Zimní pohádka (Shakespeare)

Přišlo to náhle a bylo to všechno až příliš kruté.
Manželova nečekaná proměna, jeho surovost, jeho nehorázné obvinění. Zděšení, bolest, hanba, ztráta dítěte… obou dětí.
Víc, než se dalo snést. Ani už nebylo proč žít dál.
Hermiona se domnívala, že je konec, a přece nenastal. Ještě nějaká jiskřička v ní zůstala. Snad proto, že to nejdražší, co měla, život, který nosívala pod srdcem, nezanikl, ačkoliv to nevěděla. Přežíval a rozkvétal kdesi v dálce.
Pro ostatní svět však zůstávala mrtvá.
Dokud se její dcera konečně nevrátila. Když ji Hermiona pevně objala, teprve tehdy naplno cítila, že i ona může zase žít.

SICILSKÝ DVŮR
poloha postav (jak jsou zapsány před hrou) v hodině H

LEONTES rázuje po chodbě sem a tam, něco si drmolí, právě se zastavil nad schodištěm,
HERMIONA ve vězení,
MAMMILIUS s horečkou v posteli,
PERDITA u maminky, zrovna se kojí,
CAMILLO na lodi mířící do Čech, přemítá, jestli situace nešla řešit jinak než útěkem,
ANTIGONUS ve své komnatě, balí se na cestu s Perditou do Čech,
CLEOMENES a DION na cestě do hlavního města,
PAULINA rozhodně není na té stejné chodbě jako král a rozhodně se do něj nechystá právě strčit,
EMILIE v cele s královnou, probudil ji výkřik.

Svaly jí ochably a ona se učila chodit jako kdysi její syn.
Ne!
Jako její dcerka nikdy… Ne, ztratila se, ale žije. Musí žít.
Herminona se rozechvěle nadechla a pokračovala v cestě Paulininým domem s nohama z kamene.
„Váš manžel pro vás i vaše děti truchlí. Váš návrat ze záhrobí pro něj bude zázrak,“ těšila ji Paulina.
„Já se ale nemám ke komu vrátit,“ odvětila Hermiona.
Když po letech před sebou spatřila dívku, která se jí tolik podobala, sestoupila z podstavce. A když dcerku objala, poslední zbytky kamene jí opadly ze srdce.
S manželem se vídala jen při oficiálních příležitostech.

Stanu se klíčem k záhadě Také od městských bran
Snad v Čechách pro mě najde se zámek jež odmykám
(Camillo Polixenovi)
Pirát co dělá moře slané
A ze zoufalství svírá dlaně
Chce býti pevným stěžněm v moři
Do rizika se pro vás nořit
(Antonio Sebastianovi)
Teď žerty musí chvíli stranou
Je-li to přání budu ranou
Která Claudia k zemi srazí
Za to že Héró pověst kazí
(Benedick Beatrici)
Má drahá slečno máte kliku
Vám do služeb dám poetiku
Budu vám mostem nad propastí
A ušetřím vás této strasti
Dnes výhodou je těsno v hlavě
Na shledanou na oslavě
(Čespír Keneu)

„Že mě táta dává sledovat, na to jsem zvyklý. Asi má důvod, jediný syn, následník a tak, víme, jak to vypadá na Sicílii.“
„Ale nemluvíme o tom.“
„Kdekdo o to mluví, Camillo, jen ne před mým otcem. Měl by sis někdy vzít volno a jít ven. Ale ne mě v přestrojení špehovat, jasné? Jako teď. Vy jste si vážně mysleli, že vás nepoznám? Jak se táta zakuckal, když jsem řekl „až jeden zemře“, to bylo k popukání.“
„Král se příliš nebavil.“
„Já se Perdity nevzdám. Máš určitě nějaký nápad, jak z toho ven.“
„Jeden… nebo dva,“ potutelně se usměje Camillo.

„Udělal jsem nám na cestu svačinu. Není to nic moc, ale může se hodit.“
„Díky, Camillo, za tvoji starost. V Čechách ti vše vynahradím, to ti slibuji.“
Camillo se uklonil.
Rozbalili svačinu a pustili se do ní.
„A co jsou tahle oranžová kolečka?“ ptal se český král.
„Mrkev. Copak ji v Čechách nemáte?“
„Mrkev! Tu znám jen z pohádky. Kdysi u nás rostla, ale nějaký předek ji vyměnil za moře.
O pár soust později se Polixenes skácel k zemi. Nechápajícího Camilla prostě hodili přes palubu.
Že neznáte nikoho, kdo má alergii na mrkev? A českou zemi, která má moře, ano?

První dopis mi poslal hned. Byly na něm stopy slz. Nebyl jsem si jistý, zda mu ještě mohu věřit. Pak přišel i dopis od Pauliny. Apollónův hněv opravdu králi otevřel oči, ale za strašnou cenu.
Psali mi pak oba, rok co rok. Leontes chladný a zasmušilý, jako by zamrzl v tom nešťastném dni, Paulina s příslibem jarního tání.
S šestnáctým dopisem od Leonta v kapse jsem odplul z Čech. Smuten, že opouštím Polixena, šťasten, že se vracím k Leontovi. Jak moc měl pravdu, když řekl, že rozpůlím své srdce na dvě části.
S mou lodí se na Sicílii vrátilo jaro.

PAULINA: Má paní, ještě nejste zcela zdráva.
HERMIONA (s kufrem v ruce): Nejdražší Paulino, jsem mrtvá. Nedělám si naděje na úplné uzdravení.
PAULINA: Někdo vás pozná. Lidé nejsou slepí.
HERMIONA (zamíří ke dveřím): A přitom tak často vidí, co není. A ještě častěji nevidí, co je. (Významně si posune klobouk níž, až jí stín skryje tvář.)
Pomohla jsi mě pochovat a za to ti děkuji, ale nemohu trávit své dny v kryptě. (S pohnutím k PAULINĚ.) Vrátím se. Jen mi dej čas.
(Loď. Hermiona nastavuje tvář vánku.)
A tak se královna, co prý byla do větru, nechá nést jeho křídly…