DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

"Jak to myslíte, že jste Artemis nenašli?! Copak je tak těžké chytit ženskou, co má jenom jednu nohu?" Náčelník zpravodajců byl rudý vzteky. "Vždyť je na ni nasazený agent ještě z Varšavy!"
"Pane," poručík trochu zaváhal, "ztratil ji, když se přesouvala z Toulouse."
"Vy žabaři! Někdo posílá depeše z Lyonu přímo do Států!" Rána do stolu, rozlitá káva.
Poručík neměl sílu pokračovat. V Lyonu se sice podařilo infiltrovat odboj, ale žádná Marie Moninová, poslední známá identita Artemis, nikde nebyla. Tou dobou už totiž opustila území Francie.
Za to, že utekla jako pan Nicolas do Španělska, ho nejspíš na místě zastřelí.

„Takže teď jsme pan Armin Bretnovský a jeho synovec?“ zeptala se, kolena obejmutá hubenými pažemi. „Proč?“
„Protože s těmi krátkými vlasy vypadáš spíš jako kluk, nadto vydávat tě za chlapce je po všech stránkách bezpečnější,“ odvětil vážně. „Pod vlastními jmény bychom si těžko mohli troufnout do hostince. Chceme se zase jednou vyspat v opravdové posteli, ne? O pořádném jídle ani nemluvě.“
Kývla. Pronajatý pokoj vypadal čistě a útulně. Dokonce dostali teplou vodu. A oba se najedli dosyta. Rotolf měl pravdu.
Během posledních deseti dnů se tomuhle zvláštnímu, tichému muži naučila důvěřovat.
„Co moje jméno? Svému synovci přece nemůžeš říkat Yllanit.“

Dezinvektilo,

Ty zrádkyně slídivá, Ty špinavá donašečko, Ty kočko falešná, Ty Delilo! Počkej, až Tě dostanu do pařátů, já si Tě tak podám! Ty fuchtle samolibá!
Že si opatřuješ kompromitující materiály, prosím, to bych ještěc dokázal pochopit. V našem oboru se hodí mít v šuplíku schovanou nějakou tu páku. Ale že je bez jakéhokoli varování vystavíš pod mým jménem na síti? A ještě si ze mě budeš povýšeně utahovat? Teď se mi budou smát!
Jen se těš, skončíš na stejném talíři jako Tvá pacientka. Už se na vás obě těším.

Jeho Propastná Výsost, první náměstek, Dr. Ing. rozzuřený strýc Zmarchrob

Než překročil hranice rezervace Prérijní růže, myslel si Dashiell Zlý kůň, že ví, proč byl vybrán. Ze všech agentů CIA mu ta maska nejlíp přilnula k tváři. Z rezervace zdrhnul ve třinácti, odkroutil si svoje v Kosovu a vrací se zpátky jako profesionální zabiják lačnící po uznání… Dokonalé krytí.
Jenže sotva zabořil nohu do červený hlíny, cítil, jak se mu přisává k masu. S každým dalším kopnutím a krví, s každým pohledem do očí Rudé vrány, s dalším kousancem od Carol, s další dávkou metamfetaminu se rozvinula nová vlásečnice a prorostla jeho tvář a masku v jedinou nerozlišitelnou tepající věc.

Na vrátnici už měli z profesora Herčíka legraci. Co chvíli sbíhal schody, vybíhal před ústav a vyhlížel směrem k silnici od nádraží.
"Na co pořád čeká?" ptal se vrátný uklízečky.
"Má přijet UNRRA, přivezou zásilku."
Konečně zastavil před budovou náklaďák. Profesor Herčík kroužil jako starostlivá matka okolo velké bedny.
"Opatrně! Neklopit! Neklepněte s tím!"
"Ha, je to jasné," natáhl nosem vrátný. "Proto byl nervózní. Došlo mu kafe, čekal na nové."
Káva nebyla v zásilce to nejcennější. Když profesor vypáčil víko, zavonělo to nejdříve kávou, ale pak i ocelí, mědí a vakuovým mazivem. Z bedny se vyloupl unikátní americký elektronový mikroskop.

Když se Bartleby probudil, urazila mu mozek těžko identifikovatelná rána, jazyk mu někdo přejel struhadlem a v krku se mu zabydlela rodinka mývalů. Nebo ježků. Těžko rozpoznával, co se kolem něj děje, ale když rozlepil oči (a že to světlo sakra bolelo), viděl chrápajícího Lokiho. Na zemi. Totiž... na Zemi! Kam jen oko dohlédlo, všude Wisconsin.
O pár chvilek později se oba mátožně dopotáceli k lacinému motelu. Bez peněz, zato s polámanými křídly.
"Vy jste museli mít divokou noc, hoši," zubil se správce.
"Včera nás tak nějak... degradovali."
"Tak to vám nezávidím... pánové...?"
"Barry," zamumlal Bartleby.
"Larry," pokýval Anděl smrti.

Policejní technik propátral zahradu centimetr po centimetru. Posbíral všechny, byť jen nepatrně podezřelé předměty, ale nic se nezdálo být vodítkem k vyšetřování. Prosál pískoviště. Prasklé zrcátko uložil do zvláštního sáčku.
V laboratoři pracují do hluboké noci.
Pořád žádné výsledky.
Laborant si vymění rukavice. Opatrně vyjme zrcátko z obalu.
Cosi se dívá. Vidí svůj vlastní odraz v jeho oku.
Ručička nástěnných hodin poskočí s tichým drnknutím.
„Dvanáctá hodina odbila,“ zamumlá laborant unaveně.
Lesklá ploška se roztříští.
Cosi nabírá sílu.
Roste.
Dvanáctá! Navždycky dvanáctá.
Cosi vnikne do živého černého zrcadla zřítelnice.
Muž vstane jako stroj.
Cosi rozrazí dveře.
Jde.
Nepoznané.
Vstříc noci.

Klub byl narván plísňáči, vycpávkami a vlajícími mulety a řádně provoněn intimsprejem. Octobriana si uprostřed toho připadala jako naprostý kretén.
Nejhorší mise.
V kapse mrkváčů měla vystřelovací nůž. Soudruh - proradný agent západu - je někde tady. Procpala se k baru.
“Vodku!”
Kolem se prosmýkl plešounek v tesilkách.
Cíl zaměřen.
Cvaknutí nože. Pustila se za ním, nenápadná jak jen žena s obří spálenou trvalou může být.
Vtom se dav rozhýbal a spláchl cíl jako obrovská muletí vlna.
“Bljaď!”
Lidé začali dupat, pískat, omdlévat, tančit.
“Ahoj, ahoj, ahoj, tak jsme zase tady spolu, jako každou středu, jako každý pátek!” ozvalo se z pódia.

Vážně jsem si myslel, že jsi démon.
Byla legrace, nechávat tě při TOM.
Tak co tedy jsi?
NEŘEKNU!
Jsi mi na obtíž. Nech mne být!
NE! A buď rád, beze mne bys nebyl NIC.
To ti nevěřím.
Uvěříš, dříve či později.
Jsem blázen?
Určitě, všichni jsou šílení, tak proč ne ty?
Mám toho dost.
Ale nemáš, nemáš ani tušení čeho jsme schopni.
Víš co? Nebudu tě poslouchat. Budu tě ignorovat, a říkej si co chceš!
Nevadí. Pokaždé, když mne neposlechneš, každou hodinu, kdy mě budeš ignorovat, se já stanu silnějším!
A pak budeš v koutě, a já budu ignorovat TEBE!

„Profesore Snape, Severusi!“ zvýšila hlas.
Zastavil se a pohlédl na ni. Byl mladý, tak strašně mladý.
„Řekněte mi, co se děje,“ naléhala Minerva.
„Do toho vám nic není,“ zavrčel nebezpečně. Nefungovalo to na ni.
„Severusi, já vás znám, jste dobrý muž.“
„Jaká falešná představa. Neznáte mě, vůbec mě neznáte,“ řekl přiškrceně.
Roztřesenou rukou rozepnul dva knoflíky a trhnutím vyhrnul levý rukáv.
„Zklamal jsem. Zklamal jsem všech-“
„Dost,“ utnula ho rázně. Hleděla mu zpříma do očí. „Všechna bolest, všechno utrpění nás dělá silnějšími.“
Pevně jej chytla za zápěstí.
„Musíte být silný pro to, co nás čeká. Všichni musíme. Budete silný, Severusi?“