Autorův výběr 2018

Říká se, že daleko za městem leží pole. Kus zanedbané země, na které neroste nic než bodláčí. Neví se, komu patří. Nikdo se o ně už léta nestará.
Říká se, že lidé, kteří tím polem projdou, už nejsou takoví, jako byli dříve. Občas se prý stane, že někdo z porostu bodláčí nikdy ven nevyjde. Pak mají jeho fialové květy obzvlášť intenzivní barvu.
Také se říká, že porost je stále zelený, neuvadá ani neusychá. Někdy se vlní jako ve větru, přestože žádný zrovna nefouká.
Říká se, že to vůbec nejsou rostliny. Pod zemí číhá neznámý živočich a bodláčí jsou jeho chapadla.

„A co když řekneme ne?“ rodiče nevěřícně zírali na ošetřující doktory.
„Budeme se soudit.“
Maminka pohladila chlapce po hlavě. Nechápala to. Nikdo přece nemůže dát nemocnici za pravdu. Snaží se je soudním procesem jen zastrašit? Možná. Ale oni neustoupí.
---
Nevěřila svým uším. Opustila soudní síň a rozplakala se manželovi na rameno. Nerozuměla tomu. Měla pocit, že je to vše jen zlý sen. Copak jejich názor nikoho nezajímá? Copak má stát právo jen tak zabít nevinného člověka? Nemohla tomu uvěřit.
Rozsudek zněl jasně. „Není v nejlepším zájmu dítěte pokračovat v léčbě, ani jej za tímto účelem převážet do zahraničí.“
Dnes zemřelo.

Jeník, kterému nikdy nikdo, možná kromě matky, neřekl jinak než Gejza, odešel tiše po zákeřné nemoci v únoru tohoto roku.
Kdo ho znal, vzpomíná na něj v nejlepším. Jeho mottem byla slova: Když můžu, pomůžu. A pomáhal, i když už vlastně nemohl. A nikdy nechtěl nic na oplátku, to nebyl jeho styl.
Mnozí si mysleli, že je to obecní blázen, ale on byl virtuoz mezilidských vztahů. Nic ho nedokázalo zlomit, nic mu nesmazalo úsměv z tváře, měl rád lidi a život.
Rád zpíval, rád tančil na stole, rád pil a strašně rád žil. Čest jeho památce!
Masaryk nás svolává, svolává...

Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.