Moje články

Maura na tuhle rtěnku slyšela samou chválu a nemohla se dočkat, až ji vyzkouší. Co na tom, že byla dražší? Občas je třeba se rozmazlit. Navíc nemohla odolat odstínu v barvě třešní.
Přetřela si rty a skutečně jí tahle barva seděla. Obzvlášť když si k tomu rozpustila vlasy.
Rozrazily se dveře a dovnitř vběhla Ali: „Tati, potřebuju hodit do školy!“
Mort sklonil hlavu a hřbetem ruky urychleně stíral barvu pryč ze rtů. Ali si samozřejmě ničeho nevšimla, ale přesto se vyhýbal jejímu pohledu – jako kdyby to snad na něm mohla poznat.
Druhý den letěla rtěnka do koše. Nebyla třešňová sezóna.

Přejel ukazováčkem po hřbetu knihy, na prstu mu ulpěl prach. Opřel se zády o polici a cítil, jak ho jednotlivé svazky tlačí do zad. Bylo to nebezpečné, ale zároveň vzrušující, a tak to měl Scorpius nejraději.
Al se tentokrát rozhodl přizpůsobit. Nemusel se zrovna přemáhat, když se ke Scorpovi tisknul a šeptal mu slova, ve kterých nebylo nic sentimentálního. Police se zachvěly, když se k nim přitiskla dvě těla. Knihy je možná pozorovaly a možná také ne.
...
Při odchodu minuli ceduli s nápisem Oddělení s omezením přístupem. Někdo ho už dávno přeškrtal. Místo něj tam stálo jen „Na vlastní nebezpečí“.

Králík se díval na nehybné králičí tělo na zemi. Opravdu se to stalo?
OPRAVDU. NEMĚL JSI SEDĚT UPROSTŘED DÁLNICE.
Vedle něj stál Smrť, ale nebyl jediný. Přiskákal velký černý králík. Tvářil se naštvaně a při pohledu na Smrtě bušil nohou do země.
Postav bylo najednou více a více. Tvářily se zmateně a začaly se hádat. Mladá žena s pomalovanou tváří, shrbená stařena a dokonce cosi, co vypadalo jako krysa s kosou (KVÍK?).
Králík to nechápal, ale jedno mu bylo jasné – ať si pro něj přišel kdokoli, musel se dát na cestu. Tak pac a pusu a nashledanou v dalším životě.

Říše pohádek se měnila. Strýček Pompo se odstěhoval a na jeho místě teď přebýval Hagrid, kterému ani nevadilo, že se mu po zahradě prohání pokémoni a malí létající poníčci.
Strýček Pompo byl sice úplně pitomej, ale některé věci byly jasné i jemu – dnešní děti už nějací strýčkové nezajímají. Naopak se jim říká, ať hodným strýčkům nevěří a hlavně ať si od nich neberou nic, co bylo po domácku vypěstované.
Tak šel pryč. Putoval dny, týdny a měsíce až dorazil k velké bráně, u které stál klaun Ferdinand.
„Strýček Pompo? Čekáme na vás. Vítejte v Říši pro pohádkové postavy v důchodu.“

Cath dočetla pátou knihu Simona Snowa a připadala si tak prázdná. Ano, pokračování vyjde za rok, ale jak to má do té doby vydržet? Simon konečně ví, že je Baz upír a i když je mezi nimi pořád nepřátelské napětí, tak se cosi změnilo. Cath to nedokáže dobře pojmenovat, ale vidí, že je mezi nimi úplně jiný vztah, než třeba mezi hochy a Penelopou.
Zapnula internet a nepřítomně surfovala.
Najednou se zarazila u podivných stránek s názvem Fanfixx. Copak příběhy z magického světa píše ještě někdo kromě GTL? Existuje ještě něco za poslední stránkou milovaných knih?
A co znamená Simon/Baz?

Ve Dvanáctém kraji jedla, co si ulovila či směnila. Opravdové pokrmy ochutnala až ve vlaku, který ji odvezl do Kapitolu. Nadívaná holoubata, zeleninové talíře, zmrzlina!
Ale Kapitol nebyl dobrý.
Ve městě si prohlížela pestrobarevné talíře a myslela přitom na rodinu, která doma hladoví.
„Sněz mě!“
Zarazila se. Opravdu na ni věc na talíři promluvila?
„Ehm, ty mluvíš?“
„Prosím ano. Budu s vámi při konzumaci konverzovat, vyprávět vtipy a všelijak vás bavit. Uprostřed trávení pak zpívám.“
„To je…“ zvrhlé? Divné?
„Famózní, že?“ Effie ji objala okolo ramen.
A co se s mluvícím stvořením stane potom?
Kapitol nebyl dobrý, Kapitol byl zlý.

Harry Potter si svého Volkswagena hýčkal, a proto se ho při pohledu na tu škodu pokoušely mdloby. Celá jedna strana se rozpadávala a nádrž byla propálená skrz naskrz. Navíc z auta vylétávaly fialové bubliny.
„Za to může Albus. Chtěl vzít s sebou Scorpa, ale pak nám došla nafta. Přeměnil jsem vodu na palivo, ale asi se něco pokazilo.“
„Asi? Vždyť máš za sebou autoškolu, Jamesi. Proč jsi nejel na benzínku? Jedna je hned za rohem.“
James se zarazil: „Ale, tati, vždyť máme motor na naftu! Co bych dělal na benzínové pumpě?“
Je to oficiální. Svým dětem už auto nikdy nepůjčí.

Kdyby tak zůstal raději starým mládencem! Ani dědic mu za tyhle nervy nestojí. Kdysi možná snil o lásce a o tom, že bude hezké sdílet s někým lože do konce svých dní. Jenže už ženám nevěřil. Rodí jen děvčata, míchají se do politiky a vůbec jsou stvoření křehká a protivná.
Měl na to přijít dříve. Kateřina byla mladická nerozvážnost, Annu raději ze vzpomínek vytěsnil, Jana zemřela příliš brzo. Druhá Anna byla šeredná jako noc, svatba naslepo se nevyplácí. Kateřina krasavice, ale prostopášná. Následující Kateřina je vyhovující. Zatím.
Každopádně – tak jako tak, tohle byla už poslední svatba. Další už by nepřežil.

Bylo ticho a byla tma. Leželi zapomenuti v temných kobkách, zapomenuti v dávných časech a dávných zemích. Stali se legendou a přesto žili.
Slyšeli šepot plynoucí z dálky: „Ještě ne. Ještě je čas.“
A tak čekali. Léta ubíhala a oni stále spali, jejich život byl umlčený, jejich čas ještě nenastal. Touha v nich ale klíčila. Slyšeli šepot, ale zároveň slyšeli silnější hlas – ženský hlas, mladý hlas. Volal je a vábil, a tomu vábení nešlo odolat. Nechtěli odolat. Slyšeli pláč a cítili bolest a cítili žár.
Žena je volala a volal je oheň a příroda a život.
Tři draci byli zrozeni.

Draco se pomalu oblékal. Nechtěl spícího Harryho tak opustit, ale...
Najednou nevím, jak bych měla pokračovat. Pseudo erotická scéna za mnou, ale co dál?
Někdo zakašle. Vyděšeně se otočím a koukám na blonďáka, který jako kdyby vypadl z mých představ. Počkat...
„Ehm, Draco?“
„Přesně tak. Jsem na vás naštvaný. Pište si, že mám sex s muži, jak chcete, ale pište to prosím pořádně. Viděla jste někdy nahého chlapa, Brygmi?“
„Co je vám do toho?“
„Vždycky na ně zapomenete!“
„Na co?“
Jenom naštvaně zírá. A mně to dojde.
„Jo, vy myslíte kou...“
Draco zmizí.
A já mu je teda připíšu.

Becky byla jedinou běloškou na panelu věnovanému reprezentaci Afroameričanů v současném kanadském dramatu. Ostatní kolegové nadšeně poslouchali panel věnovaný Doctoru Who. Becky by tam taky ráda seděla, jenže se dvěma z přednášejících kdysi chodila, takže se raději schovala u Afroameričanů.
Mluvčí předpokládal, že všichni v sále jsou kanadští černoši se specializací na současné drama a Becky mu navíc přes francouzský přízvuk takřka nerozumněla. Zároveň kdykoli padlo slovo jako otroctví, cítila na sobě odsuzující pohledy. Bylo jí skoro trapně, že se narodila do bílého privilegia. Skoro – pořád je totiž ještě žena.
Taky potřebovala čůrat. Jenže odejít by znamenalo přijmout status rasistky.

Slečna Tulipánová byla nevhodná pro tento svět. Nosila spodničky, používala přechodníky. Když se praštila do brňavky, vykřikla „jejda!“. Jednou stoupla do psího hovínka a rozplakala se.
Pak se zamilovala do Evžena. Byl to okouzlující gentleman - otvíral jí dveře, nosil květiny, líbal ruku. Rozhodli se spolu pro sňatek.
„Drahý, jaké je vlastně tvé příjmení?“
„Přizdisráč.“
Slečna Tulipánová omdlela, nechala se vzkřísit a utekla.
Plakala tři dny a tři noci, načež se vrátila.
„Jsem připravena si tě vzít a stát se paní… Přizdisráčovou.“
„Milovaná, jsem Přizdisráč, ale rozhodně nejsem zbabělec. Ochotně se stanu panem Tulipánem.“
A žili spolu šťastně až do smrti.

April byla dokonalá. Jak by taky ne, když ji vytvořil Warren. April nosila krátké sukně a měla velká prsa. A byla sexuální bohyně. Taky uměla perfektně uklízet a vařit.
Tak proč ji Warren nemiluje? Je dokonalá, a tak to nedává smysl!
Blondýna vedle ní stále mluví.
„Ty máš alespoň výmluvu, umělou inteligenci. Já bych měla mít rozum a nesnažit se přizpůsobit každému chlapovi. Vždycky budu silnější než oni. Nebo živá. A nejdřív bych měla porozumět Buffy, než se budu snažit porozumět někomu dalšímu.“
April to nechápala. Vždyť cílem ženy je být dokonalou partnerkou pro muže! Proto byly stvořeny. Nebo ne?

Alison poslala květiny. Kdyby v nich nebyla schovaná zbraň, bylo by to trapné. Kdyby květiny nedonesl roztomilý koloušek, bylo by to ještě trapnější. Bohužel nenechal vizitku (narozdíl od Alison). Jenže Felix se dokáže postarat, a tak druhý den stál na parkovišti.
Koloušek se divil: "Neměla přijít paní Hendrixová?"
"A ona poslala mě. Myslela, že mám něco, co by sis rád koupil."
"Ale prodavač jsem tady já."
"Dnes ne, Ramone."
Použili Ramonovu starou rozhrkanou dodávku, ale peníze si tentokrát nevzal.
"Ber to jako dýško. Vždyť víš - za tu kytku. A mimochodem já jsem Felix."
Třeba to bude začátek jednoho krásného přátelství.

Stařeček vyprávěl opět o svých školních letech.
„Malý děcko jsem byl a hned mě někdo chtěl zabít! Ale měl jsem kamarády, to jo. A taky jsem byl úplně nejlepší ve sportu. Všechny holky za mnou pálily. Později. Kde jsem to... Jo, chtěli mě zabít. Ale nezabili! Pak další rok, začal jsem slyšet hlasy! Taky mysleli, že vraždím spolužáky, ale nakonec to byla chyba babičky. Ne mojí, vaší. Další rok jsem myslel, že mě chce zabít můj kmotr, ale nechtěl...“
„Kecá,“ zašeptalo jedno vnouče.
„To víš, že kecá,“ potvrdilo další vnouče.
„... A pak mi bylo sedmnáct a teprve TEHDÁ mě zabili!“

Zvířata pospíchala, utíkala, tlačila se. Gepardi se snažili být na Arše jako první, naopak skoro na samém konci průvodu kráčel elegantní pár.
„To hemžení je nechutné, že Arthure?“
„Ano, drahá Flávie.“
Při pomalých krocích stejně tak pomalu ukusovali zbytky trávy. Skoro je porazil buvol. Flávie si odfrkla, taková nezdvořilost!
„Buvol a bude tam dřív než my! Odporné, Arthure!“
„Nešťastné, drahá Flávie.“
Kráčeli ještě pomaleji. Minuly je želvy.
„Arthure, co bylo toto? To s námi má sdílet lože tato obluda? Protestuji, Arthure!“
„Má drahá Flávie, protestuji také. Zůstaneme raději zde.“
Jednorožci se protestně posadili. Zvířata je dál míjela.
„Arthure, umíš plavat?“

Dnešní večírek byl úspěch. Maškarní ve stylu zvířecí říše bylo v kurzu a lidé se bavili. Carole se smála i tančila, přestože si byla vědoma toho, že jsou oba pozorováni. Bylo to čerstvé a skandální.
Sešli se v zimní zahradě.
„Nemusíme se skrývat, zlato, stejně to všichni vědí.“
Byl neodolatelný. A drzý.
„Jenže já jsem jiná třída než ty tvoje holky."
Přitáhl si ji k sobě blíž: „Taky proto si tě vezmu."
„Nejsi náhodou ženatý?"
„Ria to ví taky a brzo se rozvedeme."
Zasmála se: „A kdo si myslíš, že seš, aby ti tyhle sliby prošly? Clark Gable?"
„Přesně ten."

Peggy stála na přeplněném nádraží. Všichni pospíchali domů za svými blízkými a i ona toužila být s matkou. Vlastně nevěděla, co cítí. Překvapení, zlost, beznaděj... Vždyť jsme v Americe, tak jak se mohlo něco takového stát? Nebrečela jako okolo stojící ženy, ale přesto se jí třásla ruka, když si zapalovala cigaretu. A také přemýšlela o rozpracované reklamě a vzápětí si za tyto myšlenky nadávala. Nebylo to správné.
Cigaretový dým se mísil se vzduchem a ztrácel se v šedivém listopadovém nebi. Podobně jako před několika hodinami kouř z olověné kulky, která zabila prezidenta. Stejně tak jako se rozplynula naděje milionů Američanů.

Ralph de Bricassart sloužil Bohu, ale služba to byla náročná. Snažil se ve zpovědnici upřímně naslouchat a dávat patřičná rozhřešení. Jenže pokaždé tam přicházely ženy a jejich úmysly nebyly zrovna čisté. Vždy mluvily o mužích a o touze po dotecích. A o fantaziích s knězem v hlavní roli.
Kolikrát už slyšel slova: „Otče, zhřešila jsem!“
Jenže pronášená lascivním tónem a bez pokory.
Ne, sloužil Bohu rád, ale všechno má své meze! Kázání ano, ale zpovědnici omezil na minimum. Místo toho se vydával směrem na farmu Clearyových. Tam nebyly žádné ženy s hříchem v očích. Jen roztomilá malá Meggie – nevinnost sama.

Králíčata si poposedala okolo Pampelišky, dožadujíc se dalšího příběhu o El-Hréranovi.
„Frix stvořil svět a El-Hréran byl jeho princ králíků. Tenkrát všechna zvířata jedla trávu a lišky se přátelily s králíky...“
Do vyprávění mu vstoupil mladý Jasmínek: „To už jsme přece slyšeli.“
To Pampelišku zarazilo. Vždyť příběhy o El-Hreránovi se mohou vyprávět pořád dokola a nikdy neopadne jejich kouzlo!
„Já chci slyšet, jak jeli králíci v hrududu!“ ozvalo se další mládě.
„Jo! Pojďme si hrát na hrududu!“
Děti odhupkaly pryč. A Pampeliška si jen naštvaně bručel pod vousy. To za jeho mládí nebývalo! Tahle dnešní drobotina, to bude jeho smrt!

Rádce předstoupil před krále: „Vaše Veličenstvo, hranice mezi Říší pohádek a Říší pohádek pro dospělé je stále problematičtější. Spiderman se letos stěhoval už třikrát.“
„Spidermana nechceme, nedává dětem moc dobré příklady. To skákání po budovách se mi zdá poněkud nebezpečné,“ vrtěl hlavou Hyacint.
„Pro dospělé je, když budu citovat Fantomase, málo temný,“ pokračoval rádce.
„Dobrá, dobrá. Co tam máme dál?“
„Prý jestli byste ráčil vrátit Daenerys.“
„Ale ta přece patří nám! Vždyť má draky!“
„Jenže Hra o trůny je až od osmnácti, Veličenstvo.“
„To říkali svého času i o Perníkové chaloupce! Daenerys je hodné děvče, zůstane tady. A draci taky."

Katniss tomu názvu nerozuměla. Sledovala na obrazovkách, jak děti umírají rukou vrstevníků. Nebo jak je roztrhají divoké šelmy. Občas se někdo utopil, občas někdo spadl ze skály. Nevzpomínala si ale, že by ve Hrách někdo zemřel hladem.
Zeptala se na to matky, ale ta jí neodpověděla.
Měla pocit, že hladovou hru prožívá právě teď, a to není v Aréně. Míří lukem na veverku. Zasáhne – bude večeřet, mine – bude o hladu. Její rodina hraje tuto hru už příliš dlouho.
V Kapitolu prý lidé hladoví schválně a prý i oni tomu říkají „hladové hry“. Je to zábava. Móda.
Katniss neměla hry ráda.

Koko se zhluboka nadechla. Nesmí panikařit. Skládala třesoucíma se rukama prádlo do kufru. Nikdy nespěcháš tak moc, aby sis nemohla složit prádlo, to jí vždycky říkávala máti. Jenže taky jí říkala, že Paříž je výspa francouzského impéria a že má raději zůstat na venkově. Zřejmě měla poslechnout. Teď se musí co nejrychleji odebrat zpátky domů, tak jak jí to radil Raymond Leigh-Vydra.
Proč jí pro Káně povídal všechny ty věci?
Ozvalo se zabušení.
Rozhlédla se okolo sebe, ale na únik bylo pozdě. Dveře se otevřely a stáli tam kanec, liška a ještěrka. V tu chvíli věděla, že se nedožije rána.

Koko KoČičí se oči rozšířily vzrušením a zacukaly jí fousky. Pro kočku z malého venkova byla Paříž úplně novým světěm a známost s Leigh-Vydrou jí otevřela další dveře. A Hotel Marianne byl podivně famózní.
Otevřela tlamičku při pohledu na portýry.
Raymond Leigh-Vydra se chápavě pousmál: „Vidíte je poprvé, drahá?“
Kývla: „Jsou tak malí a škaredí! To je nějaká opice bez srsti?“
„Tak. Nejsou občané a používají se jen jako sluhové tady v Grandvillu. Přirozeně nemají moc vhodnějších schopností, ale trochu práce zastanou. Říká se jim lidi. Nebo knedlíci.“
„Jaké to zvláštní!“ Koko mávla tlapkou a přesunula svou pozornost zase jinam.

Uršula byla smutná, že se Cedric Diggory po smrti nestal duchem. Bylo by hezké mít nějakou společnost.
Protože – víte – být duchem bylo osamělé.
Studenti si z ní dělali legraci a ostatní duchové ji dostatečně nerespektovali. Byli v tom sice všichni společně, navěky odsouzeni k bloudění po hradě... ale ona byla jen malá holka.
Být duchem nemělo žádný klad. Šmírování v chlapeckých sprchách byla zábava tak prvních deset let, pak už tam nic nového nevykoukala. Chyběl jí život. Jídlo, doteky. Fyzická hmatatelná podoba. Bylo špatné, že si přála, aby zemřel někdo mladý a zůstal tu s ní? Prostě nechtěla být osamělá.

„Weekend Update a tady je Seth Meyers! Blíží se Velikonoce a do New Yorku se sjíždí celé rodiny na oslavy. O zajímavých místech, které můžete navštívit, vám poví náš zvláštní korespondent Stefon.“
„Ahoj, Sethe! Nejžhavější klub v New Yorku, do kterého můžete o Velikonocích zajít...“
„Nemyslím si, že kluby jsou vhodné pro rodiny...“
„... se jmenuje Slízej mi to z mýho těla. Má to úplně všechno – Miley na kouli, asijskýho Lincolna a punkovou nutrii.“
„Počkej, co je to punková nutrie?“
„Jejich vyhazovač.“
„Jejich vyhazovač je nutrie?“
„Ne, ondatra. Ale říká se mu nutrie, protože tak smrdí.“
„A punková?“
„Protože smrdí schválně.“

Hlas se nesl galerií: „Konceptuálně je tento objekt výjimečný, lze ho vnímat jako reinterpretaci tradičních hodnot v postmoderním světě.“
Claire se prodrala zástupem a uviděla Russelovo dílo. Byl to kýbl, smeták a hadra. Vedle stál Olivier a nadšeně řečnil.
Bylo to horší, než si představovala. Musela utéct.
Russell jí zastoupil cestu.
„Počkej!“
„Proč? Abych se dívala, jak tě svatořečí, zatímco můj projekt ani nevystavili? Jdi do háje.“
„Olivier v tom něco vidí.“
„Olivier v tom vidí akorád tvýho ptáka a ty to víš.“
„Claire...“
„Vypadni. Nebo se z toho pobliju. Taky dobrý, tvůj koncept by měl aspoň nějaký využití.“
Odešla.

Cestuji často. Včera jsem bloudila v uličkách Maroka, nechávala se unášet hudbou a atmosférou místa.
Cestuji rychle. Pouhý den předtím jsem byla ve Francii, hluboko v horách, kde je příroda pořád tak okouzlující a nezkažená.
Cestuji v různých dimenzích. Někdy se toulám vesmírem a poznávám nepoznané světy ve vesmírných lodích.
Cestuji do minulosti. Poznala jsem Marii Antoinette i Jana Husa.
Cestuji beze strachu. Nejsem ozbrojena a přesto se vrhám do nebezpečna.
Cestuji sama. Stále jsem nenašla nikoho, kdo by byl připraven se mnou vše prožívat – to dobré i to zlé.
Kdykoli vkročím do kina, vydávám se na novou vzrušující výpravu.

Celou noc nespal. Náčrtů měl několik, ale stále to nefungovalo. Vymyslel důmyslný systém propojených kostek a přesto to bylo příliš nepraktické a nevhodné. Oválná truhlička fádní. Hranol... ne, také ne. Představoval si něco provokativního a přesto zvláštním způsobem jednoduchého. Něco co může fungovat jako talisman i jako úschovna pro věci nejcennější. Přijít na ten správný tvar bylo nesnadné.
A pak to najednou věděl.
Do rána měl hotový nejenom nákres, ale zároveň i prototyp.
Nejdokonalejším tvarem je přece koule, vždyť samotná Země je kulatá, že?
Koule.
Která však střeží tajemství. Koule s trny, s ostny. Malý drobný ježek.
Ukrytý v kleci.

Letadlo se vzneslo a dvojice se na sebe usmála. Mladík trochu samolibě, protože to opět zafungovalo. Soukromé letadlo byla skvělá vábnička pro jakoukoli dívku. Na chvilku jí půjčit řízení a po přistání mu bude zobat z ruky.
„Můžu?“ v jejích očích bylo nadšení a snad – nemýlí-li se – touha?
Chopila se ovládání. Její pohled se změnil, zatvářila se odhodlaně a kousla se do rtu. Najednou to vůbec nepůsobilo smyslně, ba naopak – vyděsilo ho to.
„Co to děláš!? Opatrně! Proboha! Vždyť letíš na strom, proboha... Neeeee!“ vykřikl a zhroutil se na kolena.
Letadlo vybouchlo. Mladík se slzami v očích pozoroval hořící modýlek.

Sarah se dostala do pokoje snadno, stačilo si schovat vlasy a nasadit brýle. Naštěstí s ní nikdo nechtěl mluvit, vědce by totiž nesehrála tak snadno jako matku z předměstí. Stejně je nefér, že to ona si vždy musí vypůjčovat identity.
Na stole se povalovalo množství složek, ale žádná z nich neobsahovala hledané informace. Počítač byl zaheslovaný.
Otevřely se dveře a Sarah se vyděšeně otočila. Dovnitř vstoupila neznámá blondýna.
„Ahoj, ty už jsi tady?“ blondýna se na ni usmála a bez upozornění ji políbila.
Sarah stála bez hnutí. Neznámá se odtáhla se a zamračila se.
„Ty nejsi Cosima. Ty jsi klon.“

Jsem Zlá čarodějnice Západu. Zelená. Narodila jsem se zlá a připravena ničit lidské osudy za doprovodu chraptivého šíleného smíchu. To je pro všechny můj život, protože co jiného taky čekat od zeleného člověka, že? Navíc mě rodiče pojmenovali Elphaba, čímž to také moc nevylepšili. Nikoho nezajímá, že jsem se ráda smála. Že jsem měla kamarády. Že jsem milovala. Pomáhala jsem, ale nikdo to nechtěl vidět, protože no... jsem zelená. Jak je to pro někoho snadné, že? Nakonec jsem opustila Oz a naštěstí s někým, kdo nedal na předsudky. Zlá čarodějnice Západu je mrtvá! Mrtvá! Munchkinové zpívají, radují se a tetelí.

Skupina dětí – nejmladší ještě kojeňátko, nejstarší už na vdávání či ženění – vešla do rozlehlé místnosti. Jeden z chlapců začal zvracet.
„Nezvládá pohled na zradu, he?“ zasmál se stařec.
Ve vzduchu se vznášel pach čerstvé krve, ale mouchy už začínaly hodovat na tělech. Děvčata se snažila otočit, ale služebné je pevně držely, tak jak měly nakázáno. Někteří z chlapců se třásli, ale jiní z nich pozorovali pozůstatky masakru s neutuchající fascinací.
Stařec ukázal na jedno z těl: „Tohle býval král,“ kopnul do něj, „a co je z něj teď? Chcíplý vlk. Dívejte se, co se stane, pokud porušíte smlouvu s Freyi.“

„Proč modrá?“ Clémentine prolne prsty konečky mých vlasů.
Zasměji se: „Jsem blíž nebi.“
„Líbí se mi to, modrá je má nejoblíbenější barva. I můj deník je modrý.“
„Ty si píšeš deník?“
Clem je najednou v rozpacích. Leží nahá v mé posteli a najednou se stydí kvůli dětinské zálibě jakou je psaní deníku. Zahanbená rozkošná Clem. Moje jedinečná Clem.
„A dáš mi ho přečíst?“ provokuji.
„Ne. Nebo ne teď. Ještě ne.“
„Jednou.“
„Jednou.“
Dívám se na otrhanou knihu a vše se mi vybavuje. Splnila slib, na který jsem už dávno zapomněla.
Co mě přibližovalo k nebi, nakonec nebyly mé modré vlasy.

Vyprávěli vám před spaním děsivé historky? O smrti v ulicích, o příšerách v lidské podobě, o jednom velkém hnijícím městě? Tak teď si představte, že je to realita. Představte si, že žijete v Gothamu. A pro malé nanicovaté holky jako já je Gotham peklo. Jsou tu ale taky jiné historky. O tom, jak tu dřív žil hrdina, který udržoval monstra v klidu. Pro spoustu lidí je Batman jen legenda, ale mně je jasný, že musel existovat. Město ho teď zase potřebuje. Já ho potřebuju. Jsem Robin. Znovu a jinak. Čekám na zázrak nebo snad něco jiného.
A vidím obrys netopýra.

Vrz.
"Já nemůžu," Hannah přestala.
"Hej, to bude dobrý, uvolni se."
Adam ji k sobě znovu přitáhl a začal se pohybovat.
Dobře. Ještě to zkusí.
Vrz. Vrz.
"Né, já nemůžu."
Tentokrát stihla vsát a natáhnout si kalhotky.
"Krucinál, Hannah!"
"Promiň, ale nedokážu se soustředit. Nemůžeš namazat panty?"
"Panty? Jo. Asi jo."
Sice se díval, jako kdyby byla blázen, ale dal se do práce. Za pět minut měl hotovo.
"Můžem?"
Vrátila se do postele.
Adam se s významným úsměvem podíval na olej.
"Cože? PROBOHA, Adame! Fuj. Ne."
"Oukej, jen jsem to zkoušel."
Lehli do postele. Jo, tohle bylo lepší... A...
Vrz.

Přál si umřít v poušti. Duny by ho zakryly, propadal by se níže a níže do písečných hlubin. Slunce by pálilo - propalovalo by ho až na kost.
Tak jako jeho oči.
Bylo by krásné před smrtí vidět ještě jednou jeho oči, zcela se utopit v pronikavém temnu. A kdyby mohl žádat až příliš - přál by se ho dotknout. Alespoň letmý dotek. Polibek na čelo. Polibek na rty upřímného přítele, toho jediného, který za ním po celou dobu stál.
Ali. Kde teď jsi, příteli?
Přál by si vrátit se. Být s Alim v poušti a třebas tam i zemřít.
Ali?

V Murjevu byl sníh, přestože už byl květen. Když jsem si na to stěžoval felčarovi, jen se na mě udiveně podíval.
Ach, když si vzpomenu na jaro v Moskvě! Děvčata ukazovala nožky a líbezně se smála na mladého nadějného lékaře.
A kam jsem se to dopracoval?
Syfilis, úplavice, občas nějaký ten porod.
Sotva se naložím do horké vany, Pelageja klepe na dveře.
Dobrotivý Bože, snad opět nechce...
"Doktore, máte pacienta!"
Ach tak.
Syfilis, úplavice nebo...
"Praskla jí voda!"
Porod.
S povzdechem opustím teplou lázeň. Zřejmě se nakonec naučím vážit i Leopolda Leopoldoviče. Prožil tu celý život a očividně žádné jaro.

Sedm drben z Babovřesk povstávalo na návsi. Drama s farářem zažehnáno, ale holky si vždycky nějakou zábavu najdou.
"Ty, Božka, tohle nemůžeme nechat jen tak!"
Divný střih. Posrané auto. Tklivá hudba. Návrat zpět.
"Hele, Horáčková, neslyšelas něco?"
Najednou se film promění. Do záběru vstupuje pět svalovců.
První jde Arnold: "Hasta la vista, Baby!" ustřelí jedné z těch zmijí hlavu bazukou.
Rambo kulometem smete naráz hned tři.
Steven Seagal ukopne Božce Němcové hlavu.
Chuck Norris se na babu jen podívá a ta padne mrtvá.
Nejhůř dopadla Horáčková. O tu se totiž postaral Kamil Fila.
Tutududu!
Konečně happy end a závěrečné titulky.