Krutá realita

Výletní únava, odpolední lokálka se plouží barevným údolím. Dvojsedačku za námi zabírá mohutný chlapík. V jedné ruce igelitku, na břiše kýbl vlašáku, v druhé mobil. Z polospánku mě vytrhne proud brumlavých promluv: 
"Teď mi uber bradu. Víc. Přidej světlo. Vymaž kouty."
Nenápadně se ohlédnu. Co to dělá?
"Přidej byznys prostředí. Asi nějakej ofis. Ať je to sexy."
Otře si prsty o umaštěné tričko. 
"Teď mi udělej oblek. Jo, kravatu. A do úsměvu víc zubů. Vybělit."
Začíná mi svítat. 
"Přidej vlasy. Víc." 
Zavřu oči. To jako vážně? 
"Super." Zašustění pytlíku, jak tahá další rohlík. Zakousnutí, mlasknutí. "A teď jí to odešli."

“Pojď prosím tebe, potřebuju aby mi někdo podržel kameru.”

“Proč neřekneš nějaké kamarádce?”

“Neremcej. Buď rád, že tě někdo vytáhne ze sklepa.”

“Stejně to nebude fungovat, tímhle peníze nevyděláš.”

Dívka mu beze slova vrazila do ruky kameru a začala vrtět zadkem.

***

“To není možný, jen dva palce nahoru a jeden člověk mi napsal komentář, že se mám vážně zamyslet nad svým životem.”

“Já ti říkal, že to nebude fungovat.”

“Co ty o tom víš? Jenom sedíš ve sklepě a natáčíš plastelínu!”

“Natáčím crossover Hvězdných Válek a Star Treku z plastelíny a lega. Sleduje to kolem šedesáti tisíc lidí každý týden.” 

Dveře vrzly. Někdo je opatrně otevíral. Nejdřív se do nich vsunula jedna tápavá noha, následovaná rukou a na obojí napojeným trupem. I přes snahu nikoho nevzbudit, byl vetřelec očekáván.
Cvakl vypínač a světlo zalilo vrávorajícího opilce napůl cesty ve dveřích.
“Jééé. Ahoj mil-láčku. Děje se něco?”
Žena na něj čekala s válečkem v ruce.
“No ty jsi se zřídil. Nevíš kdy máš chodit domů? A nezapomněl jsi něco?”
Opilec se ošahal a zakroutil hlavou: “Ne! Klíče i peně… peněženku mám!”
Marně, začal se na něj snášet déšť ran.
“Ty tupče! Ty ožralo! Ty hlavo děravá! Kde máš naše dvě děti?"
 

Ta moje holka měla smůlu na chlapy. Ten současný je opravdu despota a hovado! A to teď s ním musím být  v baráku. Teď mi chtěl můj nos vymáchat v mé moči, to už je vrchol!

Stařík bere pistoli koupenou kdysi nelegálně na burze a pálí příteli své dcery kulku mezi oči. Sobě už druhou kulku nevpálí, vnuk mu pistoli bere a odnáší ji do patra, kam už dědeček nevyleze.

A tak po několika měsících proběhne zpravodajskými servery video, jak vězeňská eskorta vede k soudu chromého, poloslepého a nahluchlého starce, kterého musí podpírat. Takto divoce se někdy ubírají lidské osudy.

Don't forget.

The morning is dark and cold. Getting up is a struggle, but I manage it. But I forgot my umbrella, and it's raining.

Don't forget.

I was supposed to send the e-mail yesterday, but I was just too busy. I will definitely send it today. But I forgot again.

Don't forget.

I need to buy some groceries. The fridge is almost empty. After work, I walked by the supermarket. But forgot to go in.

Don't forget, my phone screams at me again, when I'm running back to the store through the rain. I forgot the fucking umbrella again.

Programátor byl mírně nevrlý. Musel vstávat před desátou a jet nacpanou tramvají přes celé město hasit nějaký průšvih. Když vystupoval na zastávce před firmou, mírně mu cukala ruka. Potom následovala cesta výtahem. Pět pater se zdálo jako padesát. Když kabina zastavila, už mu cukal i koutek oka. Cestou ke své pracovně potkal nechutné množství lidí, na které se nuceně usmál.
Konečně. Je na místě. Sestavil si malý french press, zapnul konvičku. Otevřel šuflík. Nic.
Přes rameno se mu podíval kolega: “Byla tu Jana ze sekretariátu a půjčila si pytlík té tvé speciality. Jestli chceš, mám Jihlavanku.”
Programátor prohodil židli oknem.
 

Představte si tu situaci. Někdo vás jako mládě odtrhne od maminky a zavře vás do malé dřevěné bedny s úplnými cizinkami. I když vás občas pustí ven a vidíte tak alespoň slunce, nažene vás pak zase vždycky zpátky. A teď si ještě představte, že tam se všema nevycházíte a nikoho to nezajímá. Jídlo je taky dost bída a ještě k tomu vám denně krade vajíčka. Co když chci mít taky mládě?!

To se pak nemůžete divit, že to psychicky nezvládnete a impulzivně (ok, možná ne tak impulzivně) toho člověka napadnete. To může být ještě rád, že přišel jenom o oči.

Říká se, že definicí šílenství je dělat dokola to samé a čekat jiné výsledky. No a tak to je se mnou a DMD už nejmíň třetím rokem v kuse. Třesu se na to jak malej pes, první týden dobrý, ale pak začnu usínat moc brzo, vypouštět to přes den z hlavy, nebo, když už jednou nevytuhnu před půlnocí, tak se do něčeho zaberu a zapomenu. 

Rok co rok ten samý scénář, rok co rok se stresuju, že nemám nápad, pak že nemám energii, když už to napíšu, tak že s tím nejsem spokojený, nikdo to nečte, místo toho, abych se v psaní zlepšoval, tak spíš degeneruju, tak to okolo půlky vypustím, uleví se mi, pak smutně koukám na témata, a řeknu si, že příští rok to bude lepší, příští rok budu ve větší pohodě z reálu, ale pak přijde duben a zase je to tam, kde slunce nesvítí.

Takže moje zcela zbytečná věta je: "Tentokrát to dopadne líp."

Sayonara, DMD 26

V následující pětiletce následujícím pracovním období hodlám zintenzivnit dopad svého osobního vkladu zejména prostřednictvím užšího zaměření a profesionalizace v oblasti interdisciplinarity a věcnosti v přístupu k požadavkům kolegstva v rámci snah o rozvoj vědecké a tvůrčí činnosti. Především se soustředím na naplňování vytyčených cílů (z nichž za nejpodstatnější považuji zejména jejich stanovení v rámci daného časového rámce). Ráda bych se věnovala také prohloubení multioborových vazeb mezi jednotlivými oborovými pracovišti, a v rámci této konektivity pak také posílení vzájemné kolaborace na projektech, které budou v budoucnu vytyčeny, a to metodou vytyčení této spolupráce v rámci konektivity při práci na jednotlivých projektech. 

„Co bylo ve škole?“

„Máš už ten úkol z fyziky?“

„Co ta pětka z češtiny?“

„Kdy máte odevzdat ten projekt z angličtiny?“

„Zapni si tu bundu, je tam zima…“

„Tak v tomhle teda chodit nebudeš!“

„Ne, piercing si pořídit nesmíš. A nezajímá mě, že ho má Pepa ze třídy!“

„Ukliď si pokoj! Kdo se má na to koukat!“

„Posloucháš mě vůbec?“

Když mluvíte na puberťáky, tyto věty jsou naprosto zbytečné. Neslyší vás. Jejich mozková kapacita je nasměrována úplně jinam, než k triviálnostem běžného života.

 Jediné věty, na které bude puberťák reagovat, jsou:

„Máš už hlad? Co chceš dneska k večeři?“