Babička (Božena Němcová)

Hlas hovořící se stálou infiltrátorkou č. 210411756 zněl mladě, mužsky, lidsky.
„Výsadek operace MYSLivec proběhl úspěšně.
Po příchodu na místo určení došlo ke střetnutí s lidským subjektem, krycí jméno Vítězka, v jehož důsledku došlo v mém organismu k silné chemické reakci.
Vítězka vydala ústní souhlas ke spojení biologických schránek, odmítla však nastoupit do evakuačního modulu a opustit rodnou planetu. Následně zcela iracionálně utekla.
Samotná operace MYSLivec dosud nebyla zahájena.“
Stálá infiltrátorka č. 210411756, známá také jako kmotra kovářka, vypnula vysílačku a vzdychla. Jestli to Viktorce podal takhle, není divu, že se zbláznila. Nebo – že samu sebe přesvědčila, že se zbláznila.

Forever21 Babi, tak jak?
grannycool premyslela jsem.
Forever21 Přemýšlení škodí pleti, jak by řekl Henry. A? Našlo se něco?
grannycool máme psy. zamek. pani kneznu.
Forever21 Aristokratka! Je zhýralá? Pořádá tematické večírky?
grannycool ma rada prochazky.
Forever21 Aha. Víte, musíte dát lidem vášeň. Jako já. Probudit jejich hluboké touhy. Pak se čtenáři pohrnou. A ne jen ti odsouzenci, co vás dostanou povinně. Máte hluboké touhy?
grannycool mame hluboký splav
Forever21 Tak jinak. Co děláte?
grannycool plejeme zahradku. peceme buchty.
Forever21 Začínám z vás šedivět, což nemá být možné.
grannycool sukame po svetnici
Forever21 …
grannycool …
Forever21 …s tím už můžeme pracovat.

Nikdo o ní nemohl prohlásit, že by se oddávala zahálce. Dokonce i teď, když jí křížky táhly hřbet k zemi, nedokázala jen tak zbůhdarma nicnedělat a vypravila se s vnoučaty do lesa.
Jan s Vilíkem sice místo sběru šišek jen pobíhali a hráli si, ale nechala je, aspoň se vydovádí. Zato děvčátka se činila jedna radost. A tak přinesli plný koš otopu a bandasku lesních jahod. Ale ten nejdůležitější úlovek schovávala v kapsáři.
Opatrně ho vytáhla a uhladila. Pak otevřela dveře komůrky, která skrývala její největší poklad. Co se jen naskákala přes plot, aby ho nashromáždila dost pro všechna vnoučata.

Hned jak jsem jednou pobrala rozum, věděla jsem, že budu jiná. Jiná než matka a bába.
Nebudu celé dny šukat po světnici a ani mě nenapadne skákat přes plot kvůli peří. Když už, tak ho obejdu, jsem inteligentní žena. Vzdělaná, emancipovaná!
Neprosedím celý život u pece.
Až se budu vdávat, tak to bude z lásky. S mužem budeme společně bojovat za práva žen!
Já budu někdo – osobnost! Budou o mně psát knihy, děti o mně uslyší ve školách.
Nechci se za čtyřicet let podívat do zrcadla a vidět moudrou stařenku v kroji a s šátkem na hlavě... A do háje.

V modré Vídni je tiše vojna.
Zvony se povalují po ulicích.
Střepiny skel.
Modrá a bílá v nebi.
V obličejích krev.
Tma, zima a chladno, protože jsem ho tam hledala a nikde ho nenašla.
Asi odešel za jinou loukou a jiným šátkem.
Asi nebyl.
V zeleném městě je tiše teskno.
Voda tam teče otevřenými dveřmi.
Z komínů se valí pára a mlha.
Seděla jsem večer u vody a slyšela jsem klinkání.
Žádné oči, žádní vojáci.
Ryby ke mně mluvily a zpívaly.
Zpívala jsem s nimi.
Chceš se tam podívat? Bude se ti tam moc líbit, děťátko moje, slibuji.
Pojď.
ŠPLOUCH.