dokonce i TŘI jsou někdy málo!
Nevěříte?
Truhlík, zřícený z okna přímo na hlavu soudního vykonavatele, za něhož čirou NÁHODOU nenajdou na úřadě náhradu přesně těch pět týdnů, které potřebujete k vyrovnání pohledávky. Zámek, zaseknutý vteřinu před tím, než ho opilý násilník zkusí odemknout. Pach plynu, zaregistrovaný, než odejdete do práce. Kámen, odvalený ze skalního hrobu, v němž trčíte naštvaní a zatraceně živí.
Jedna? Ts! Někdy potřebujete celý LES náhod, abyste někomu zachránili zadek!
Nudíte se v práci? Zkuste dělat strážnýho anděla.

Jdu svižně, nechci jít celý den.
Koukám se pod nohy, abych nezakopla, ale asi špatně. Kořen a bum, přes druhý skáču.
Teď klacek a jsem zas na zemi, tentokrát s pusou dokořán a plnou hlíny.
Kámen, hop přes něj .. á skvěle, nikdo neupad, ale pro změnu mám obličej omotaný pavučinou. Pavučiny, další věc, nač si je třeba dát pozor.
Kořen, klacek, kámen, další pavučina! Skláním se, muhehe, vyhla jsem se, jásám. Když se opět narovnávám, trhne mi krk dozadu.
Jasně, křoví a v něm mám zamotaný cop. To už neni náhoda, něco tu po mně jde! ...
...Nejde, jsi prostě nemehlo.

Když jsem srovnal celou civilizaci do latí, začal jsem se nudit. Singaia s dcerou se měly k světu, a protože byl svět velký a přes obrovskou radiaci neobyvatelný, rozhodl jsem se ho propátrat. Takže teď běžím v atombordelu po něčem co dřív bylo pole, častými záplavami propracované z levelu bahno do módu bažina a za mnou se klátí tucet mrtváků.
V Glocku mám dva náboje a boty se mi mlaskavě odlepují z bahna. Ruka na rameni, otočka, výstřel, o mrtváka méně.
Poslední náboj a zbývá sto metrů k dostřelu Vulkánu. No nejsme s Tím druhým na tohle už dost staří?