Autorův výběr 2018

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.
Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

Pyšný štít. Divá veža. Príkra. Lavínový štít. Škaredý žľab.
Niektoré hory dávajú jasne najavo, že vám môžu kedykoľvek ukázať svoju nevľúdnu tvár.
Plačlivô. Tiesňavy. Veľké závraty. Tesná rizňa. Smutné sedlo.
Nečakajte, že to bude prechádzka ružovým sadom.
Úplaz. Čierťaže. Strungový príslop. Magura. Ostredok.
V ich menách sa zrkadlia zabudnuté slová generácií, ktoré sa dávno pominuli.
Len raz za čas, ďaleko od rušných vychodených chodníkov nájdete mená, ktoré sú ako šibalské žmurknutie: pozri, ako sa to tu volá, oni to dali dokonca aj na mapu!
Orgoňova kýčera. Huňavá. Sedlo Parichvost. Papajova Kykuľa. Gáborov zadok. Hrubá zliezajňa.
Vyplatí sa ich navštíviť všetky.

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.
Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.
Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.
A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.

K sedmým narozeninám chtěl Mael Tongaki od mámy bubínek.
Celé dva měsíce o tom mluvil.
Teď vstoupili do obchodu s hudebninami.
Těšil se.
Pak ON prohlásil: "Tohle musíš mít!"
Zaprosil: "Ale já bych rád bubínek..."
"NE! Žádnej pitomej buben - TOHLE. Za každou cenu!"
"Maminko? Já bych chtěl radši tamtu kytaru."
"To si ze mě děláš srandu, celou dobu meleš o bubnu a teď bys rád kytaru? Navíc je na tebe velká."
"Nešlo by přecijen..."
"NE! Za každou cenu!"
Chlapeček prosil, sliboval, žadonil, brečel.
"No co mám s tebou dělat, hlavně už mlč!"
Odcházel z obchodu s úsměvem. Brečel jenom uvnitř.

Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.
Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.
Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.

Zaslechla jsem nové slovo. Je divné. Za nic na světě nemůžu přijít na to, co by mohlo znamenat. Možná má ten člověk moc tet... Ale to asi nebude ono. Protože tety já mám taky. I strejdy. Všechny lidi mých kámošů, co spolu chodíme na nedělní procházky. To bych mohla být klidně třeba strejdovaná, ne?
Taky mě napadlo nakouknout do naší koupelny, jestli náhodou někdo právě nevlezl do této vany. Jenže tam vůbec nikdo nebyl a navíc mi došlo, že vanu nemáme. Jenom sprcháč, co mi v něm moji lidi myjou nožičky…
Tak už nevím. Mohli byste mi to někdo vysvětlit?

Xantinova hodnocení
(Filcin, jak je z jeho jména patrné, miluje filmy a seriály)
kytka / Z Nového světa „Od ní se, Faobe, uč!“ Podvečerní rozjímání a Oklamaná svými tužbami
ef77 / Útočiště Metro „To bych chtěl vidět zfilmovaný!“ Anděl
Tess / Království ostrovů „Kdybych nebyl Filcinem, chtěl bych být Vranem. Nebo Liškou. I vtělení do Rezky bych bral...“ Přízrak minulosti
Kumiko / Praha 78 „Když se mydlí Pražáci mezi sebou, je to sranda! I když...“ Ukvapenost
Kleio / Horizon Zero Dawn „Hodně hustá atmosféra!“ Krocení
Nathanel / Originální „Je to hrozně složitý, ale úplně srozumitelný.“ Druhé Vánoce
eliade / Novinky ze světa sportu „Těžko se vybírá, všechno ukrutně vtipné!“ Mocná matematika
Witch „Písmeny kreslí komiksy! Hm, hm, hnědovláska...“ Přesné pokyny
Profesor / Profesor von Drak „Já myslím, že ona si prostě ráda hraje...“ Omnia tempus habent XX.
Stevko / Stredoslováci „Tam bych chtěl někdy zajít!“ Ožení sa Jarík?
Palčíkova klíčová slova
(Malá páka má ráda historii, zvlášť tu nejnovější.)
Leon Tři králové. Morávek. Síla. Drzý až vyzývavý
mila_jj Josip Kleczek. Vědec. Formát. V úřadovně Státní bezpečnosti
Peggy Utajovat. Zatloukat. Nezapomínat! Jen žádnou paniku
Blueberry Lady Pamětníci. Hrdinové. Smrti, salutuj! Poslední
Šmelda Historie. Studnice. Příběhů. K neuvěření. Zákon schválnosti
Owlicious Bible. Základy. Dějiny spásy. Strasti prorockého poslání
PanVrchni Válka. Změna priorit. Ztracená varta
galahad Pokrok. Změny. Konzervativci v ohrožení. Nový flek
Erendis Přítomnost. Nepochopitelná historie našich dětí. Z tajného jednání vlády
Esti Vera Budoucnost. Naše přítomnost. Zítra? Za rok? Stačí poslat vyjádření
A všechny naše identity se letos nejvíce zasmály u komentářů k vatozovu Prvnímu školnímu dni. Omlouvám se autorovi i komentujícímu, ale o to jsem se nemohl nepodělit...

„Heslo,“ ječí Megan ve dveřích na Teddyho, který přichází ke Snapeovým na návštěvu.
Ten protočí panenky. Kde to ta holka vzala? Jako by nestačila stále se měnící hesla k nebelvírské společenské místnosti. To je pořád samý Kulový blesk, Kometa tři osmdesát, Vronského finta...
„Zlatonka!“ zkusí.
Megan se mračí.
„U nás přece nevymýšlí hesla strejda Harry.“
„Veritásérum!“ druhý pokus.
„Ani táta!“ vrtí hlavou Megan.
Teddy je bezradný. Heslo vymyslela Hermiona? Název nějaké knihy? Ale ani to nefunguje. Nakonec se vzdá.
„Já fakt nevím, prozraď mi ho.“
Megan se zlobí, vždyť je TAK jasné. Stačí vědět, že heslo vymyslela ona.
„Přece TEDDY.“

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.
„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“
Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.
Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.
Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“
„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“
***

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.