Moje články

Ripp se zastavil u plakátu visícího na nástěnce a vyprskl smíchy.
Johnny zvědavě došel k němu a prohlédl si volební plakát současného předsedy ročníku.
"Stejně bys měl kandidovat, Johne," podotkl Ripp.
"To už jsme přeci řešili," zavrtěl oslovený hlavou, "mimozemšťana by nikdo nezvolil."
"Myslím, že šanci bys měl. Jen se podívej na toho ksichta," vysmíval se Ripp plakátu dál.
"Také bych řekla. Celá ta kampaň působí směšně, a co teprve to heslo: 'Zvolte si jistotu!' Jediné životní jistoty jsou daně a smrt," prohlásila lakonicky Ofélie. Oba kamarádi se k ní trochu zděšeně otočili.
"To řekl Franklin," vysvětlila, "a měl pravdu."

Ta jediná normální, říkali Jenny odmalička. Tvůj táta byl vědec, snílek a blázen, a vy všichni jste úplně stejní.
Glarn trávíval většinu času s okem přilepeným k dalekohledu, pátraje v noční obloze po stopách mimozemšťanů. Říkalo se, že ho létající talíře zajímají víc, než vlastní rodina.
Jenny s tím tvrzením v podstatě souhlasila. Celý život se snažila být normální, nenápadná, distancovaná od všech těch rodinných stigmat a vědeckých nesmyslů. Moc daleko však neutekla.
S láskou pohlédla na svého manžela. Na jeho zářivě zelenou kůži, stejnou, jako má jejich syn, a na jeho obrovské černé oči, v nichž se kdysi utopila.

Někdy na počátku loňského jara, dojezd modré sjezdovky.
Celá moje skupinka úspěšně sjela "letadýlkem" celý kopec a nyní se za lomozu přezkáčů usazuje ke stolkům na svačinku.
Neunikne mi, že jedna z prvňaček má ve tváři výrazně rudější odstín, než všichni ostatní.
"Evičko, není ti horko?" ptám se ustaraně.
"Trochu," zazubí se holčička. S neblahou předtuchou a asistencí paní učitelky jí rozepínáme kombinézu.
Ukázalo se, že Evička je vlastně ze všech svých spolužáků úplně nejvzornější. Jen nás toho rána nenapadlo, že výčet: "Vezměte si kombinézy, bundy, oteplováky..." nepochopí taxativně, nýbrž kumulativně.
Alespoň jsem zjistila, kolik vrstev takový prvňáček snese. Pět.

Lilith Pleasantová shodila dohořívající cigaretu z balkonu na záhon hluboko dole. Jeho zeleň jí připomněla sestru Angelu.
Angela a Lilith, vždycky v tomto pořadí. Nejprve ta zelená, potom černá. Ta starší, ta oblíbenější, ta úspěšnější. Roztleskávačka a premiantka, kterou měli rodiče odjakživa raději, a nejen oni. Všichni. I Dirk, její milovaný Dirk, ji na střední opustil kvůli Angele. Kdo by také nechtěl tu lepší z jinak identických dvojčat, že?, pomyslela si hořce.
"Všechno v pořádku?"
Alexander Goth, dědic všeho kolem a Lilitin snoubenec, pomalu vyšel ze dveří a zezadu ji objal. Lilith se po černě natřených rtech rozlil triumfální úsměv.

"Dobrou noc."
Nininy kroky odezněly po schodech. Dina Caliente počkala, až sestra zmizí z doslechu docela, a teprve pak stiskla malé tlačítko na zadní straně jejich televize. Obrazovku zaplavilo zrnění. Teprve po chvíli se obraz ustálil na podlouhlé zelené tváři s černýma očima.
"Voláš brzy," zhodnotil mimozemšťan.
"Sotva bude lepší příležitost," vysvětlila stručně Dina, "před chvílí volal Don, že je na cestě k němu."
"Takže máme únos provést už dnes v noci? Bez příprav?"
"Pokud vím, mám to u tebe, starouši," odsekla blondýna. Nejaději by to celé vyřešila osobně, ale touha mít Bellu konečně z krku byla přeci jen silnější.

Složenky vypadly Brandi z ruky a rozletěly se po kuchyni - vklouzly pod pult z dřevotřísky i pod odřené křeslo, v němž právě seděla. Povzdechla si. Bylo jich tolik a její ubohý vdovský důchod ani v nejmenším nepostačí.
"Mami, ty pláčeš?"
Černovláska si hřbetem ruky otřela šedé oči a donutila se k úsměvu.
"Ovšem, že ne, zlatíčko," zvedla si batole na klín.
"Tak mu alespoň nelži," ušklíbl se Dustin ode dveří, "i jemu za chvíli dojde, že jsme přišli už úplně na buben."
Brandi jen pohladila chlapečka po zlatých vlasech. "Na buben," zopakovala bezhlesně a jakoby mimoděk si pohladila vypouklé břicho.

"Podívej, Ricku, není to úžasné?" zakroutil Edward Contrary zasněně hlavou nad formikáriem. Jeho syn jen otráveně mlaskl a prohrábl si vlasy.
"Hm."
"Mravencům stačí tak malý kousek prostoru a trocha gelu, aby vytvořili něco neuvěřitelného," rozplýval se dál starý biolog, "všechny ty chodbičky, tunely, cesty... jejich královna musí být architektonický génius. Fungují pod její taktovkou jako jedno tělo."
"Bezva."
Edward se uraženě napřímil. "Ovšem, ty nemáš zájem. Jak typické. Každičká drobná mravenčí královna dokáže tohle! Co jsi zatím dokázat ty, ty povaleči?"
Rick se pomalu zvedl, uchopil formikárium a zatřásl, až cestičky zmizely v gelu. Otcově facce však uhnout nestačil.