WALL-E

"Milí a vážení obyvatelé přeúžasného Axiomu 2," vítězoslavně prohlásil uvaděč a dal publiku pár vteřin na to, aby se utišilo.

"Než začnou sportovní klání, připomeňme si, jak kdysi dávno soutěžili naši předkové," pokračoval s úšklebkem, načež se za jeho zády objevila 4D promítací plocha a na ní kolorizované záběry sympatické mladé ženy v červeném trikotu, která se houpala na bradlech. Měla blonďaté vlasy natupírované do úhledného drdolu.

Publikem se začal šířit pobavený šepot.

"Ano, ano! Ti pošetilí zaostalci praktikovali všechny disciplíny doopravdy! DO-O-PRAV-DY!" Uvaděčovo rosolovité tělo bublalo nekontrolovaným smíchem.

"Ehm... prosím, nasaďte si svoje m-sportovní soupravy, pohodlně se zavrťte. Začínáme."

Oči mu zářily, když pozoroval znovu záběry Neila Armstronga sestupujícího na povrch Měsíce. Naplňovalo ho to směsicí obdivu a hrůzy. One giant leap for mankind, indeed. Chápal to. Nebo alespoň myslel, že to chápe. Také toužil po hvězdách. Jenže z jiného důvodu. Znovu byl fascinován tím, s jak ubohým vybavením to lidé dokázali, když ani všechny přístroje lunárního modulu dohromady by nezmohly to, co on za zlomek vteřiny. A přece oni byli tam a on tady.
Ten velký skok mu je vzal. Díval se na zlodějské hvězdy a jeho dlouhou nepromazanými součástkami prochvívalo něco jako stesk posledního robota na planetě.