DMD č. 06. pro 6. 4. 2025. Téma: Odvykací kůra

V Železném hradu svítá. Stín, plížící se chodbou, vyhodnotil, že nejvhodnější čas je, když jeho nepřítel ještě spí.
„Tvá spotřeba kořeněného čaje, pane de Saint, začíná nabýval závratných výšin. Je nutné, abys tuto svou závislost omezil,“ pronese vážně templářský velmistr.
„Jo! Kdo to má furt vařit?“ stěžuje si kuchař.
„Já vám dám závislost,“ zabručí Henry de Saint a z pečlivě uzavřené nádoby na polici v kuchyni šikovně vypreparuje dlouhý hnědý předmět. „Když říkám, že ráno potřebuju masalu, tak prostě potřebuju masalu!“
KŘUP.
„PRSK!“
„AU!“
Past sklapla. Kocour Šedivák, nastražený kuchařem, s uspokojením zatíná drápy do holých nohou své ubohé oběti.

Tak jako každé ráno v posledních letech se rozeběhl od kostela k lesní cestě.

Tohle byla jeho pravidelná odvykací kúra. Způsob, jak přestat myslet na život, který zanechal v Londýně. Chtěl zapomenout a už se k tomu nevracet.

Alkoholové večírky. Pochybné podniky a ženy. Špatná rozhodnutí. Rána s bolavou hlavou a výčitkami.

Rozhlédl se. Nebylo mu tady líp?

Zelené koruny stromů, jejich hnědá kůra. Jehličí pod nohami. Pařez, na kterém si mohl odpočinout, když ho píchalo v boku.

Otočil se a běžel nazpět. Už od hlavních dveří cítil vůni kávy. Věděl, že je vzhůru a čeká na něj se snídaní.

„Třeba se změní!“
Objala mě pevněji. Tentokrát jsem se nevyškubla.
„Mami, jaký to bylo, když ti táta řekl, že chce emigrovat?“
„On tvrdil, že neodchází ode mně. Že v týhle zemi nemůže dýchat.“
„A tys nechtěla jít s ním?“
„Chtěla. Jenže babička by tu zůstala sama. Tomovi byli čtyři a tys byla mimino. Spali bysme pod mostem a žebrali.“
„Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Prostě žije jinde.“
„Tehdy mě napadlo, že skončím.“
„S tátou?
„Se životem, holčičko. Nejhorší noc v životě.“
„Já toho taky moc nenaspím.“
„Neboj, to zvládnem. Spolu. Horší bude na něj zapomenout. Odvyknout si. Nezahořknout a neokorat.“

Jako ministryně zdravotnictví musím být zvyklá na cokoli, zvláště v této pomatené době.
Zvesela tedy pozdravím shromážděné zástupce. Odpoví sborové:
“Mozky. Mozkyyyyyyy…”.
Konferenčka páchne hnilobou. Jak jinak.
Jdu rovnou k věci.
“Panuje jisté znepokojení stran stravovacích návyků vaší… komunity. Zejména mizení rodinných příslušníků vyvolává mnoho otázek. Zároveň si uvědomujeme, že je důležitá podpora vaší autenticity. Proto tato vláda vyvinula speciální a velmi autentickou rostlinnou náhražku lidského mozku. Jeho šedá kůra je na bázi sójové bílkoviny a nevyvolává závislost -“
Zavrzají židle. Mimoděk couvnu za konferenční pult.
Houfují se.
Jsou stále blíž.
Zaplaví mě panika.
“Mozeeeeeek….. MOZEEEEK…” je to poslední co uslyším.

Polámal se kur na kůru,
ví to celý kurníček
třikrát hřbet má přeražený
pípá, pípá, chudáček.

Donesli mu vodu zdáli
kur ji tvrdě odmítá
dej sem whisky, ruma, cígo,
ty slepice bláznivá!
Nevíš ty, že čím se zničíš,
druhý den ti prospívá?

Slípka jenom kroutí hlavou,
tohle není její král!
Kdysi sportovec on býval,
co se za ní naběhal!

To ta krůta, ta je vinna,
natřásala před ním brk!
Pak mu zmizla, prý do tepla
od té doby je s ním prd!

Vyléčím ho kůrou z vrby,
spřádá slípka naděje,
než mi zas sroste, do té doby
náramně se poměje!

Jednou nebo dvakrát za rok jezdíme na prázdniny k tetě.
U tety máme dečky a flísovou kapsu a všude síťovinu, aby se nám dobře šplhalo. Když je ale jídlo v misce, radši si pro ně přiletím, abych pak mohl jako správný lovec s kořistí odletět do výšky a v klidu ji sníst tam.
Teta nám loni na stěny připevnila kusy kůry stromů. Skvěle se na nich přistává!
Když jsem se vrátil domů, stýskalo se mi po nich. Zase jsem si zvykl přistávat na dekách a pod baldachýnkem.
Člověk slibuje, že nám taky nějakou tu kůru pořídí!
Už se moc těším.

Ghowarak máchne křídly. Emoce, emoce! Pít! Stříbrné! Černé! Rudé! Šedé! Nic ho nezastaví, vysaje jednu po druhé!

Meda zpozorní. Něco je špatně. Tenhle svíravý pocit zná. Už od kolébky. Tehdy nevěděla, co dělat, jen plakala a Anina plakala s ní, protože dceři nedokázala pomoci. Dnes už Meda ví. Musí vytvořit dost energie, soustředit se, najít, odkud zlo přichází a udeřit.
Teď!

Medin útok ghowarak nečeká. Tělem mu otřese nesmírná energie, mysl roztříští na tisíc kousků. Z chutí na emoce je bolestivě vyléčen, chce jen pryč.
Pozdě.
Ještě ucítí tvrdou kůru stromů, na které se nabodne jeho umírající tělo, a zmizí.

„Mamí, dívej jak se nádherně lesknou!“
„Nehulákejte tak nahlas!“
Podívali se po sobě, otočili se a vyrazili. Po mírném břehu, přes udupaný trávník. Rozehnali nafrněné labuťáky, bojující o rohlík. Před černým labradorem, i když byl na vodítku, raději udělali kličku. Štěrk na cestičce se rozletoval.
Teď už jenom schodiště na Most legií a uvidí tu krásu zblízka. Dalo jim zabrat, měli krátké nožky.
Pozorovaly je od vody.
„Oni se vrátí.“
Menší vycenila oranžové zuby. „Snad je nahoře nikdo nezašlápne. Pořád je to táhne k lidem.“
„Je to s mláďaty starost,“ pohladila si kožíšek bobřice. „Já používám pro odvykání vrbovou kůru.“

Midshipmana Hardyho chytil rapl. Jako každé ráno. Akorát první týden to ráno trvalo půl hodiny a pak půl druhé chrápal. Ve dvanácti týdnech je poměr těžce v neprospěch spánku. Je větší, silnější, rychlejší... Zuby má ostřejší.
Bocman si pomyslí něco o tom, že pravidlo o maximálně třech kilometrech procházky za den vymyslel nejspíš akvarista. Pro takového pancéřníčka zeleného by jistě dva kilometry procházky byly příliš.
Černá čmouha se vyřítí zpoza klouzačky. Vezme to smykem kolem pískoviště. Proletí kanadskými borůvkami. S rošťáckým výrazem se umístí do břečťanu. Přežvykuje.
"Co žereš?"
Kůru. Mulčovací. Zase.
Kůra zabavena. Opět.
Tahle odvykačka zatím není úspěšná.

Odvykla kvalitnímu spánku, normálnímu partnerskému životu, dlouhým procházkám v meditativním tichu, svobodnému rozhodování o vlastním čase, nebolavým zádům, volným rukám, klidným ránům a večerům, uklizenému bytu, zalitým kytkám, umytému nádobí, rozumně poloprázdnému prádelnímu koši, hloubavým filosofickým debatám, realizaci spontánních nápadů, přesvědčení, že je vlastně v jádru celkem vyrovnaný člověk, co nějakou tu trochu stresu hravě snese, a v poslední době i nerozžvejkaným bačkorám, neožranému nábytku, nekrvavým rukám a nechlupatému oblečení. Občas to brala těžce neuroticky, občas - velmi výjimečně - se jen tak dívala kolem a připadala si zcela v zenu. Všechno se dá, říkala si, pořád mám...

Pak došlo i kafe.