Konspirace

"Rodí se málo dětí!" Opakoval často, když objížděl kampaň. Že děti a dětíschopné tvory sám zavčasu vyhání za hranice "hic sunt leones" ho zase tolik netrápilo... Měl plán. A taky na tom trochu trhne. Plán biblických rozměrů... "Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy..." Kdo pro svoje štěstí nic neudělá... Alovy klasika "Co je štěstí?" Přeci MONOPOL. Právě proto skoupil všechny kliniky asistované reprodukce. (Převlečený za náprstek.) Stačí jeden zákon a bude mít sbaleno. (Všechny ženy v reprodukčním věku.) Samozřejmě... nebude to z donucení... navíc budou mít přeci na výběr... zdánlivě. A zase bude líp! Babyboom bude! A země plná bejbyšů.

„...a i kdyby ti reptiliáni někdy byli prozrazeni, tak se prostě svlíknou z lidských těl a zotročí nás.“
„Chach! Zlatej mravenec!“
„Tak si trhni no, a jakej mravenec vlastně?“
„No to není ani konspirační teorie jako logika. Ze všech živočichů je na Zemi statisticky nejvíce hmyzu, no a nejpočetnější jsou? Mravenci. Takže až lidstvo jednou objeví mimozemšťany, je prostě nejpravděpodobnější, že budou vypadat jako insektoidi.“
Pauza.
„A ty tomu věříš co?“
„Kult Mravence má daleko víc stoupenců než tvůj 'Trump reptilián' – řádově o tisícovky,“
Kamarád se na mě skepticky podíval.
„To čtu na googlu, takže to musí bejt pravda, Romane.“

"Co děláš s tím citrónem?"
"Kapu."
"Aha."
Pavel klečel ve včerejším oblečení v rohu místnosti. Naplnila jsem rychlovarnou konvici a zmáčkla tlačítko.
Oteplákovaná kolena se šoupala po zemi.
"A proč?"
"No, jak hledáš tu náušnici..."
"Tys ji našel?" Že by konečně udělal něco užitečného?
"Ne. Mají ji mravenci."
Povzdechla jsem si.
"Mravenci jsou všude. Unesou třeba dvacetkrát víc než sami váží. A voni to vědí! Čet sem to Voni je cvičí, aby nás okrádali vo cennosti a z těch platili svoje laboratoře."
"Kdo?" vzdechla jsem.
Šeptaná odpověď se ztratila v bublání konvice.
Jo, kdybys věděl, kde jsem tu náušnici nechala...

Mravenci jsou všechno. Nebudou mravenci, nebudeme my. A mravenci to všechno taky začalo.
Byli tu dříve než dinosauři, všechno to tu stvořili od základů. Všechno, od drobků po chleba, od kamínků po skály. Svět tak, jak ho známe.
Ale nic z toho by se nestalo, nebýt Zlatého mravence. Ten má na stvoření světa největší zásluhu. Nebýt jeho, síly by se nespojily. Nebýt jeho, nebyli bychom my. Nic by nebylo takové, jak to známe dnes.
Vlastně nebyl ani tolik zlatý, jako rezavý. Ale pouze on na sluníčku zářil jasnou barvou.
A tohle je příběh Mravenců rezavých, a kde se tady vzali.

Školní soutěž v kreslení. Téma: “Náš svět”. Děti malují planetu, hvězdy, oceány a spoustu zvířat.
Kromě Evičky.
Evička kreslí rovnou čáru.
Paní učitelka se sklání nad obrázkem a s úsměvem se ptá: “To ale není celá naše Země, že ne?”
Evička však kýve, že ano. Toto je naše planeta.
“Tahle linka?” podiví se paní učitelka.
“Země je plochá!”
Paní učitelka se zamračí.
“Kdopak ti to napovídal, Evičko?”
“Sím, tatínek! Četl to na internetu!”
Paní učitelka se s povzdechem posadí za katedru a do Eviččina notýsku napíše pro tatínka vzkaz:

Dostavte se neprodleně do školy za účelem zopakování učiva třetí třídy!

Když se pan Rumpál toho rána probudil, seznal ve své posteli, že se proměnil v jakýsi obtížný hmyz. To byl ovšem jen optický klam, způsobený tím, že jeho paže, potřené večer ochranou proti 5G, spolehlivou směsí bílku, medu a bazénové chemikálie, ztuhly na kámen a splynuly s peřinou. Když zkusil vstát, zjistil, že mu povlečení vytvořilo na pažích a ramenou cosi na způsob krovek. Když jimi zkusmo zavrtěl, bohužel nevzlétl. Řekl několik slov. Ani jedno slušné.
Když zamžoural ven, s hrůzou zjistil, že je nebe plné bílých mráčků. Práškujou!
Ještěže má ocet.
Jeho nedostanou.
Ani Illumináti nemaj patent na rozum.