Helgánie (originální fandom)

Měsíce jim trvalo najít cestu do podzemí, které by nebránila skála. A pak, najednou, zavřela Helga oči, připravila se na hloubení dlouhého tunelu, ale místo toho udělala jen metrový, než ucítila, že dál už je jen vzduch. Nejen vzduch, ale další tunel. Celá síť tunelů. Opatrně do tunelů vyrazili, ale pravděpodobnost, že jde o past, byla vysoká.
Když ušli několik set metrů tunely, konečně uviděli potvrzení, že našli to, co hledali. Před nimi letěla myš. Dřív by si Helga říkala, že je to nemožné, ale dnes věděla, že přesně tohle je znak, že konečně najdou ty, kteří tu jsou vězněni.

Helga s Helmutem byli schovaní u plotu. Bylo jisté, že je vojáci velmi brzo najdou. Helga zavřela oči a dotkla se země. Přímo před nimi se nejprve objevila malá prohlubeň, která neuvěřitelnou rychlostí prorostla v tunel. Otevřela oči a unaveně dosedla. Helmut ji nenechal, chytil ji a rychle protáhl tunelem na druhou stranu plotu.
"Jak je to možné, tohle by nedokázal ani Hubert."
"Jsem vnučka Helgy. Hubertovy... sestry?"
"Ale to znamená, že jsi to ty! Počkat, to znamená, že jsi i pravnučka Harolda Goldenura, původce tohohle všeho!"
"Promiň."
Tentokrát zavřel oči on a před jeho rukama se tunel zase uzavřel.

Plán byl jasný. Během rušného včera na zámku se Hubert s hrstkou vybraných vydá kolem šachů do královské pracovny, kde budou hledat, cokoliv jim pomůže dostat se skrz nebo kolem vojáků na jihovýchodním teritoriu. Helžin úkol byl veskrze jednoduchý, zajistit, že král s královnou a většina stráží budou v sále a přilehlých salonkách. Bohužel to zároveň byl ples jarní rovnodennosti, na který její matka pozvala snad všechny svobodné prince a krále, se kterými měli diplomatické vztahy.
A tak, zatímco ostatní byli uprostřed špionážní akce, ona při každém tanci střídala partnery a zodpovídala hloupé otázky o své oblíbené barvě a koníčkách.

Helmut: Slyšel jsem, že je mezi námi chiméra.
Helga: Kdo?
Helmut: Chiméra.
Helga: Dračí koza?
Helmut: Tak nějak. Někdo, kdo předstírá, že je jedním z nás, že pochází z jihovýchodu. Někdo kdo dokáže hloubit tunely. Někdo kdo je-
Helga: Mravenec.
Helmut: Ano, a zároveň je náš největší nepřítel. Je totiž spjat s Goldenury.
Helga: Jakože je příbuzný krále?
Helmut: To asi ne, ale je to někdo, kdo se může pohybovat v zámku.
Helga: Takže je ta chiméra užitečná?
Helmut: Není. Jeho přítomnost ohrožuje nás všechny. Pomůžeš mi nás a Huberta ochránit?
Helga: ... Nejsem si... Ano.
Helmut: Pomůžeš mi ho zabít.

Helga starého Huberta přemluvila. Dovolil jí zůstat mezi nimi. Za několik podmínek:
"Nesmíš se nikomu plést pod nohy."
Samozřejmě, že nebude, ale nemusel jí tolikrát opakovat, že je v jeho očích jen malé dítě. Naivní dívka- "Řekl jsem zelenáč. Je šance, že se prokážeš užitečnou."
"Nikdo odsud se nesmí dozvědět, kdo jsi."
Domluvili se, že všechny informace od ní, půjdou přes něj.
"A to nejdůležitější: Nikdo ze zámku, se nesmí dozvědět, že sem chodíš. Od teď je pro tebe jediná cesta sem kolem šachů."
Měla strach, ale věděla, že babička celý život litovala, že Huberta opustila. Pro ni mu pomůže.

V zahradě zámku byla oslava. Druhé výročí svatby Helgy a Huga. Helga seděla u stolku, zatímco se všichni hosté bavili v osvětlenější části. Těžko se jí stálo.
Za sebou zaslechla šramot listí. Když se otočila, viděla jakousi postavu.
"Strá-" než stihla pořádně vykřiknout, ucítila před svými rty ruku.
"Pššt! To jsem já, Hugo."
Otočila se a objala ho. "Co tady děláš?"
"Už půl roku jsi nepřišla. Měl jsem o tebe strach."
"Promiň."
"Zjistili jsme, kdo má na starosti jihovýchodní teritoria, ale bez tebe nic nezmůžeme."
"Také jsem-" Helga zesmutněla. "Ale teď vám nemohu pomoct."
Hubert si ji prohlédl. "Jsi těhotná-"

Dotkla se stěny ve svém novém pokoji. Zavřela oči. Pod její dlaní se objevila drobná dírka. Chvíli pozorovala dění na chodbě, které sestávalo z přesunů stráže a služebnictva. Když byla spokojena, odešla do společného pokoje s Hugem.
Ráno, ještě než stihli vstát z postele, uslyšeli zaťukání.
"Co potřebujete?" řekl rozespale.
Bez vyzvání vešly dvě stráže a jejich velitel.
"Děje se něco?" Najednou byli oba plně probuzení.
"Zeď z chodby do královnina pokoje byla narušena. Hledáme v zámku špeha."
"To není možné, celý zámek byl postaven ještě za dob magie."
"Máte pravdu, můj králi. Navíc byl pokoj ještě včera důsledně kontrolován."

Helga vešla do komnat svého muže, krále Huga. Skláněl se nad mapami území, které neznala. Zároveň to musel být úplný venkov, nikde neviděla město ani vesnici.
"Kde to je?" zeptala se ho.
"Jihovýchodně, asi tři dny na koni."
To odpovídá, pomyslela si. "Který den královské cesty tam pojedeme?"
"Sem se nejezdí, je to nebezpečné."
"Banditi? Zvířata? Nevyzpytatelné počasí?"
Hugo se k ní k ní přiblížil a začal šeptat: "Nikdo se nesmí dozvědět, co ti teď říkám, jinak by zavládla panika. Lidé se tam prý rodí se zvláštními schopnostmi, ale není to jen dědičné. Území jsme museli rozdělit do několika úseků."

"Zavři oči, třeba ti to pomůže," poradila jí babička. Helga poslechla, zavřela oči a hlína kolem její ruky se začala hýbat. Trochu jí opadalo. A pak zase nic.
Otevřela oči. "Pořád mi to nejde."
"Znovu."
Zavřela oči a tentokrát se opravdu snažila na nic nemyslet. Zapomenout, jak se jmenuje, kdo jsou její rodiče, všechno, co jí babička poradila. Když otevřela oči, v převisu zela díra, skoro jako jeskyňka pro myši. Na ruce jí vyskočili pupínky.
"Škrábej se," řekla babička.
"Myslíš, neškrábej se, že?"
"Nemyslím. Rychle to rozškrábej, ideálně do krve. Nebude to příjemné, ale pomůže ti to do budoucna."
Poslechla.

"Helgo, vrata!" zakřičel Hubert, ještě v chlapeckém věku, a rozběhl se k jedinému východu z oploceného území. Helge, v dívčím věku, dávno předtím než si vzala prince, běžela za ním. Ani jeden si nemysleli, že se dostanou ven, přesto trochu doufali. Ztratit naději by mohlo znamenat umřít. A ano, někdy bylo nebezpečné být poblíž, ale ve dvou se naučili i z nebezpečí získat, co nejvíce. Když doběhli před bránou spokojeně seděly dvě slepice. Pokrčili rameny a každý jednu vzal. Udělají jim hnízdo a snad jim brzy snesou vajíčka. A když ne, tak si je dají k večeři. Maso neměli měsíce.