Talentovaný pan Ripley

Chvilka nepozornosti. Myslel jsem na něco jiného. Omlouvám se, strážníku.

Zmuchlaný čumák Alfy Romeo vyčítavě pomrkává jedním okem. Vystoupím z vozu, obejdu rozbitý roh budovy, z kterého se drolí cihly do vozovky. Sakrapráce. Koutkem oka zahlédnu, že se blíží pochůzkář. Jinak je ulice naštěstí touto dobou liduprázdná - i Řím musí někdy spát. Vytáhnu peněženku s doklady.

Dickie. Greenleaf.
Chcete to vyhláskovat, strážníku?

"Člověče, jste v pořádku?" obchůzkář je úslužný a nápomocný. Pochopitelně. Přeci proti němu stojí pan Greenleaf, bohatý Američan. Žádný chudák Tom Ripley. Ne, pane. Tady žádný Tom není.

"Chvilka nepozornosti. Myslel jsem na něco jiného. Omlouvám se, strážníku."

Bylo to dokonalé místo pro vraždu. Širé moře kam člověk dohlédl, na obzoru čára neapolského pobřeží.
Dickie byl mrzutý, ačkoli výlet do Neapole byl jeho nápad.
Takhle se tváří když neví co se sebou, uvažoval Tom. Zadíval se na pádlo na dně lodi.
Dickie, kamaráde, tak rád bych ti pomohl.
Dickie je otočený zády, když dostane první ránu. Pádlo je od krve, krev je na Tomově košili a Dickie ječí a ječí, a pak najednou ztichne.
Širé klidné moře, čára neapolského pobřeží na obzoru.
Odevzdá Dickieho moři, s lodní kotvou kolem kotníků. Konečně jsi se usadil, pomyslí si Tom hystericky.

Vila je bez něj jakoby bez duše. Zase. Tohle přeci dělává, mohla si vila už zvyknout (a ty taky). Díváš se z balkonu na večerní moře. Ano, Dickie čas od času mizívá za obzor. Jenže -
(to byla děvčata z městečka, a to se pokaždé vysvětlilo)
- vrací se, kdy slíbí.
Ozvěna tvých vlastních kroků v hale.
Poslední vlak z Neapole přijel v poledne. Ještě nepanikaříš. Ne?
Od holek se vždycky vrátil. Je to teď jiné tím, že jel s tím
(teploušem)
podivným Ripleym, z kterého máš husí kůži?
Jsi na to sama, na strach, na stesk, i na tu zatracenou vilu.