Špičák a Kristýna

Stála před zrcadlem. A neviděla, když jí prstem ukazovala stíny.
Zrcadla se objevila přes noc. Stmívalo se a Týnka šla kolem prvního. Podívala se. Její tvář byla stejná, ale zároveň tak cizí. Utekla.
Stála před zrcadlem. A neslyšela hlasy, šepot tak jedovatý, že překonal i hlásek holčičky, která ji držela za ruku.
Když se rozednilo, po celém hradě bylo víc odrazů než skutečných věcí. Pokoj maminky byl celý skleněný.
Stála před zrcadlem. Prsty se jen lehce dotýkala hladiny skla. Maličká ji tahala za šaty. Otočila se. Její oči byly krásné a cizí.
„Nech matku být. Ještě si máme co povídat.“

„Neteřinko,“ špitla Kristýna a opatrně za sebou zavřela dveře. Ještě se dvakrát rozhlédla kolem dokola, pak po špičkách přiběhla ke kolébce. Holčička otevřela oči a zkoumavě se zadívala na hlavu nad sebou. Pak se zasmála a natáhla k ní buclatou ručku.
„Taky tě ráda vidím,“ odvětila. „A omlouvám se, jsem tady zase, abych se ti vyzpovídala.“ Když sem takhle přišla poprvé, připadala si trapně. Ukázalo se ale, že snad jenom ona ji tu poslouchá.
„Zase mě zavřeli do věže. Prý že jsem čarodějnice. Taková hloupost, co?“
Miminko souhlasně zabrblalo. „No jo, ty mi rozumíš,“ řekla Kristýna a smutně se usmála.

Slunce stálo vysoko na obloze. Bylo svěží odpoledne a už několik dní byli na cestě. Malá holka a drak.
„Ty, Špičáku?“ Otočil na ni svou obrovskou hlavu. „Mám pocit, že jsi přibral.“
„Vždycky jsem byl velký,“ opáčil drak váhavě.
„To ano, ale nikdy takhle. Možná bys měl uvažovat o dietě.“
Špičák zabafal a umíněně se zahleděl kamsi na obzor.
„Vsadím se, že bys ani nevzlétl, kdybys chtěl.“
Nadechla se a čekala. Chvíli se nedělo nic.
Pak ji vlna vzduchu srazila na zem. Letěl.
„Já to věděla!“ vykřikla nadšeně a rukou si zastínila oči. „Já věděla, že poletíš! Ty můj hlupáčku.“

„Drahá Kristýno,
Váš odchod mne hluboce zarmoutil.
- Jistě.
Okamžitě po Vašem zmizení
- Z cely jsem se dostala před třemi měsíci! Holubice přiletěla v poledne.
s hlubokým smutkem usedám k tomuto listu s nadějí, že Vás dostihne. Lituji toho, co se stalo,
- Asi toho, žes nezajistila loajalitu strážného. Nebo mě rovnou nezabila...
ale odpouštím Vám,
- Ty mně?!
neboť věřím, že jste nevinná.
- Povídali, že mu hráli.
Nic Vám nehrozí,
- Říká osoba, která nechala matku tančit v železných botách rozžhavených doběla.
přivítáme Vás s otevřenou náručí a důstojností, která přísluší princezně.
Vaše oddaná sestra královna Sněhurka I.“
Útržky dopisu skončily v ohni.

„Jak daleko je sousední království?“ zeptala se princezna hledíc do hlubin hvězdnaté noci. Svěžím vzduchem se nesla nadšená píseň cvrčků.
„Dva dny cesty.“
„A letu?“ Palci a ukazováky rámovala astry na obloze.
„Asi pár hodin.“
„Ty nevíš?“ Svěsila ruce a otočila hlavu. „Copak nikdy nelétáš?“
Potřásl hlavou ze strany na stranu.
„Ty to neumíš?“
„Umím, párkrát jsem... letěl. Jako mládě. Ale mám jen jednu hlavu a venku by se mi mohlo něco stát.“
Pohladila ho po hlavě. „Špičáku, vážně jsi nikdy neviděl krajinu? Ani nebe zblízka?“
„Asi je krásná, musí být. Ale já ji neznám.“
Kristýna ho objala celými pažemi.

Nad ránem zaslechla zvuk okovaných kopyt. Vběhla do jeskyně, jezdci přijeli za několik okamžiků.
„Jménem Jejich královských Veličenstev, vyjděte ven!“
„Nikam nejdu.“
„Kdo jste? Ukažte se!“
„Já jsem drak,“ zabafal tvrdohlavě, „a nikam nepůjdu.“
Chvíli bylo ticho. Koně se cukali, cítili nebezpečí.
„Říkám to naposledy – vylez!“
Jeskyní se rozběhl zvuk ohně, křiku a zběsile prchajících kopyt. Kristýna si zakryla uši a zavřela oči.
Do zad ji jemně drcla dračí hlava.
„Tys je...“
„Ne, jenom jsem je trochu lízl,“ usmál se zubatě. „Měli štěstí, draci ze staré školy by je seškvařili zaživa. A tebe vlastně taky.“
Mrkl a Kristýna se rozesmála.

Temná postava vystupovala proti zářivému slunci.
„Je tady někdo?“
„Jen já. Ale nebudu tě zajímat,“ ozvalo se poněkud zkroušeně z jeskyně.
„Proč ne?“ vyzvídala.
„Mám jen jednu hlavu, tak proto. Ani sem nechoď, za moje zabití bys moc slávy nezískal.“
„Já jsem holka.“ Přimhouřila oči a vstoupila. „Jmenuju se Kristýna a neměl bys mě žrát.“
„Proč?“ zahuhlal po chvíli drak.
„Protože by to taky nikoho nezajímalo.“ Posadila se na balvan.
„Jsi princezna?“
„Jo, na útěku. Máma chtěla otrávit nevlastní ségru. Jabkem. Nakonec moji mámu zabili.“ Odmlčela se.
Ticho. Kapání ledové vody do podzemního jezírka.
„Kristýno?“
„Hm?“
„Nechtěla bys tu zůstat?“