DMD č. 06. pro 6. 4. 2025. Téma: Odvykací kůra

Když Jan vyjde před bránu NPT, zaváhá.
Je to - pravda?
Dokud nepřekoná těch pár metrů k autobusu, dokud se nerozjede… neuvěří.
Kdy přijdou, oznámí, že to byl omyl a ty zůstáváš, 24601?
Není to tak divoká představa - v Leopoldově toho času zařadí básníka Renče do izolované skupiny amnestovaných, aby ho za tři dny vrátili zpět.
Na nádraží v Příbrami si kupuje jízdenku bankovkami, které nepoznává. Jsou v oběhu sedm let.
V Praze se loučí s ostatními, jen aby Brejchu, Šebánka i Košťála potkal ještě třikrát. Motají se v kruhu. Bojí se vykročit.
Devítiletá odvykačka od reality si vybírá svou daň.

"Did he really go to rehab for murder?" Ianto asked. Captain Hart was gone, but Ianto couldn't stop thinking about him and Jack together.
Jack smiled and nodded.
"Do you-"
"Miss him?" Jack asked, but Ianto shook his head.
"You've lived for a long time. You had many lovers," he paused. "I'm just one of many."
"I won't lie, I did have many. But that doesn't make this any less special."
Ianto nodded. He trusted Jack, but...
"Anyway, what about another round?" Jack asked and leaned in for a kiss. Ianto laughed.
"I think you might need a rehab, too."

Pátý den po Kolapsu.
Všude neskutečný zmatek. Doprava zkolabovala, auta nefungují, nelze se nikam dovolat. Lidem dochází jídlo, zásoby si nikdo nedělal. Začíná se rabovat. Zabezpečení čehokoliv v podstatě neexistuje…
Stále nevíme, co se stalo, je velmi těžké získat jakékoliv zprávy.
…
Dvacátý den po Kolapsu.
Ulice se koupou v krvi. Stále nefunguje nic, lidé šílí.
Někdo začal tisknout jakési noviny – je to pár stránek papíru, svázaných k sobě. Prý je Kolaps globální. Pravděpodobně nějaký odboj.
…
Osmdesátý den po Kolapsu.
Skoro nikdo nepřežil.
Několik nás založilo základnu mimo civilizaci, snažíme se ustanovit nějaký řád.
Má to ale bez internetu vlastně smysl?

"Kdokoli je v Kristu, je nové stvoření."
Jak jdeme životem, leccos na nás a v nás má tendence tuhnout.
"Nenarodí-li se kdo znovu, nevejde v Království nebeské."
Často si přejeme, abychom (zejména) tělesnou schránku mohli vyměnit za méně opotřebený model.
"Proměňujte se obnovou své mysli."
Chceme-li mít novou identitu v Kristu, musíme ze sebe 'oškrábat' nánosy okoralých tradic a myšlenkových vzorců.
"Všechno, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho Božská moc."
Co hůř, musíme odstranit do naší mozkové kůry hluboce vyrytý zvyk snažit se mít kontrolu.
"Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus."
Jeho plán je lepší.

The room smelled like a damp basement, and not in a good way. Quark shifted in his chair; the back was too straight for comfort, undoubtedly by design.

"I shouldn't be here!" He glared at the tray the demurely naked attendant was holding.

"It's all natural" the attendant wiggled the tray, her bangles jangling, "Kelda bark."

"It's just tradition." The doctor had entered behind him. Quark resisted the urge to turn and look. "Not to worry; we're a science based treatment facility."

"This is some sort of mistake!"

"Just relax. We'll have this... generosity of yours cured in no time."

Po týdnu už Peter vcházel do vesnice Nordlingů s dojemnou historkou, jak se snaží utéct před neúprosným systémem a chce žít podle starých tradic. Nikdo ho nepodezříval.
První věc, co zjistil, byla, že žijí v dřevěných domech s doškovými střechami.
Za tři dny po jeho příchodu ho navštívil Ubbe, syn jednoho ze starších.
„Dnes v noci projdeš přijímacím rituálem,“ oznámil mu.
Peter pak seděl v kruhu u ohně a pozoroval, jak koluje dřevěná miska s jakýmsi odvarem.
„Kočičí dráp,“ prozradil mu Ubbe.
Peter se s očima na vrch hlavy napil. Odvykání kulturním zvyklostem tímhle způsobem na něj bylo až příliš.

"Děkuju moc za hlídání."

"Ale to nestojí za řeč. Nám tu spolu bylo dobře, viď chlupáči?"

Jako moc jsi se nepředřela, že?

"A bylo všechno v pořádku? Nezlobil?"

"Kdepak. Jen teda vstával pravidelně v pět hodin a bušil packou do okna."

Protože tam byl ptáček a já bych ho jedl!

"A konzervy Vám stačily?"

"Stačily. Já mu dala občas na přilepšenou trochu masa, víte?"

"Masa?"

"Však víte. Třeba kuřecí..."

"Aha."

Málo...

"A hovězí..."

"Vážně?"

Nic moc...

"Rybu!"

"Opravdu?"

"Ale po té mi ani nezapředl"

Drahý...

"Inu kamaráde, měl jsi se tedy náramně, teď budeš asi muset trochu shodit"

CO PROSÍM?!?!?!

„On jí zkrátka řekl, že nedokáže být na lidi milá a nedávat jim tolik najevo svoji převahu. Že to nevydrží ani tři dny.“
„Nešťastník! Co ho to napadlo?“
„Jako by to měla Bábi zapotřebí. Nikdo by se neodvážil zpochybnit, že je nejlepší. Ale víš, jak je umanutá. Naštěstí máme tohle,“ zatřásla Stařenka košem.
„Nastrouhat kůru z červeného lapače* pro lepší náladu?“ podivila se Magráta. „O tomhle použití jsem ještě nečetla – dělá se z ní odvar nebo výluh?“
„Nó, ono to není ani tak pro náladu, jako spíš aby se Bábi měla do čeho zakousnout, když to už nebude moct vydržet.“

Podrbal se na zádíčkách.
Ach.
Lahoda.
Pokračoval Stokorcovým lesem.
Kéž by se dokázal poškrábat na každém místě, které jej svědilo.
Hřbetem se zapřel o kůru.
Zavrtěl se.
To bylo tak příjemné.
Ale ne natolik, aby mu to vypudilo z hlavičky ošklivé představy.
Měl chuť na med. Pořád. Neustále.
No a co, že kvůli němu uvízl ve stromu?
Medík byl tak sladký. Vábivý. Dokonalý.
Pú byl závislák na medu.
Ijáček měl starost. Samými rozpaky si šlápl na ocásek, který se utrhl.
Pú chtěl opět cítit Ijáčkův čumáček u sebe.
Škrábání o léčivou kůru mu pomohlo na med zapomenout.
Pro Ijáčka všecko.

"Mám žízeň," konstatovala asertivně Tabita.
"Tak si dáme něco ve zdejší hospůdce," reaguje Zdirad.
Vstoupivše dovnitř, porozhlédli se, co je v nabídce.
"Já bych si dal tonik, dáš si taky, Tabito?"
"Proč ne."
Zdirad donese od výčepu dvě lahve se skleničkami, nalije oběma.
"Brrr, to je hořký," odstrčí Tabita skleničku po prvním doušku.
"To má být takové, je to z chinovníkové kůry."
"To nepiju."
"Všechno se má zkusit. Tedy se vraťme k něčemu osvědčenějšímu."
Zdirad znovu vyráží k výčepu, tentokrát pro točenou žlutou limonádu. Nerad by, aby ta chinovníková kůra působila na Tabitu jako odvykací kúra. Na odvyknutí od něj.