Téma č. 00 pro 28. 3. 2012: Zkouška

Měla jsem za sebou náročnou noc. Byl mi doporučen film, k filmu byl doporučen alkohol...
Opila jsem se omylem už před filmem a vize atomového konfliktu mě přinutila rychle vystřízlivět. Film skončil v jednu v noci nejděsivějším výkřikem v dějinách kinematografie, já se opila znovu a padla do postele.
Dopoledne jsem nebyla jedinou usínající osobou ve třídě. Spolužačka Petra ponocovala taky, se stejným filmem, ve stejnou dobu. Mluvily jsme zrovna o něm, když se rozezněly sirény. Ztuhly jsme. Jediným vhodným vyjádřením hrůzy v Petřině tváři byla zřejmě ta má...
Bylo poledne, první středa v měsíci a právě proběhla zkouška sirén.

Harcký kanár v klícce spokojeně cvrlikal, kočka se neméně spokojeně motala kolem nohou.
Její pán se k ní za pobrukování nejnovějšího šlágru „Oh, meine Liebe“ sklonil a podrbal ji za ušima.
Poté přivoněl k dopisu, který ráno obdržel. Papír voněl po růžích a milostném očekávání.
Jindřich si byl jistý, že nezklame, a připsal si čas schůzky do zápisníku.
Ze středečního randez-vous mu zbyla upomínka v podobě podvazku. Copak asi jeho sbírku obohatí v sobotu?
Dnes ho čekal vyloženě pánský večer: kvalitní nápoje, partička karet, komické výstupy opilého feldkuráta.
„Štěstí ve hře, štěstí v lásce,“ broukl s úsměvem Jindřich Lukáš.

Náhle vzduch ztěžkne a zhoustne. Zavládne téměř dokonalé ticho. I ptáci umlknou. Jsem tu jen já, můj dech, moje bušící srdce, můj strach. Ne proto, že mám dnes obětovat syna. Vždyť víš, Izáku, že bych raději zemřel, než abych na tebe vztáhl ruku.
To, oč se teď bojím, je moje víra. Neboť pokud mě On v poslední chvíli nezastaví, zavrhnu jej. S osudy lidí už hrálo kostky až příliš mnoho krutých a pomstychtivých bohů. Nepotřebujeme dalšího takového.
Takže teď stojím, v ruce trochu opocený nůž. Ano, je to zkouška. Jenže On nechápe, že jsem to já, kdo tu dnes prověřuje.

Stál jsem v jedné řadě s vybranými novici. Všichni nazí. Byla mi trochu zima.
Když se široké chrámové dveře otevřely, zvedl se průvan. Naskočila mi husí kůže.
Takže když nejvyšší šéf přišel až ke mně, podíval se na mě zhnuseně.
“Zbláznili jste se?” vyštěkl na podšéfa pro lidské zdroje. “S takovýmhle materiálem, že mám pracovat? Vypadá mizerně a navíc nemá žádnou odolnost!”
V té chvíli jsem kýchl.
Podšéf sklonil hlavu.
Nejvyšší si automaticky překryl nos širokým rukávem.
“A ven!” vykázal mě z řady.
Přísným přijímacím řízením na hlavní lidskou oběť jsem tedy neprošel.
Ale koneckonců, nakonec mě to ani nemrzelo.