DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2016.

Zápis v deníku č. 25
Dnes nebyla úspěšná akce. Po vstupu do porostu se nám náhodou vybil akumulátor na vznášedle. Solární panely ve stínu stromů náhodou nefungovaly, takže jediná možnost byla jít pěšky. Při výstupu ze vznášedla se náhodou zabil průzkumník o kámen, když uklouzl po něčem, čemu profesor říká exkrement. Nevím co je exkrement, mě to připadá jako obyčejné hovno. Při cestě se náhodou jedno z vozidel propadlo do propasti a náhodou jsme ztratili navigaci. Když se po náhodném bloudění džunglí povedlo vznášedlo najít, zvířata podobná opicím nám rozkradla vybavení. Netuším, kterého vola napadlo to místo pojmenovat: Les náhod.

Z rozbitých věcí jsme stvořeni,
k primitivním věcem zvoleni,
ve městě andělů s ďáblem sezdáni,
zubem času na tváři popsáni,
ve velkém světě nadobro ztraceni,
vším reálným doslova zmateni,
oparem alkoholu něžně objati,
hříšnými světci z nenávisti počati.
Dočista zlomení již od narození,
vidíme cestu tam, kde není,
bloumáme světem, hledáme útěchu
s lahví vodky, zbraní a bez dechu,
na hraně střechy nohama houpeme,
koktejl z kyselin slavnostně pijeme,
na život připíjíme tělům v márnici,
křtíme je zrcadel střepy tisíci.
Víme, že nevíme nic,
ale nechceme znát víc,
vše zvrácené se v nás sváří,
nejsme na smrt už moc staří?

Počas náletu sa im podarilo prebehnúť cez most nepozorovane. Zvyšok plánu mal trhlinu. Les, kam vbehli, nebol neobývaný. To pochopili, keď sa Tomáš pri behu potkol o koreň a jeho nos sa zaryl vedľa nedojedeného, pomerne čerstvého jablka.
Ďalej postupovali kradmými prískokami. Ale nebyť ohlušujúceho rachotu doprevádzaného zábleskami na nebi, nebol by si Lukáš toho človeka všimol. Všetci na jeho povel stuhli. V tom okamžiku jak na potvoru nálet prestal a ten muž sa do nastalého ticha pozorne započúval...
Stáli ako kamene. Lenže..Ich najnovší spoločník nebol vojak. Nervózne prešľapol.
Tá blbá vetvička bola presne tam, kde položil svoju nohu.

Ruku v ruce, jazyky v ústech, sliny se mísí se slinami. Dech se zrychluje, takhle to má být. "Nikdy na dnešek nezapomenu," myslí si třináctiletá dívka.
Ráno ji přepadly obavy. Bude ještě nějaký den tak nádherný, jako byl včerejšek? Vrátí se touha ve své ničivosti, že nebude prakticky moci dýchat?
Podívá se na spícího Karla. "S ním už ne, svět je příliš velký na stání na jednom místě." Měla ho ráda, ale je čas odejít.
Zabouchává dveře od bytu, kde na povlečení ještě zasychá rudá skvrnka.
Když se pětatřicátník Karel probudil, došlo mu, že by měl začít hledat pořádnou holku.

Poté, co na veřejnost unikly informace o nedávném hromadném úroku Smrtijedů na miniserstvu kouzel, si mnozí kladou otázku, zda není čas začít panikařit. Nově zvolený ministr kozel Rufus Brousek (51) však čarodějnou komunitu uklidňuje. "Co se stalo, stalo se," zaznělo v úterý večer v jeho inauguračním proslovu. "Nyní je na očanech, aby dali najevo vůli a odhlodání nenechat se vlnou paniky strhnout, a na zátupcích ministerstva, aby si poradili s obalovanými Smrtijedy."
V rozporu s tímto prohlášením však ministrem najatí odporníci již předložili novelu bezpečnostního zákona, kterou by měl v úterý chválit zvláštní výbor.
Více na stranách 3 až 5.

Na další planetě bydlil amatérský pisálek.
Když k němu malý princ přišel blíže, zrovna rozvěšoval cedulky s nápisem NÁHODA na stromy kolem.
"Co to děláš?" podivil se malý princ.
"Les náhod," prohlásil pyšně pisálek.
"A nač chceš mít les náhod?" zeptal se malý princ.
"Abych o něm mohl psát!" řekl pisálek a dále se věnoval cedulkám.
"Ale proč chceš o něm psát?" vyzvídal malý princ.
"Protože za to dostanu bod!" odvětil netrpělivě pisálek.
"A k čemu je ti ten bod?" vyptával se malý princ.
"Mám z něj radost," odpověděl pisálek.
Dospělí jsou rozhodně zvláštní, pokýval hlavou malý princ a odešel.

Jak dlouho už čekají? Ruku v ruce, omámení přípravkem na udržení životních funkcí. Nejprve otevřel oči, když svítil milion, pak tisíce a nakonec zamrkal na desítku. Neusnul už, ale jen zmáčkl dlaň své manželce. Blikla jednička, pak nula… oči jim oslnila ostrá záře. Dveře hibernační kabiny se otevřely a oni konečně přišli na řadu. Pohlédl na skvrnité ruce a pak do vrásčitého obličeje své ženy.
„Jak dlouho jsme čekali?“
„Padesát let," odpověděl úředník. „Co potřebujete?“
„Oddávali nás v kostele a rádi bychom to potvrdili zde na úřadě.“
„Svatbu? Ale to jste čekali ve špatné frontě! Musíte…“
„Ne! Už čekat nebudeme!“

Stáří přináší starosti - narůstající lineárně. A praví se, že člověk je tak starý jak se cítí. Jsem tedy Daisuke - čekám, ležím, koukám co dál připlave seshora po proudu řeky historie. Ptám se, sorekara, ptám se, co potom? Letargicky trpím každou sekundu blouzněn představami o vlastním romantickém existencialismu. Jinými slovy nudím se a rostou mi přitom vousy. Náhle se zvedne přílivová vlna slunce a smete mě z tramvaje přímo na rozžhavený asfalt. Nevím, jestli konečně zešílím, usínám nebo už neuvidím Mičijo, neucítím vůni květin. Končí nezaměstnaná flákota - ostatně, jsem moc starý na to abych byl náhle chudákem. Bolí mě hlava. Au.

Od chvíle, kdy ji viděla naposledy, se toho tolik stalo.
Arya poznala smrt. A to nejen ze Syriova učení. Na vlastní oči viděla, jak si bere jejího otce nebo Yorena, muže Noční hlídky a přítele.
Smrt si vzala i její nepřátele. Ser Gregor, Joffrey, Lechtač, Sladký Raff, Ser Meryn nebo Královna Cersei, … Ti všichni byli mrtví a Arya jako by byla také. Zasvětila svůj život smrti v braavoském Domě černé a bílé a denně na kůži cítila její studený dech.
Teď ale byla tady, v lesích u Trojzubce spolu s Nymerií, a po dlouhé době v žilách cítila teplo života.

Konečně. Tady se konečně posadí. Stará Máří usedá na vyvrácený kmen a odkládá košík, ve kterém dnes nemá byliny, pro které se vypravila do lesa. Svraskalé ruce složí do klína a začíná se tiše modlit.
„Pane Ježíši, děkuji ti, že jsi mne dnes opět vedl. Přišla jsem v poslední chvíli. Mandalena byla už vyčerpaná, sama by stěží porodila. Ten valibuk jí dal pořádně zabrat…“
Máří vzpomíná. Právě tady před dvanácti lety… Tehdy taky mířila jinam a Bůh ji zavedl sem. A ve stejném košíku, jaký má s sebou, našla novorozence. Usmívá se. S Vítkem přišlo do hradu zase trochu radosti.