Stargate

Daniel nejvíc plakal v šesti letech, když se v muzeu najednou ozvala velká rána a maminka s tatínkem se pod sutinami nehýbali.
Jackova vzpomínka na první tajné slzy nás přenáší do jednoho lednového dne roku padesát sedm. Kluk odvedle se nemohl smířit s tím, že prohrál zápas, a tak Jackovi rozbil hokejku od dědečka.
George se rozplakal v devíti letech, když rodiče oznámili, že se kvůli práci musí přestěhovat z Texasu až kamsi do Pennsylvánie. Tatínek to uviděl a křičel na něj jako nikdy předtím.
Charlie plakal, když mu táta zakázal kuličkovku. Pak se rozhodl, že si půjčí skutečnou zbraň.

Sam věděla, že by měla mít větší radost, že se vrátili z planety s tím nádherným světlem, na které by se dokázali dívat celou věčnost. Jenže při vzpomínce na tu nevhodnou myšlenku, která ji napadla, když si poprvé uvědomila, že na planetě budou muset zůstat navždy, si trochu přála, aby to tak skutečně dopadlo. Styděla se, že by snad byla ochotná tak jednoduše zahodit všechno, co měla, jen proto, že na planetě se světlem by pro ně po nějaké době určitě přestala platit pravidla...
Konečně se rozhodla tuto myšlenku definitivně odehnat. Jack pro ni bude vždy jen velitelem jejich týmu.

Poznámka: post-series, ovšem bez spoilerů, lehce AU
Danny was happy because this was his big day. Not only it was his birthday (he was five!) but he was also going to travel with his parents and meet the aliens they'd always talked about. The three of them were standing in front of their house waiting for the spectacular arrival of their “interstellar taxi” (as his Dad called it). Suddenly, Danny looked up and saw something unimaginable.
“Dad, we're gonna fly this cool thing?”
Jack and Sam looked at each other and just smiled before the whole family was beamed on board of the Asgard ship.

Varování: Odehrává se v sedmé sérii, tedy pro některé spoiler.
Přišel odnikud. Neočekávala ho ani ona ani Daniel ani vážně zraněný muž, kterému právě zachraňovala život. Přikradl se k ní tajně a zbaběle a ani jej pro velký hluk nebylo slyšet. Když na tu chvíli Daniel později vzpomínal, zatímco seděl v temném rohu místnosti, kde tolikrát udělala vše, co mohla, aby i jeho zachránila, měl přesto dojem, že jej mezi ostatními slyšel velmi jasně. Byl nejhorší, jaký Daniel kdy zažil. Byl to zloděj, který je okradl všechny. Krutý. Vypočítavý. Zcela bez slitování. Namířený na tu, která všechny životy bez rozdílu zachraňovala.
Takový byl poslední výstřel, který se Janet Fraiserové týkal.

A/N: Tým SG-1 na jedné ze svých mnoha výprav...
Rozlehlá polopoušť, v písku se válejí ostatky podivných modrých tvorečků. Z prastarého chrámu se vyřítí Dr. Jackson a zděšeně lapá po dechu nad hrůznou scénou.
„Jacku! Co se stalo?“
Plukovník O´Neill si klidně nasazuje černé brýle.
„Zaútočili na nás. Jeden začal vytahovat chapadla.“
„Cože? Ale to mohlo být jen přátelské...“
„Hele, Danieli, za ty roky cestování bránou, jsem zjistil jednu věc. Tenhle vesmír je dost nekonečný na to, aby se v něm vždycky našel nějaký idiot, který chce plavat proti proudu.“
„Vskutku,“ potvrzuje Teal´c.
„Ale Jacku!“
„Danieli?
„Raději nic...“
„Správně, běž si hrát se svýma pinzetkama, ať můžeme konečně vypadnout.“

Nikdy bych nahlas nepřiznala, že některé rozkazy nenávidím. Ani tyhle myšlenky bych si neměla připouštět, jenže přicházejí samy. Vím, nemám právo rozhodovat o tom, kam půjdu, sama jsem si tento úděl vybrala. Ale vždyť vesmír je nekonečný! Určitě dost na to, aby mě poslali jinam. Ano, měla by pro mě být pocta, že mě vybrali zprovoznit nějakou věc, kterou kdesi našli. Jenže ani neřekli, co to je! Ale ať už je to cokoli, k čemu ta věc bude, když mi nezaručí cestu do krásného, nekonečného vesmíru?
Jenže co nadělám. Washington čeká...
***
O tři roky později Samantha Carterová poprvé prošla bránou.