Dvacet tisíc mil pod mořem

„Zpočátku jsme samozřejmě čelili řadě obtíží způsobených nedomyšleností důsledků pobytu pod vodou,“ vyprávěl kapitán Nemo. „Byl jsem tehdy přesvědčen, že nutnost nabírat čerstvé zásoby zvýší riziko prozrazení. Takže jsme zvířata na maso chovali přímo na lodi.“
Ned Land se zamračil. Profesor Arronax se zeptal: „Ukončili jste to kvůli zápachu?“
„To byste čekal, že? Ale ne. Začalo to útěkem býčka z teletníku, který pak zlomil nohu kuchaři, pokračovalo zmizelým seletem, které zalezlo k pákám a změnilo kurz, a poslední kapka byly slepice, které ve snaze proklovat se z ubikací do skladu obilí zkratovaly kabel okysličovače a málem jsme se všichni udusili!“

Dole v hlubinách se děly zvláštní věci a nejen tam. Okraj propasti křižovalo mnohem víc lidských lodí a oceánské veškerenstvo si vyprávělo o podivném tvoru, který působí zmatek mezi lidmi i mezi našinci.
Nevím, jestli špatně vidí, ale pořád prý do něčeho vráží.
No prosím, teď tam zase něco třísklo. V lodi je díra a ten podivín uhání pryč... a zastavuje. Čeká, jestli tu přistane něco k snědku? Mezi námi, nejsme si jistí, jestli vůbec něco jí.
Á, támhle už si jednoho ulovil, má ho na hřbetě. A tu jsou další dva. Že bych s ním povečeřel a seznámil se?

Celý svůj život proti ní bojoval. Proti té obrovské říši, která se roztahovala po celém světě. Dobýt, obsadit, udržet. A pak pronikat dál, dokud nebude celý svět její součástí.
Všichni tehdy bojovali hrdinně, ale marně. Po roce tuhých bojů byli poraženi. Ale on jediný zůstal nezlomený. Sebral několik svých věrných, a dnes s nimi konečně dokončil loď, která mu otevře cestu do nové říše, tak rozlehlé, že by v ní všechny ostatní zmizely beze stopy. Tam se usadí, a budou pokračovat v boji, dokud se ten nenáviděný Albion neobrátí v prach!
„Spusťte motory, a připravte se na první ponoření. Vyplouváme.“

Dusil se. Už šest let. Úplně sám pod tímhle prokletým ostrovem.
Když odešel jeho poslední přítel, rozhodl se také zemřít, ale neměl odvahu. On, který vedl povstání sipáhijů a byl považován za nejstatečnějšího muže v Indii, se bál sáhnout si na vlastní život!
Bylo mu zle ze sebe samého, z toho, v co se proměnil. Starou trosku uprostřed rezavějícího stroje.
Byli spolu lapeni osudem. Bez možnosti úniku.
Ale už brzy to přijde. Brzy bude konec a jeho ohromný duch bude volný.
Siluety kolem jeho lůžka zmizely v temnotě.
„Jsem Nemo... a to znamená nikdo,“ řekl potichu a vyšel ke světlu.

Podivná, ztemnělá místnost, které dominoval zápach kolomazi. Jeho oči si už téměř zvykly na přítmí. Udivilo ho zvláštní zařízení: vrzavá změť táhel, pák a hřídelí. Fascinované přistoupil blíž ke strojům. Jakoby se mu vysmívala ozubená soukolí. Lovil zvuky v bzučení, tichém klapání a hlubokém vrčení motoru. Ano, teď to slyšel zase. Kroky. Kdosi zakašlal.
Obtížně polknul. Na pažích se mu vyrazila husí kůže - alergie na strach. Stál bez pohnutí, jen jeho srdce zběsile prchalo. Na chvíli ho oslepil gejzír jisker. Bylo mu nevolno. Zdálo se mu, že se podlaha houpe.
"Asi jste omdlel," starostlivě mu otíral čelo. "Jsem kapitán Nemo."