Horizon Zero Dawn

Smrt doprovázela Aloy neustále. Každý souboj s mechanickou šelmou ji ohrožoval na životě. Ale smrti nejblíž byla zásluhou lidskou. Ocitla se beze zbraní, téměř nahá uprostřed arény, kam ji hodili, aby pro zábavu banditů zahynula v souboji s kovovými obry. Chvíli zvládla utíkat a uskakovat, ale bylo jich mnoho a dav rozlícených diváků po ní házel kameny. Na poslední chvíli vyšplhala na kůl a oddalovala smrt. Ze sedadel se ozývalo bučení a výkřiky typu „tohle jsme si neobjednali“, nebo „už konečně chcípni“.
Vyčerpaně spadla do písku arény.
Těsně před smrtí ji zvedla čísi ruka.
„Mám tě, Aloy.“
Poznala Sylensův hlas.

[zvuky noční divočiny, vzdálené dunění, občas se z dálky ozve lidský výkřik]
mužský hlas: „Stůj, děvče.“
Aloy (polekaně): „Kdo jsi? Kde jsi?“
mužský hlas: „Chci ti pomoci.“
Aloy (nedůvěřivě): „A kde jsi?“
mužský hlas: „Napojil jsem se na tvůj fokus.“
Aloy (zamručí)
mužský hlas: „Všude kolem tebe jsou detektory. Ta pevnost je hlídaná naprogramovanými bestiemi. Nemůžeš naslepo bloudit tmou.“
Aloy: „Fokus mi pomůže…“
mužský hlas: „Jeho detekční činnost bude fungovat jako spouštěč.“
Aloy: „A jak mám tedy projít?“
mužský hlas: „Musíš dělat přesně to, co ti budu říkat.“
Aloy: „Nevěřím nikomu, jehož jméno je mi utajeno.“
mužský hlas: „Jsem Sylens.“

Ačkoliv byla Vyhnanec, byla vychovávána ve strachu z technologií.
„Jakákoliv zařízení jsou špatná, Aloy, nikdy nepřinesla nic dobrého,“ vštěpoval jí Rost opakovaně. Ale jakmile našla fokus, odmítla se ho vzdát. Otevíral pro ni celý nový svět. Varoval před nebezpečím, vyprávěl jí příběhy Starých časů a učil ji.
Rostovi se svíralo srdce, když viděl svou malou holčičku, jak nepřítomně hledí do prázdna a gestikuluje neznámo proč. Nevěděl, že se právě učí číst glyfové písmo. Netušil, že bude rozumět angličtině dávných dob. Chtěl ji naučit o světě všechno, co znal, a velmi nerad se o tuto pozici dělil s malý svítícím trojúhelníkem.

„Země je zničená, pochopme to, už není šance ji zachránit,“ vysvětlovala doktorka Elizabeth shromáždění, „zaměřme svoje síly na to, jak Zemi obnovit.
Zde je návrh na Zero Dawn. Hlavní inteligence, GAIA, bude mít na starost devět dílčích podprogramů, každý s úkolem v patřičnou chvíli nastartovat teraformující procesy.“
„Chcete říct, že v jednom bodě vaše umělá inteligence znovu nastartuje život, jako by se nic nestalo?“ zajímal se Ted Faro.
„Přesně tak.“
Nevěděla, že Faro celý její projekt sabotoval. Zničil nejdůležitější součást, APPOLO, a dal tak šanci vyhrát strojům.
Ale netušil, že GAIA má pojistku. Genetický otisk, který znovu nastartuje Zero Dawn.

Aloy vstoupila do lůna hory. Fialová světla blikala a naváděla ji hlouběji k jádru. Trvalo dlouho, než se ocitla až u hlavního ovládacího panelu, fokus nahrával data a spouštěl nalezené datadisky.
„Kde to jsem?“ zeptala se Aloy.
„Vítejte zpět, doktorko Elizabeth,“ zaznělo z panelu.
„Nejsem Elizabeth. Kdo jsi ty?“ bránila se Aloy.
„Genetický kód shodný. Doktorka Elizabeth Sobeck. Program Gaia, podprogram Eleuthia vás vítá,“ pokračoval hlas z reproduktoru.
„Program Gaia? Podprogram?“ Nová a cizí slova. „Kde jsi. Ukaž se mi,“ křikla Aloy.
„Potvrzuji.“ A nad hlavním panelem se objevil hologram ženy ze Starých časů. Aloy užasle hleděla tváří tvář Všematce.

Na nebi se objevil další sloup temného popela. Hora Hromový buben se zlobila.
„Říkám, že je to sebevražda,“ zamumlal Aratak směrem k Aloy a Ouree, ale šamanka ho ani nenechala domluvit.
„Musíme pomoci. Aloy a já to zvládneme. Nemusíš chodit.“
Aratak se zamračil a podíval se na dvě ženy, které odhodlaně hleděly k Hromovému bubnu. Jeho čest mu nedovolila nechat je jít samotné, ale naposledy to zkusil:
„Dva lovci a jedna šamanka proti Démonovi a kovovým příšerám, které mu slouží? Jsi si jistá, že Duch za to stojí?“
„Stojí mi za život,“ prohlásila Ourea a vyrazila směrem k bouřící hoře.

Když byla dítětem, její svět byl Rost a jejich domov. Jak rostla, poznala loviště na celém území pod ochranou Všematky.
Pak se ale vydala na cesty a její svět vyrostl natolik, že ji děsil. Viděla kováře klanu Oseram kalit ocel, slyšela písně Banuků ze sněžného severu, poznala uctívače Slunce ve městech klanu Carja, dokonce se spřátelila i s lovci Tenakthů, kteří se před cizinci skrývali.
V srdci se neustála toužila vrátit domů, ale když se od obchodníka ze Zhroucené hory dozvěděla, že nad Kamenným pohřebištěm vítr odhalil průsmyk do sněhové domoviny kmenů Banuk, napadlo ji, že její mise nikdy neskončí.

Aloy se snažila zhluboka dýchat, aby uklidnila svoje prudce bušící srdce. Za dvanáct let výcviku se naučila téměř dokonale kontrolovat a ovládat tělo, nicméně pohled na Šavlozubého ji rozrušil. Rost ji cvičil na tuhle chvíli, ale nic ji nemohlo doopravdy připravit. Šavlozubý byl třikrát větší než Hlídači a taky třikrát rychlejší.
Aloy se vyplížila zpoza úkrytu. Věděla přesně, kde má šelma slabá místa, zápalné šípy už měla přichystané, nicméně jedna věc je vědět o slabých místech a druhá je se trefit, když se na vás řítí kovový predátor dvacetimetrovými skoky. Natáhla tětivu. Nádech, výdech. Zabij ho, Aloy, a budeš dospělá.

Rostovi se svíralo srdce, když viděl svou malou holčičku plakat. Vzal ji do náruče a prohlížel si její šrámy. „To bude v pořádku, je to jenom malé škrábnutí, Aloy.“ Ošetřoval ji, jak nejněžněji dovedl, ale připadala mu neuvěřitelně křehká.
„Proč po mně děti házely kameny, Roste?“ vzlykla Aloy.
„Protože se nás bojí, jsme totiž jiní, ty a já. Jsme Vyhnanci.“
Aloy se snažila neplakat. „Mám se příště raději schovat?“
„Ne, holčičko, nikdy se neschovávej. Buď hrdá na to, kdo jsi.“
„A kdo jsem, Roste?“
„Někdo, kdo je jednou všechny porazí. Budu tě cvičit, jestli chceš.“
Aloy mezi slzičkami odhodlaně kývla.

„Aloy! To nesmíš! To je posvátná…“ křičela Lansra, ale Teersa ji utnula.
Naposledy promluvila Všematka před devatenácti lety, od té doby mlčí. Zaklínání ani kouzelné formule neotevřely srdce Bohyně.
Aloy fascinovaně hleděla na metalickou konstrukci pomalovanou posvátnými symboly.
„Dovol Statečné, aby se poklonila Všematce,“ rozhodla Teersa.
Proti vůli Lansry přistoupila Aloy blíž, až tam, kam směly jenom nejvyšší Tři. Obklopilo ji fialové světlo.
„Genetický scan zahájen,“ prohlásila kovově Bohyně.
„Genetický kód rozpoznán. Přístup povolen. Vítejte, Elizabeth.“
Šamanky klesly údivem k zemi.
Aloy překvapeně hleděla na rozevřenou bránu do útrob hory. Opravdu mě vyvolila Bohyně? napadlo ji. A pak vykročila vpřed.