Krutá realita

Nechoď tam, prší tam

je tam velké bláto..

Měl jsem kluky od hasičů a pána s fousem, co hrál na kytáru a foukací harmoniku zaráz, poslechnout. Jenže zatímco po bitvě je každej generál, po osmi dvanáctkách rozhodně ne.

***

Řetěz dole, levá brzda v imitaci dračí smyčky kolem řidítka a přední kolo ve tvaru lemniskáty. 

1:0 na zápasy pro dub letní, do kterýho jsem to zřejmě narval. Kaluž bahna byla bezedná a znepokojivě hnědá. Na prstech "vodový" vroubky. Vstát jsem zkusil celkem třikrát.

Tátu místo mě zavolal někdo jinej. Do korby pickupu hodil nejdřív mě, pak kolo. 

Nestálo to za to.

Devadesát devět, sto, sto jedna, sto dva… COŽE??!! 

Dvě přebývají! 

Jak to? 

Vždyť to bylo přesně! 

Tak to teda ne, přepočítat!

Ach ne, je to tak!

Co smažu? Vždyť je to takhle dokonalé! 

No, třeba tahle spojka… a tohle příslovce by se taky dalo…

Tak jo. Devadesát osm, devadesát devět… NEEEEE!!!!!

Jedno chybí. Co vrátit? 

Vlastně, sem by se dalo dát „a“.

Uf. Hotovo.

No jo, ale kde je téma? Je tam vůbec? 

Sláva, je! Ale docela schované… Co když ho kontroloři nenajdou? 

Závěr! Vysvětlím ho v závěru! To zabere!

Další geniální dílo! Nebo ne?

Ale co, bod je bod!

Množírny psů jsou fuj! To ví dnes každý. Televizní reportáže z občasných zásahů proti nejkřiklavějším případům týrání psů v množírnách nesou ovoce. Osvěta se pomalu prodírá do povědomí lidí. Dnes už nikdo nekoupí zanedbané štěně ze špinavého dvorku, či z klece ve sklepě.
Dnes si ti, co „nepotřebují psa na výstavy“ pořizují své „zaručeně čistokrevné“ miláčky, vykoupané a navoněné, od „takové sympatické straší paní“ případně od „milých lidiček“, kterým zbylo osmé štěně z vrhu, co už nedostalo rodokmen.
Netuší, že jejich štěňátko bylo pro účely prodeje den předem vykoupáno a převezeno k těm „milým lidem“ právě z toho fuj dvorku.

„To tam vážně přijde všechno?“

Na chvilku se zarazil a přelétl sklenice pohledem.

„No... do klasického ajvaru se dává cibule jen trochu. Ale tahle je speciální!“

To nemohla rozporovat. Obsah sklenic už jako cibule ani nevypadal.

„Nakládaná cibule á la Rezner. Přišel na ni děda, táta to vylepšil. Možná by fakt stačila jen půlka.“

Rozvážně odsunul tři sklenice stranou. Potom dlouhou vařechou zamíchal v kotli.

„Ještě tomu chvilku dáme. Otevřeš je?“

Smrad cibule byl zdrcující. Kouřem byla nasáklá skrz na skrz. Ruce zamazané od popela a bolavé od popotahování kotle. Na druhou stranu... takhle se při vaření nebavila už dlouho.

“Měl by sis najít ženskou!”
“A kde, prosím tebe? Vždyť chodím jen do práce a z práce.”
“Tak zkus seznamku. Něco snad najdeš.”
***
“Dobrý večer, slečno.”
“Dobrý večer.”
“Líbíte se mi.”
“Vy byste mohl zhubnout.”
“Deset kilo?”
“Dvacet.”
“Kompromis - patnáct. A vy uberete makeupu.”
“Dobře. Dům se zahradou?”
“Byt, čtyři plus jedna.”
“Dům, ze zahrady slevím”
“Přijatelné. Tři děti.”
“Jedno dítě.”
“Dvě děti.”
“Dvě. Pes?”
“Kočka.”
“Hm. Papoušek?”
“Andulka.”
“Ulice.”
“Prosím?”
“Ulice, seriál.”
“Kobra 11.”
“Ulice.”
“Eh. Dvě televize?”
“Akceptovatelné.”
“Ruku na to?”
“Ruku na to!”
***
“Tak co? Jak to šlo?”
“No nevím, vypadá to, že se o víkendu žením.”

"Geniální je to právě v tom, že je to úplně jednoduchý!"

Společné vaření jí pro první rande přišlo jako zábavný a milý nápad.

"Vypadá to jen jako hromada zeleniny, ale výsledek je delikatesa!"

Teď si zpětně vyčítala, že ji to aspoň trochu nezarazilo.

"Tady ti ještě zůstala trochu slupky."

Na druhou stranu - její předchozí známosti si stěží ohřály těstoviny.

"Všecko dolů. Za chvilku už vyndáme ten další plech."

Oloupaných paprik na hromadě přibývalo, pěkných pár desítek jich ale pořád zbývalo.

"A jak dlouho, že se to pak v tom kotli vaří?"

"Ideálně aspoň čtyři hodiny!"

Aspoň se zatím skutečně poznají...

“Teda, seržante! To je paráda, co?! Moje první patrola! Už se nemůžu dočkat, až potkáme povstalce!”
Po zaprášené cestě mezi skalnatými kopci se pohybovala skupina vojáků v pouštní kamufláži. Zatímco většina měla kruhy pod očima a pohled který by mohl vraždit, jeden mladíček si vykračoval svižným krokem. Jeho hlas se nesl daleko údolím.
“Seržante! IED! Na cestě před námi.”
“Tý jo! Vypadá to jako mrtvá kráva!”
“Standardní technika povstalců. Riko, kleště.”
Demoliční specialista podal seržantovi kleště.
“Tak zelenáči, chtěl jsi povstalce, tak šup.”
“Jasná páka, sežante!”
Jednotka sledovala nováčka na cestě k mrtvé krávě, potom si přidřepli a zakryli uši.

Už pěknou řádku let mě o narozeninách místo radosti provází spíš smutek a strach. Nejsem na světě žádný nováček, sice ani žádný děd Vševěd, ale za čtvrt století jsem toho odžila nemálo.
Problém je, že nechci zůstat sama. Nechci se potácet světem a být pro každého jen cena útěchy, druhá, pátá, dvacátá možnost. Každý rok je úzkost větší a odpočet se přibližuje nule.
Jak třeba v sedmadvaceti začít vztah na zelené louce?
“Ahoj, je mi skoro třicet a nikdy jsem s nikým nebyla.”
Jaká bude reakce? Aha, co je s ní tak strašně špatně?
Kéž bych to věděla.
Ale netuším.

“Hledá se stážista na sváteční brigádu - Značka: Dobře placená.”
Inzerát vypadal zajímavě, i přestože podrobnosti chyběly. František ho uschoval. Blížily se Vánoce a každá koruna bude dobrá.
***
“Prosím?”
“Jednoduše, jak jsem říkal. Ježíšek potřebuje pomocníka. Na světě přibylo několik miliard lidí, tak už to sám nezvládá. Tady je uniforma, tady je kouzelná trnová koruna - stačí pomyslet a plní přání. A tady je tablet s dopisy od dětí. Tak a šup, ať máte rozneseno před Pelíšky.”
***
František uháněl. “Honzík chce Psa Baskervilského? Tak, je tam. I s pytlem granulí. Kristýnka by chtěla odvahu postavit se šikaně ve škole? Dáme Glock Sedmnáct...”

Nad letním táborem se rozléhal křik.
Osamělý vedoucí se zabarikádoval v kuchyni, seděl na zemi a s rukami na uších se marně snažil křik dětí vytěsnit.
Roj rozjívených dětí kroužil kolem kuchyně a pokřikoval úryvky tiktokových hesel: “Skibidi! Rizzzz! Bombardino Crocodillo! Tralalero Tralala!”
Kde byli ostatní vedoucí nevěděl. Žili? Skočili do latríny? Nevěděl. Matně si vzpomenul na svého starého družinového vedoucího Jonáše a jeho lekci uzlů. Řešení! Katovská smyčka...
Než mu svět zčernal, matně si byl vědom dítěte stojícího před jeho kopajícím tělem s nataženým ukazovákem: “Ha ha, cringe!”
Nad táborem utopeným v hlubokých lesích se ozývalo pouze divoké hýkání.