Kolárek za volantem

„Čtyři už jsou skoro dav,“ napadlo ho při vstupní modlitbě.
V prvních lavicích – vpravo a vlevo, neb se nemohou vystát – nahluchlý Blažej a osmdesátiletá panna Nerudová, v poslední slečna Dudová, tentokrát s decentnější barvou rtěnky, a za mřížkou Podloudný.
Polovina se rozutekla, než skončil, čtvrtina čekala před kostelem.
„Víte, kdo byl dnes na bohoslužbě?!“ vybafne farnice.
„Cože,“ lekne se Jeroným, „zase jste viděla ďábla?“
„Ne, ale vzadu seděla vnučka od nebožtíka Dudy, prostopášnice! Přišla se mi vysmívat, důstojný otče, a vás pokoušet! Vždyť ta měla víc chlapů jak Máří Magdaléna!“
„Myslíte svatou Marii z Magdaly?“
Někdy si připadal hrozně osamělý.

„Co bych mu nikdy neodpustila,“ praví paní Roháčová, „je nevěra!“
„Co blbneš, Majdo,“ vyhrkne Necka, „vždyť ty… on…“
„Tak moment,“ zvedne prst oslovená, „opilecký úlety s mladýma šťabajznama nepočítám, to mě neohrožuje! A v mym případě to bylo něco úplně jinýho, já s ním definitivně skončila!“
„Než ses vrátila!“
„Kdyby sáhl na dítě,“ pípne Břicháčková, „tak ho zabiju.“
„Mému nevděčnému spratkovi,“ zasyčí Chromajzlová, „pořádný výprask chyběl, slečinko!“
„A co u vás, velebníčku, církev neodpouští jenom sebevraždu, ne?“
Zastaví na křižovatce.
„Odpouští Bůh, my jsme jen prostředníci. Ano, velmi varujeme před zoufalstvím. Podobně ale Boží milost komplikuje, když někdo sám neodpouští!“

„Já jsem vám, farnosti,“ přisedne hromotluk Starý k Jeronýmovi, „hrozně nešťastný člověk! Mě nikdo nemá rád!“
„Ale neříkejte,“ chlácholí lehce opivněný kněz, „co třeba vaše star… chci říct manželka?!“
„Tu nepočítám, ta mě nemá ráda pro moje chlapský tělo, ale že jsem prý citlivý…“
„To jste. A Pán vás má rád.“
„Taky vylučuju, protože neexistuje.“
„A panenka Marie?“
„To je to samý jako u manželky!“
„A co vaši pivní kamarádi? Počkejte, zeptáme se!“
Všechny paže vzhůru.
„Tak vidíte!“
„To neplatí, šéfe! Oni když slyší ten otázkový tón, zvedají ruku automaticky. Tady totiž padá jen jediný dotaz… Kdo si dá panáka?“

„Vy jste fakt jako kněz?“ hledí na něj nevěřícně přes pivo pan Tomáš.
„Ano, jsem,“ přikývne Jeroným, „zdejší farář!“
„A to jako…“
„Jsem se už ptal,“ žďuchne do Tomáše Necka, „vůbec, ani s netem!“
Kroutí hlavami.
„Náhodou,“ prolomí ticho plešatý Kudrna, „já chtěl být v mládí páterem!“
„Ano?“ pookřeje kolárek.
„Zajímalo mě, co ženský říkaj ve zpovědnici! Věděl bych třeba, s kým tady stará od Starýho…“
„Nech si to, jo,“ zavrčí hromotluk.
„Vše ve svátosti smíření je chráněno zpovědním tajemstvím!“ nechce nechat v nevědomosti Jeroným.
„Právě! Všechno přísně utajený! K čemu by mi to bylo, kdybych vám to nemohʼ řícʼ?“

„Víte,“ zašeptá pan Podloudný, „já jsem chodil do kostela v Nejsouticích, když tam ještě sloužil páter Patera!“
„Ale!,“ vyhýbá se náklaďáku Jeroným, „a pročpak jste přestal?“
„Víte, byl tam dlouho a na stará kolena nějak zestárl…“
„Stává se.“
„Víte, on se na lidi hrozně zlobil. Hlavně na ty, co nechodí do kostela, ale seřval za to vždycky nás!“
„Sloužil tu padesát let, nedivte se únavě materiálu. Stavte se někdy za mnou!“
„Víte, já už si taky zvykl – nechodit! Do hospody je to blíž a všechno podstatný se tam taky dovím!“
„Dobrý nápad,“ přitaká Jeroným, „měl bych někdy sestoupit do Egypta!“

Před jen poslední zastávka u myslivny.
„Pane Strachu,“ otočí se Jeroným, „neusnul jste?“
„Jedu dál!“ sveřepě nevystupuje oslovený.
„Nehodlám se vám zpovídat!“ sdělí, když dojedou.
„To vás nikdo nenutí,“ neodporuje řidič, „jen to máte dál domů…“
„To by se vám líbilo,“ rozčílí se Strach, „abyste soudil jen podle zdání!“
„Nesoudím, abych nebyl souzen!“
„Na kraviny vám seru! Abyste věděl, já byl hvězda, já byl zářivá hvězda – co zářivá, nejzářivější! – ve svém ročníku, ve svém oboru, v třiatřiceti letech primářem! Nesahali mi po kotníky, sráči opatrný, když… jsem asi… přecenil své možnosti. Mělo to vyjít, muselo to vyjít, ale…“
Strach pláče.

„Nabrat vás oficiálně nesmím,“ vraští čelo Jeroným, „ale paní Břicháčková s kočárkem dnes nejede, tak si vlezte na prostřední plošinu… Kam jedete?“
„Jenom na kopec!“
Silnější cyklistická rodinka se nasouká do autobusu.
„Děkuju,“ přihrne se tatínek dopředu, „jsme docela zmožení, ono se řekne vítr ve vlasech, ale jak z toho bolí nohy, o tom ani muk!“
„A co děláte tady, u nás?“ vyhrkne Necka.
„Ále,“ otočí se otylec, „máte tu prej kněze, co řídí autobus! Chtěli jsme se s ním vyfotit…“
„Takže z Prahy,“ zaťuká hůlkou Chromajzlová.

„Vyřiďte hlavnímu městu,“ loučí se kněz, „že nejsem žádná atrakce! Bůh s vámi!“

„A to jste pořád sám?“ odváží se pan Plch.
„Nemluv za jízdy s řidičem,“ huláká Strach, „nebo nás všechny zabije!“
„Nejsem sám.“
„Co?! To máte…“
„Boha. A ovce. Jsem kněz.“
„Jo táák. Já myslel starou… My jsme s mojí Mařkou furt spolu, třicet let v sobě, věřil byste tomu?! Třicetiletá válka!“
„Je to tyran a opilec!“ hůlkuje Chromajzlová.
„Se občas napiju, no, přijdu domů nadranej, a co myslíte, spí? Ne! Vezme mě válečkem? Ne! Jen se podívá krhavým pohledem! Musím pak sekat dobrotu, protože když se zlobí, pak nic není, rozumíte? My když nejsme dýl v sobě, jsem jak mrtvej...“

„Prý všechny vyslechnete,“ přistoupí výrazná rtěnka, když zamyká autobus.
„Soustředím se na řízení,“ vzhlédne, „ergo moc neodporuji!“
„Nechtěla jsem vás diskreditkovat… Ale nejsem taková, jak se o mně říká!“
„Na řeči moc nedám.“
„Mám ráda chlapy, no. Ale hledám lásku!“
„Já taky.“
„Jako ženskou?! Když jste kněz?!“
„Jako božskou. Když jsem kněz.“
„Aha. Takže tu… platonickou? Bez milování, myslím jako bez sexu?“
„S milováním, bez sexu.“
„A to vás ten druhej chce?!“
„Chce,“ kývne, „zvláštní, ne?“
„Skoro zázrak, v dnešní době! Sedí to na přezdívku, co jsem vám dala… Pavouk, pasivně vousatý kněz!“
„Proč pasivně?“
„Moc se o to nestaráte!“