Stargate

Fandom: Stargate
Poznámka: Tohle je prakticky kánon. Ta scénka tam trochu z jiného úhlu je.
*
„Vypadá moc hezky, nemyslíte?“ Majoru Carterové se vloudil do hlasu náznak hrdosti.
„No, trochu jako hodně bláznivá plechovka,“ opáčil plukovník, aby ji trochu poškádlil.
„Hodně blázniví budou spíš ti, kteří se přihlásí na první let,“ odsekla Sam, „vždyť polovina systémů ještě ani pořádně nefunguje. Přesto jsem slyšela, že jistý plukovník požádal o velení na první plavbě,“ poznamenala kousavě.
„Nevím, jestli si to ještě nerozmyslím. Nehodlají jí dát ani pořádné jméno,“ zavrčel O'Neill.
Sam Carterová si povzdechla. „Pane, je to první vesmírná loď americké armády. Vědecko-technická revoluce. A proto...“
„Ale...“
„Ne,“ přerušila ho Sam Carterová pevně. „Opravdu se nemůže jmenovat Enterprise.“

Téma: Naděje umírá poslední
Fandom: Stargate
Varování: Spoiler na Abyss (6x06)
Když ho zabil poprvé, nebyl překvapený. Podruhé už vůbec ne. Nečekal, že by jej snad šetřil. Vždyť to byl přece goa'uld. Ani jej ale nenapadlo, že by se odtamtud nedostal.
Když se objevil Daniel, věřil, že ho v tom nenechá. Že mu pomůže utéct, i když tvrdil, že nic takového nezmůže.
Když mu Daniel řekl, že se ho ostatní snaží zachránit, nebyl překvapený. Nečekal, že by jej snad opustili. Vždyť to byl přece jeho tým.
Jack v Baalově pevnosti zemřel mnohokrát. Nikdy jej ale ani nenapadlo, že by se odtamtud nedostal. Jeho naděje na rozdíl od něj nezemřela ani jednou.

Otče můj, jenž snad jsi v nebesích, znesvěcují jméno tvé. Vůle jejich, ne tvá, se děje na nebi, ale naštěstí doposud ne na Zemi. Nežádám o odpuštění mé viny, že já, pouhý archeolog, je zabíjím a bojuji s nimi, neboť ani já těmto viníkům neodpustím jejich největší hřích – že předstírají, že jsou ty, otče můj. Zde, v tvém chrámě, tě na kolenou prosím, neuveď mě v pokušení jim podlehnout a uvěřit. Prosím, zbav mě i ostatní od tohoto zla, které po tisíciletí na mnoha světech zastiňuje tebe sebou, falešnými bohy. Kéž jsou jim moc i sláva odebrány navěky, otče. Amen.

Fandom: Stargate
Poznámka: Inspirováno doručenou poštou v mém mailu...
Danieli,
nevím, co dělat, tak ti píšu. Jako téma projektu do dějepisu mám egyptské bohy, ale přesto se v tom ztrácím. Pomůžeš? Hrubý nárys v příloze, co dál?!
Díky!
***
Danieli,
vím, že máš moc práce s hrabáním se v těch svých šutrech, ale mohl bys mi prosím udělat korekturu eseje?
Děkuju!
***
Danieli,
potřeboval bych, jestli bys mi mohl přeložit text v příloze do francouzštiny, nějak ji nedávám...
Dík!
***
Danieli,
přijde mi hloupé psát Carterové. Mohl by ses jí zeptat, jak se vypočítají tyhle příklady (viz příloha)???
Díky!!!
***
„Ten plukovníkův klon je ale otravný,“ prohlásila Sam, když jí Daniel maily ukázal.

Téma: Stověžatý tatíček
Fandom: Stargate
Poznámka: Omlouvám se za používání anglické verze názvu v českém textu. Už to jinak neumím. Příběh se odehrává před několika tisíci lety.
Když jsme tě toho dne opouštěli, pociťovali jsme všichni nepředstavitelný, nepopsatelný smutek, i když nikdo z nás se neopovážil dát to najevo. Vždyť jsme opouštěli tebe, které jsi o nás otcovsky pečovalo, přestože jsme tě stvořili my. Odcházeli jsme ovšem vlastní vinou, vlastní hloupostí. Raději odejít a skrýt tě, než zůstat, zemřít a nechat nepřátele, aby tě zničili.
Drahé město, uděláme tě součástí mytologie planety, na niž jsme se nyní po mnoha letech vrátili. Snad tě někdo někdy pod hladinou oceánu najde a ty z hlubin opět vystoupíš na sluneční svit. My jsme svou šanci promarnili. Prozatím – spi sladce, Atlantis.

Fandom: Stargate
Poznámka/varování: Odehrává se mezi Threads (8x18) a začátkem 9. série
Poslední pokusy ukončeny, poslední krabice zabaleny, odznak týmu z uniformy odlepen. Už nikdy nebude součástí týmu, který cestuje z planety na planetu, potkává nové kultury a bojuje proti falešným bohům za svobodu téměř celé galaxie. Vzhledem k tomu, že válka byla už téměř dovedena do vítězného konce, neměla špatné svědomí, že tohle všechno nechává za sebou. Bylo na čase posunout se v životě dál. Poslechnout svého otce. Začít konečně žít.
Sam se naposledy rozhlédla po místnosti, kde strávila osm let. Vzápětí z laboratoře, která už nikdy nebude její, vyšla vstříc společnému životu s Jackem. Věděla, že tohle za to stojí.

Poznámka: Co udělat jiného než další experiment... BJB
„Nejdůležitější je předpovědět, jaké tady bude počasí!“ zakřičela Sam do vysílačky, aby ji bylo přes dutí větru slyšet a mačkala tlačítka na něčem, co držela v ruce. „Přístroj musí být natočen tak, aby na něj po celou dobu experimentu foukalo!“
Jack nebyl ani trochu nadšený, že zrovna jeho tým musel jít na tuhle úžasnou planetu zprovoznit přístroj, který... vlastně ani nevěděl, k čemu sloužil. Nenáviděl pouštní planety! Písek, písek a zase jen písek, kam až s dalekohledem dohlédl. Dokázal myslet jen na to, že chce co nejrychlej pryč.
Po několika minutách se Sam konečně ozvala.
„Vítr bude vát od severu!“

„To je docela... netradiční vůně,“ prohlásil Jack s úsměvem, když Sam vytáhla z trouby hotový dort, a potlačil touhu zacpat si nos. „Co to je, plukovníku?“
Sam se k němu otočila a zamračila se. „Zkouším nový recept, i když by se dalo říct, že je to spíš experiment, pane. Měla jsem hodně mandlí a nevěděla, co s nimi, tak jsem se rozhodla upéct mandlový dort. Ovšem výsledky experimentu neodpovídají ani jedné z mých hypotéz...“
„Vy si vytváříte hypotézy o dortech?“ zeptal se Jack překvapeně. „No... Tak jaké výsledky z toho tedy vyvodíte?“
„Experiment budu muset provést znovu s novými mandlemi.“

Sha're si vždycky myslela, že jako dcera muže, který vedl její lid, bude mít v životě štěstí. Když na Abydos přišel Daniel a zamilovali se do sebe, věděla, že toto štěstí nemůže už nikdy nic narušit. Až nyní si uvědomovala, jak moc se mýlila. Teď, když byla uvězněná ve vlastním těle, které ovládal někdo úplně jiný.
Od první chvíle se snažila bojovat, ovšem postupně začala ztrácet sílu. Chtěla křičet, ale nemohla hýbat rty. Chtěla utéct, ale vládu nad jejíma nohama měl někdo jiný. Chtěla pryč od Amonet. Kamkoli. Jakkoli.
Když ji zasáhla rána z Teal'covy zbraně, byla konečně zase šťastná.

Jack nenáviděl myšlenky, které ho napadaly pokaždé, když každý rok ve stejný den procházel hřbitovem k hrobu svého syna. Vždyť kdyby tehdy necítil takovou bolest ze ztráty chlapce, kterého na světě nejvíc miloval, všechno by bylo jiné. Možná to byl hřích, takto uvažovat, ale Jack už potkal tolik bohů, že v žádného nevěřil, takže na tom vlastně vůbec nezáleželo.
Kdyby Charlie žil, nikdy by Jacka nevybrali, aby vedl tým bránou. Šel by místo něj někdo jiný a osud celé galaxie (několika galaxií!) by se ubíral úplně jiným směrem. Abydosané by zemřeli, Ra by přežil. Abydoská brána by explozí zničena nebyla. (Jak naivní se dnes Jackovi zdála představa, že by snad bylo možné bránu zničit pouhou atomovou bombou!)
Ra nebo Apophis by zaútočili na Zemi. Kdo a jak by jim v tom zabránil? Kdo by vůbec zjistil, že přicházejí, kdyby si všichni mysleli, že brána vede jen na Abydos? Tam by přece bylo nebezpečí zažehnáno.
Vládcům soustavy by se nikdo nepostavil. Miliony lidí a jaffů by tak dál žily jako otroci.
Replikátoři by zamořili obě galaxie a jen bůh ví, kam by se posunuli dál.
Všechno by bylo špatně.
Jack položil květiny na Charlieho hrob. „Přesto bych chtěl, abys žil,“ zašeptal.