Moje články

Jako každé úterý zamířili Tim s bráchou Edem na vrakoviště. Tim toužil po prvním autě, ale neměl ani na ojetinu, takže mu nezbývalo než procházet okolo zrezivělých konstrukcí a hledat něco použitelného. Zatím měl úžasný výfuk. Ale auto chybělo.
Až do dneška.
„Kdo by vyhazoval takovej bourák?“
Byl to široký Buick, dvoudvéřák. Asi tak polovina sedmdesátek. Špinavý a potlučený, jinak ale v parádním stavu.
„Já se chcu projet!“ Ed skákal okolo auta.
V tu chvíli motor nastartoval a kapota se začala zvedat, přeskládávat, kola se posunovala. Najednou před nima nestálo auto ale obrovský robot.
„Transformer,“ vydechl Ed.
Tim jenom zíral.

poznámka: kdo nezná, tak asi nepochopí...
Ležela v posteli a dívala se, jak Michael spí. Po takové noci není divu. Byli spolu sice už pět let, ale pořád to pro ně bylo tak vášnivé jako poprvé.
Asi je to tím, že ho stále miluje. I když je o čtyřicet let starší než ona a i když je o sto kilo těžší než ona. Nikdo není jako Michael.
Vstala a slastně se protáhla. Oblékla si župan, a pak vyšla ze dveří, před kterými čekal nějaký muž.
„Echo.“
Usmála se na něj: „Myslím, že potřebuji zákrok.“
Pár minut a byla z ní zase jen loutka s prázdným pohledem.

„Marie, včera jsem byla lady Kordelie z Dálavy a Diana byla vznešená paní z Brookfordu. Dianě ulétl klobouk, nádherný bílý klobouk s pavími pery a zdobený brokátem. Ach, Marie, že to zní nádherně? Nevím, jak vypadá brokát, ale musí být překrásný. Utíkaly jsme za ním přes celou pláž, ale nakonec vlétl do křoví a zbyly z něj jen cáry. Plakala jsem, ale Diana říkala, že to nevadí, protože mě alespoň poznala a získala tak spřízněnou duši na věky věků.“
„Anno, já z tebe jednou zešedivím. Vždyť tohle není vůbec pravda!“
„Ale, Marie, nebyl by život bez fantazie o tolik chudší?“

poznámka: příště už napíšu něco zábavného a akčního...
Lidi vás milujou, miluje vás žena, máte děcko. Jenže máte taky drogy a drogy jsou sice ten největší hnus na světě, ale stejně nedokážete přestat. Ono sice jde bejt bez nich. Ale je to hned takový šedivější, bez chuti a bez zápachu. S nima to je prostě sranda. Být a žít. Prostě. Největší sranda je s heroinem. Jenže když ho nemáte, tak vono je to hned těžší a jen si uvědomujete, že je něco fakt posraný. I když vás lidi milujou.
Zlatá rána, napsat dopis, a pak teda ten poslední výstřel.
„It's better to burn out, than to fade away.”

Zprvu se trochu bála, protože nechápala co se děje. Nevěděla, jestli je horší ticho nebo tma. Vždycky se bála tmy, jenže na to se jí samozřejmě nikdo neptal. Nikdy se jí neptali, jestli do toho chce jít. Ale udělala to, protože chtěla, aby byl pán šťastný.
Potom se něco změnilo. Nejdříve to byla světla, a pak začala zase slyšet. Jenom pár zvonků, tichá zvonkohra. Strach se změnil v něco jiného a zvuky začaly být intenzivnější, radostnější a ona už neměla pochyby. Je to hudba. V tu chvíli byla šťastná.
Vesmír je dost nekonečný, aby v něm jedna Lajka stále byla.

Scarlett se rozhlédla a pocítila pýchu. Tenhle dům, zahrady, louky a plantáž sice nebyla Tara, kterou si pamatovala z dětství, ale byla to Tara, jakou vlastníma rukama vybudovala. A ta přetrvá, i když už tu ona sama nebude, díkybohu Suelleniny děti nejsou takoví budižkničemové jako její vlastní.
Zaslechla smích a nakrčila nos. „Ach ti mladí! Já jsem jim tu cestu připravila a oni si toho stejně neváží. Kdyby tenkrát poznali hořící Atlantu! Dnes myslí jen na samou zábavu, biografy, krátké sukně.“
Scarlett už nová móda neslušela. Ale nemá cenu truchlit. Vždyť zítra je také den. A už jich moc nezbývá.

Upozornění: Neznámý fandom a samé spoilery. A náznakový femslash či jak to nazvat.
Zasáhnu ji mečem, bolestí zkřiví tvář.
„Bastilo, prosím. Máš na víc, než být poskokem Malaka.“
Otočka, úskok před ranou.
„Ty sama moc dobře víš, jaké to je... Revan“
Nevěřím, že je to ona, která stojí na temné straně Síly. Jenže je tak ctižádostivá a on jí toho může nabídnout tolik...
Další rány, skřípění mečů, barvy víří vzduchem, úskoky, úhyby.
„Bojuj s tím. Bastilo, prosím.“
Není fér útočit na někoho, kdo vám je tak blízký.
„Proč? Proč bych to měla dělat, Revan? Co já vlastně jsem?“
„Jsi Jedi.“
Skloním meč. Nechci s ní bojovat. Nemůžu s ní bojovat.
„Jsi Jedi, Bastilo.“

Fandom: škoda odhalovat předem
Upozornění: není to pro děti
„Proč mě nikdy nenecháš spát?“
„Cítil jsem se osamělý...“
...
Nehty se zarývají do zad, zrychlený dech, třas, chvění, tlak, tíha, mumlání a zřetelnější výkřiky. Pohyby se zrychlují, muži se od sebe nedokáží (a nechtějí) odtrhnout. Ten drobnější něco šeptá, silnější mu přerývaně odpovídá a tiskne si obličej do jeho vlasů. Jedno tělo, jedna vášeň. Horkost je přímo spaluje, nemohou přestat. O něhu tu skutečně nejde, chtějí se jen cítit, chtějí sebe a tak si sebe berou. V tomhle zběsilém zvířecím rytmu, který se rozléhá prostorem.
„Vladimíre!“
O chvilku později: „Estragone!“
Godot nevěří vlastním očím. Neměli na něj náhodou počkat?

Upozornění: Femslash
„Lechtá to.“
„Promiň. Nebylo to schválně.“
„Willow,“ trochu se naklonila, aby jí viděla do obličeje.
„Šest a šest.“
„Ty podvádíš.“
„Ne-e.“
Škádlily se.
„Lžeš.“
„Přísahám, že ne!“
Tara se zasmála a otočila se. Kostky sklouzly z nahých zad. Natáhla se a pohladila druhou dívku po tváři, odhrnujíc neposlušné vlasy.
„Nechce se ti prohrát?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
Najednou na hře nezáleželo. Dotýkala se rukou obličeje, jemně přejížděla přes nos, přes rty. Po ramenou, níž. Mapovala každý detail. Willow. Její čarodějka. Přitáhla ji k sobě, horké tělo leží na horkém těle. Vyhrály obě. Budou spolu. Teď na chvilku. Napořád.
Než budou rozděleny.

A bylo jaro. Začalo to na jaře. A pokračovalo létem, podzimem, zimou... Už to bylo několik let. Stále se neomrzeli, stále se zbožňovali. Každou noc usínali pevně přitisknutí k sobě, pravidelný rytmus srdce i oddechování je vzájemně ukolébalo. Minuty, hodiny, dny, co na tom záleží. Společně běhali po lukách, byli na lovu, společně snili, společně... žili.
„Jenže co bude dál?“
„Jak... co bude dál?“
„Co bude... po jaru?“
„Zemřeme.“
Neměl strach. Tentokrát věděl, že po jaru bude konec pro ně oba. Už žádná vábení, žádné pošťuchování se v trávě, žádné další hry. Bude konec Sultána i Tyrla. Nezbývá než výt.