Klub přeživších (originální)

Tati, kdybys náhodou četl tenhle vzkaz, tak s Alanem teď míříme do města Kalama a odtamtud pak pomalu k Portlandu. Alan říká, že musíme jít pořád k jihu, abysme se dostali z Oregonu, než skončí léto. Míříme asi do Kalifornie.
Ty jdeš možná taky na jih.
Máme zbraň, dobré boty a jídla a vody je zatím taky dost.
Neboj se o mě.
Jack

Přečetli si vzkaz na dveřích benzínové pumpy na výjezdu z vymřelého městečka. Už věděli, kam jít, kdo má zbraň, dobré boty, jídlo a vodu. Byli čtyři a ti druzí cesťáci jen dva, neúspěchu se tedy bát nemuseli.

Její babička Esperanza vždy tvrdila, že zná různé triky na vyhánění zlých duchů z těla. Tenhle zlý duch se uvelebil v Lucíině břiše a dívka nevěděla, kdo ho tam zasadil, ale byl to jeden z těch tří. Jako by snad záleželo který. Nenáviděla všechny rovným dílem.
Ale nebyla hloupá a dovedla poznat pelyněk, když na něj v krajině mimo město narazila. Pelyňkem se dal vyřešit nejeden problém, učila ji babička v době, kdy Lucía o tyhle znalosti nejevila zájem. Ale teď, když potřebovala vyřešit problém - problém, který nechtěla a hlavně nemohla přivést na tento svět – si na ně bezpečně vzpomněla.

Takhle po ránu, když do oken svítilo slunce a spící Alan ho hřál celým tělem, to Jackovi nepřipadalo vůbec špatné. Jako by se probudil doma ve své vlastní posteli a jediným trápením byla slastná ranní erekce.
Pak se Alan najednou probudil a vstal tak kvapně, jako by potřeboval stihnout nějakou důležitou práci.
„Dneska tě naučím rozdělávat oheň křesadlem,“ začal plánovat.
„Na to mám přece tebe,“ odbyl ho Jack, rozmazlený a myšlenkami daleko.
„Jednou tu třeba nebudu, a to se pak budeš muset postarat sám o sebe.“
„Tohle nehodlám poslouchat!“
Jack, ještě omámený sladkým přeludem, si zakryl uši. Měl po náladě.

„Když už vytáhneš zbraň, tak s ní nemůžeš jen zastrašovat. Musíš bejt připravenej z ní vystřelit.“
Přesně na tohle Jack připravený nebyl, i když mu to Alan kladl na srdce. „Je to o srovnání hodnot,“ říkal, zatímco mu ukazoval, přitisknutý zezadu pevně k němu, jak se postavit a jak zpevnit ruku při střílení ostrými na pohybující se objekt. „Od teď musíš myslet hlavně na svoje přežití.“
Na mušce měl vyzáblého psa, který už nikomu nepatřil. Jack chtěl zbraň sklonit a nechat ho jít, ale Alan mu to nedovolil. Prst přes prst, vůle jednoho proti vůli druhého, stiskl spoušť za něj.

„Nejprv krádež celé kartotéky, ztráta elektronických dat a den na to požár. Nikdo mi nevymluví, že to spolu nesouvisí,“ tvrdil Alan.
Jack byl otrávený. Rande se nevyvíjelo podle jeho představ a ta skotská mu taky nechutnala. Z Alana, toho krásného kusu chlapa, se vyklubal konspirátor a republikán, a tak místo jeho teorií raději poslouchal televizi nad barem a zprávy o masivním požáru v baltimorské nemocnici.
Až když se v pokročilou hodinu začali pokradmu dotýkat prsty, náhle zázračně vstřícní jeden k druhému, a Alan ho jemně, ale rázně políbil svými zarostlými ústy, přestal Jack litovat úspor, které mu pořídily falešnou občanku.

Bylo to už čtvrt roku, co neviděli živou ženu. Pocitově celé století.
Pak přišla: zjvevení s černočernýma očima a snědou pletí. Zdraví a mládí z ní prýštilo, jako by je chtěla rozdávat krajině kolem sebe jako životodárná delta.
Shodli se na tom, že nejprve ji chtěli jen vzít pod svá křídla a doprovodit vstříc lepším zítřkům. Ale celé se jim to nějak vymklo z rukou... Začal to Jezevec, když ji poprvé pohladil po vlasech a nechal ruku spočívat na jejím líčku až příliš dlouho? Nebo Amerikán, protože proti tomu vůbec nic nenamítal?
Dotýkat už se jí pak chtěli úplně všichni.

Zrcadlo jí pomáhalo přežít. A pak taky nůžky, elastické bandáže, špína a oblečení z pánské kolekce z napůl vydrancovaného Walmartu.
Znásilnili ji dvakrát, ale pokaždé se jí podařilo utéct, takže neskončila jako těch ostatních pár žen, které viděla – mrtvá, nebo jako otrokyně až do konce věků. Takže vzala své štěstí do vlastních rukou, do rukou první nůžky a ze svých bohatých vlasů vytvořila kraťoučký drn. Prsa si stáhla tak, až to nebylo příjemné, shrbila se, učila se při chůzi pohybovat ne boky, ale rameny.
„Zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejošklivější,“ vyzvala ho Lucía, konečně spokojená se svými mimikry.

V zrcadle se neviděl už dlouho, ale kromě krvácející jizvy na rameni a tváře vraha ho nepřivítalo nic moc nového.
Zastřelil všechny tři, když vnikli do jeho a Jackova přechodného domova. Představovali hrozbu, tak proto je zastřelil – až ve chvíli, kdy do něj řízli, si uvědomil, že podcenili nové uspořádání světa a přišli vyzbrojení jen noži.
S Jackem spolu teď nemluvili. Ten kluk mu lezl na nervy a vystavoval je nebezpečí. První pomoc si, stejně jako první obranu, musel poskytnout sám. Nastříhal leukoplast a začal usměrňovat rozšklebenou ránu.
Nemohl, než spolehnout se jen na sebe a své zrcadlené jednovaječné dvojče.

Když bylo nejhůř, ukrýval se do vzpomínek na příjemné dny. A protože byl Alan teď jeho jedinou rodinou, myslel Jack na jejich zážitky.
Zalesněný ostrov, všudypřítomná vůně jehličí, ledová voda v zátoce, lekce rybaření a duhová tělíčka pstruhů, které Jack, pyšný na první úlovek, hladil v rukou. Alanovo velké tělo, které hladil po nocích v chatě, když ho konečně vydobyl z té jeho tuhé zálesácké slupky. První milování, protože na ostrov se přece nepřijel jen učit rybařit, přijel tam hlavně přijít o panictví. A namátkou přežít neštěstí, o kterém už nestihli napsat v novinách.
Příjemné dny s životně důležitým bonusem.

V tom městečku šla elektřina a Jack to považoval za zázrak.
„Nesmíme o sobě dát vědět,“ zchladil Alan jeho nadšení, „rabovat se chodí po setmění, a protože jsme v Americe, skoro každý má zbraň.“
Bezstarostný Jack se uvelebil v ložnici s knihovnou. Všude kolem noc, venku i v duši, a na dosah ruky vypínač buclaté lampy. Neodolal.
S cvaknutím přišel příliv světla a dobra.
Hned zhasl. Alan by to neviděl rád. Řekl by, že vytváří nebezpečné situace. Jenže v knihovně trůnil sloupek komiksů a Jack to prostě nevydržel.
Bylo krátce po desáté, když oknem proletěl kámen. Zlí lidé ohlašovali návštěvu.