Krutá realita

I. Týdně přečtu více než 7 standardních kapitol.*
    Obvykle
    Občas
    Výjimečně

2. Tajím, kolik času trávím čtením.

    Obvykle
    Občas
    Výjimečně

3. Cítím diskomfort pokud nemohu číst u jídla nebo při cestování.

   Obvykle
   Občas
   Výjimečně

4. Kvůli čtení nezvládnu činnosti, které se ode mě očekávají.

  Obvykle
  Občas
  Výjimečně

5. Čtu i texty, které jsem neměl v úmyslu číst, pokud se ocitnou v mé blízkosti.

  Obvykle
  Občas 
  Výjimečně

Za každé Obvykle započítejte 2 body, 
za Občas 1 bod, za Výjimečně 0 bodů.

*Standardní kapitola odpovídá 20 stranám beletrie, 8 stranám populárně naučného textu, jednomu komiksu, 5 leporelům nebo 80 obalům od čokolády.

“Miláčku, ve schránce byly volební lístky.”

“Už zase, bych přísahala, že jsme měli volby nedávno.”

“Už to budou čtyři roky.”

“A co tam máme? Něco zajímavého?”

“Pořád se tam střídají ty stejný ksichty. A Cibulka, chudák.”

“Tak, že bychom to hodili opozici? Tý aktuální vládě se to moc nepovedlo.”

“A myslíš, že to pomůže?”

“Asi ne…”

Muž zalistoval kandidátkami. “Hele, tady je něco nového - Strana menšího zla.”

“A co slibujou?”

“To tu není - jen seznam kandidátů. Lucifer Světlonoš - podnikatel, 23686 let, Dis. Potom Belzebub, Mephistopheles, Asmodeus, Solfernus, Izidor, Mammon, Belial…”

“Hele, já jim to asi hodím. Je to menší zlo.”

“Hej, co to tam děláte! To je moje louka! Koukejte zmizet!”

Farmář ozbrojený rýčem vyběhl na louku, kde se nově rozprostíral stanový tábor. Náctiletý mladík s pivem v ruce vyšel farmáři naproti.

“Ale no tak, hospodáři, chill. Už máme postaveno a gril se žhaví. Jsme nevěděli, že se tu nesmí stanovat.”

“Jsou tu cedule, spakujte se, nebo zavolám polici.”

To už k nim došla ocvočkovaná dívka a přidala se do konverzace: “A co nám udělají? Tu táboříme v dobré víře, jako!”

“Tak já vám něco povím. Za patnáct minut vypustím psy. V dobré víře, že tu není koho by prohnali.”

Eric vždy všechno dělal v dobré víře.

Ženy plně respektoval a podporoval. Když si to zasloužily, samozřejmě.

Nikdy neváhal říct ženě, že vypadá dobře. I když ji neznal a jen procházela kolem něj.

Vždy platil na prvním rande. Ale něco za něco.

Byl ochranitel, jako správný muž. Proto se musel vždy ujistit, kde a s kým jeho přítelkyně je.

Chudinka nevěděla, že těm cizím mužům nemůže plně důvěřovat. Tak jí to vysvětlil.

Ericova přítelkyně byla nalezena v koupelně jejich třípokojového bytu s šedesáti bodnými ranami po celém těle. Eric ale vinu popíral. Všechno, co dělal, bylo přece v dobré víře.

“Tak a dnes toho bylo dost. Hybaj do postele.”

Sedmileté dítko se začalo vzpouzet: “Mě se nechce! Péťa je ještě vzhůru!”

“Péťa jde hned za tebou, hybaj vypucovat zuby a spát.”

“A co pohádka? Já chci pohádku.”

Maminka si povzdechla, do pohádky se jí nechtělo. “Nic nebude.”

To už se přidal i Péťa: “Pohádku!”

“Pohádku, pohádku!”

Maminka dostala nápad: “Řekněte strejdovi.”

Děti odběhly do vedlejší místnosti: “Pohádku! Pohádku.”

“Tak ti sestři pěkně děkuju,” rozmrzelý strýc se vynořil z doupěte.

“To zvládneš.”

Strýc si k dětem do pokoje donesl pohádky od bratří Grimmů.

“Budete mít, co jste chtěli,” zamumlal. “O Bezručce…”

Chlapec se hnal po stopách oranžového kocoura.

“Zrzku, pojď sem, no tak.”

Kocour nedbal a upaloval směrem na půdu. Chlapec se na půdě rozhlédl. Chlupatý ocas zmizel ve velké starožitné truhle. 

“Mám tě!”

Truhla byla hluboká a chlapec malý, musel celým tělem nalehnout na okraj, aby dosáhl.

Kocour zasyčel. Chlapec se ze všech sil natáhl po kocourovi, ten se s odrazem přenesl na chlapcova záda. S extra váhou na zádech se chlapec převážil do truhly, kocour vyskočil ven a cestou srazil zarážku, která držela těžké víko truhly zapřené.

Chlapec netušil, že za čtyřicet let málem způsobí infarkt dělníkovi vyklízejícímu půdu.

“Co to bude, mistře? Na čem pracujete?”

“Říkal jsem si, že téma československých legionářů je nedoceněné a dalo by se o něm krásně zpívat. Ale haprují mě tam nějak ti slováci.”

“Zase válka mistře? Alespoň, že to tenkrát není z druhé světové.”

“Nebo jsem si říkal napsat třeba něco o metanolové aféře. Temné časy národa, píše se to samo.”

“A nechtěl byste pro jednou napsat něco romantického? Něco o lásce?”

“Mám tu rozpracovanou jednu…” Zpěvák se zasněně zadíval do prostoru a dodal: “O Olze…”

“Mistře, a nemyslíte si, že čtyři písničky stačí? To už radši další vypalovák z východní fronty.”

Samozřejmě od začátku věděl, že je to nelegální. Ale představa zeleného lesku byla tak lákavá.

Strach neměl, a tohle místo vypadalo slibně. Rozkopané jámy, podhrabané kořeny, hromady přehrabané hlíny, to všechno svědčilo o tom, že tu není první ani poslední. Pustil se do práce.

Všechno šlo hladce, byla bezměsíčná noc, a světlo, kterým si svítil, měl upravené tak, aby nebylo zdálky vidět. Úroda se zdála bohatá, hromádka bledězelených kousků utěšeně rostla.

S náhodou ovšem nepočítal (nebo to byla samotná Vesna, kdo ví). Jeden ze stromů vedle jámy se vyvrátil a uvěznil ho uvnitř.

Teď musí jen doufat, že ho najdou.

Johny věděl, že v životě udělal čtyři chyby.

První chyba byla, že neměl poslouchat Tonyho, když přišel s geniálním nápadem na bankovní loupež.

Druhá chyba byl ten skvělý únikový plán pomocí letadla.

Třetí chyba byla, že si pronajali to nejlevnější letadlo v okolí.

Čtvrtá chyba bylo letět dosluhujícím letadlem vrchovatě naloženým zlatými cihlami přes špičky Alp.

Tyhle čtyři chyby vedly k tomu, že nyní padal volným pádem s padákem na zádech. Ale země se rychle blížila a tak zatáhl za šňůru padáku.

Johny si povzdechl. Pět, v životě udělal pět chyb. Ve spěchu místo padáku popadl batoh plný zlatých cihel.

„Kartou prosim... Moc děkujem, že ste nás tu nechala.“

„Naschle.“

„Kam teď?“

„Kdys byl naposled ve Vertigu?“

„Hej, na to ti kašlu, Drátěnka je humus!“

„Do Fénixe?“

„Ty vole, hej, tak to vůbec.“

„Kámo a Diva?“

„Kámo... jako... na to sem málo opilej.“

„Tak nevim, ty vole. 

„A todle je co?“

„Padák... kámo, hej, tak to nevim. Asi bude nový.“

„Chce se nám tam? Je půl třetí.“

„Hej, tyjo... Tak poslední?“

„Poslední.“

„Kámo, počkej vole, taji je tma jak zmrd.“

„Posviť, vole, to bude asi hustá dírááááááá-“

„Ty pičo, Ondro? 

Hej, Ondro!?

Kurva...

Ondro?

Kámo, hej sorry, na to seru...“