Mnoho povyku pro nic

První tanec je noční můra. Maškarní ples. Zamaskovaný Benedik se při něm od Beatrice dozví, že v něm všichni vidí šaška. Potom mu Beatrice vyčte, že během tance vypadli z rytmu.
Druhý tanec. Benedik se z (částečně) spolehlivých zdrojů dozví, že ho Beatrice tajně miluje. Důvod bláznivě si zakřepčit.
Třetí tanec se nekoná. Měl být svatební, ale nevěsta Hera předstírá smrt.
Beatrice ho požádá o čtvrtý tanec. Benedik si má zatančit s Klaudiem, který Heru zostudil před oltářem, při souboji na život a na smrt.
Popáté tančí se svou nevěstou Beatricí, přímo famózně – v některých verzích nechybí ani disko koule.

„Dost,“ prohlásil dron Pedron, který dohlížel na celou tovární halu, „takhle se nikam nedostaneme. Pokud se B.N a B.A nezačnou chovat jako spořádané stroje, musím je poslat na detektor.“
„Detektor. Detekovat. Co?“ zeptal se B.N. Jeho výmluvnost byla všeobecně známa.
„Detektor zjistí, jestli se u vás neobjevila závažná chyba. Jestli se u vás nerozvinuly...“ ztišil svůj zvukový výstup Pedron, „city.“
B.N a B.A na sebe zděšeně upřeli své vizuální senzory.
„City. Stroj. Co?“
„Uspořádáme vám hezkou svatbu, děťátka.“
B.N a B.A povolili šrouby utažené nadoraz.
„Ve šroťárně! A sežeňte mi někdo sérii C!“

Stanu se klíčem k záhadě Také od městských bran
Snad v Čechách pro mě najde se zámek jež odmykám
(Camillo Polixenovi)
Pirát co dělá moře slané
A ze zoufalství svírá dlaně
Chce býti pevným stěžněm v moři
Do rizika se pro vás nořit
(Antonio Sebastianovi)
Teď žerty musí chvíli stranou
Je-li to přání budu ranou
Která Claudia k zemi srazí
Za to že Héró pověst kazí
(Benedick Beatrici)
Má drahá slečno máte kliku
Vám do služeb dám poetiku
Budu vám mostem nad propastí
A ušetřím vás této strasti
Dnes výhodou je těsno v hlavě
Na shledanou na oslavě
(Čespír Keneu)

Itálie, Sicílie, Město Messina, 16. Století
Velitel Puškvorec je právě uprostřed zácviku nových rekrutů:
„…a když uvidíte zloděje, ne abyste mi je chytali, protože kdo chytá zloděje, chytá se špatný společnosti. Necháte ho pláchnout a budete rádi, že je ten darebák pryč a všude je zasejc klid a pořádek.“
...
Zeměplocha, Ankh-Morpork, století Ovocného netopýra.
Seržant Tračník právě instruuje nového rekruta, svobodníka čekatele Karotku:
„Takže, první pravidlo nočního strážného zní: Když pronásleduješ zločince, nikdy neběhej moc rychle, jinak by se mohl stát, že bys je třeba chytil. A to vede k různejm potížím, když někoho lapneš. Voni to hlavně nemaj rádi.“

Měli po svatbě spoustu plánů a všechno honem, co kdybychom si začali jít na nervy, no a z toho spěchu se jim narodila rozjívená dvojčata. Cestování o pár let odložili a pak zaúkolovali všechny kolem. Ve finále suploval chůvu i don Pedro. A děti vždycky poznají, na koho si můžou dovolit.
Zámek vypadal jako po boji a Pedro sám se zabarikádoval ve sklepě. Dětičky běhající v patře nad ním způsobovaly takové otřesy, že omítka padající do jeho vlasů postaršila knížete aspoň o třicet let.
„Že já blázen souhlasil, že dáme Beatrici s Benedickem dohromady. A to máme teprve první várku!“

Sotva vykoukla z pokoje, poznala, že tohle bude jeden z dní, které prostě nezvládne. Zatímco všichni ostatní budou bez sebe vzrušením, nervozitou a radostným očekáváním.
S mohutným „ach jo“ se svezla vedle Hery, která jí dala přičichnout k ovoněným rukavičkám, co dostala od Claudia.
Beatrice nic necítila, ačkoli ze všech svatební duch přímo sálal, jako máta, kterou si starci čistí dech.
Když si postěžovala na rýmu, schytala průpovídky „Ucpaná panna, to by chtělo pána“ a „Vyzkoušejte obklad z carduus benedictus“.
Jo, bude to jeden z těch dní, usoudila Beatrice.
Ale nevěsta Hera celá zářila, a její záře byla vždycky nakažlivá.

Kdyby teď Benedika někdo viděl, jak přechází po zahradě a mumlá si fráze typu „Svět se musí zalidňovat“, musel by si myslet, že má o kolečko navíc.
Kdyby ho vidělo jeho staré já, ironicky by prohlásilo, že to nebude o kolečko, ale rovnou o celý průvod kupeckých vozů.
Avšak (o den) starší a moudřejší Benedik by svému zpátečnickému já namítl, že Beatrice je okouzlující, inteligentní a nesmlouvavě vtipná od toho, co ji zná, takže žádný div, že ji miluje vášnivou a neskonalou láskou.
„Když jsem tvrdil, že umřu jako starý mládenec, netušil jsem, že se dožiju své svatby,“ usoudil Benedik.

Píšu verše. Vlastně nesrozumitelný text. Slova, která mi padají z hlavy prostřednictvím prstů na klávesnici. Jak od osobňující pro básníka. Počítač, místo lyricky ruky, která vede jemnými tahy tužku, jež hrotem píše po papíře slova, která vlastně ani nedávají smysl.
Bude se někdo zalamovat? Nad výkladem toho nesmyslu, který se jen „rýmuje“? Budeme optimisté. Řekněme že ano. Třeba najde smysl, v těch slovech a já budu zklamaný. Protože jsem to myslel jinak. Diskuse nad dílem. Bože, proč já vlastně tyhle rýmy skládám? Asi začnu psát písně. Tedy, taky nesmyslné, ale je zde praktické využití – lidi se třeba rozhýbou do rytmu.

„Divím se, že si ještě namáháte pusu, signore Benedicku...“
Jak je to sakra dál? Ne, já mám okno. Co mám dělat, co oni to vždycky říkaj, že máme dělat, když nám vypadne text... Jo, improvizovat, jasně! Tak honem, improvizuj, Beatrice. Benedick nechápavě zírá, aby ti nahodil text, to ho ani nenapadne, náfuku. Tak ať aspoň něco říká on, no hurá, přejdu si za něho a hezky improvizovaně ho...
Beatrice nakopne nic netušícího Benedicka.
„Stop!“ zařve Will, „tady nejsme v žádné zatracené commedii dell' arte. Beatrice, douč se text a chovej se jako dáma.“
Oslovený mladík se zašklebí a udělá pukrle.