Autorův výběr 2013

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
...tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

Rytíř chrabrý ze země růže přijel do vlasti bílého lva. Věrně a dobře lilii bílé, již pobouřila nahota Kristova, sloužil. Jméno jeho ne nadarmo znělo jak upomínka Ráje, mládec sám měl vzezření jak anděl. Nad rámec povinností, poupátka bílá, zajíčky bez lsti, rád zbavoval jejich nevinností. Za bradu vodil kudy jen chodil, na každém prstě tři. Jen jeden beránek ďáblovi s andělskou tváří se vzepřel.
A rytíř bez cti zpět do své vlasti nedojel. Konec hodný zrádného reka – malá díra ho otevřela z druhé strany než by čekal, z koně spadl, s růžicí přes celá záda, neviděl nikdy svého vraha.

„Nemohl jsi ji zachránit, Eriku.“
„Měl jsem...“
***
Ten vyděšený pohled v koňských očích už viděl. I tu nezměrnou bolest. Kdysi dávno. Z prázdného vlaku? Ano, určitě z vlaku. Z vlaku, kde lístky kontroloval kostlivec v klobouku. Z vlaku, který po vedlejší koleji nikdy žádný jiný vlak nemíjel. Záblesk bílé přerušený rudými krůpějemi tekoucími z ran způsobených ostnatým drátem. Co jen dělal tady v Huertgenském lese?
„Už jsi někdy slyšel koně hrůzou ržát?“
„Zastav to!! Prosím, zastav to!!“
„Nemůžu to zastavit - je to tvůj sen.“
„Co mám udělat?“
Nemohu ho zachránit, stejně jako jsem nemohl zachránit Shelly.
„Bůh mi odpusť.“
BOOM!

19. století
Unavený voják se posadil na patník u cesty. Domov nechal za mořem daleko na severu. Zůstal sám v cizí zemi. Vysoko na nebi cvrlikal skřivan a na obzoru se kupily bouřkové mraky. Vzduch voněl blížícím se deštěm. Pomalu se zvadl. Zamířil k blízkému stavení.
Domů už se nikdy nevrátí...
1914
Utábořili se v opuštěném hospodářství. Na ohni si opékali hubenou slepici. Jeden z nich z kapsy vytáhl notýsek v černých deskách. Na koleni, přesto krasopisem do něj zaznamenal další den ve službách císaře pána.
Jeho zápisky budou dlouhá desetiletí ztracené mezi harampádím na půdě statku, kam se přižení...

Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?

Když britským borem vonný vítr vál,
tu panně pěkné prsten přikryl prst,
co čarovně jí čelo čímsi čpí
a rudým ránem rezne její vlas.
Ač krásy květ jí kouzlo sneslo snad,
tak tolik třesu zdatně zvábí zrak,
neb nemá nejspíš kráska klidu kus;
teď kvapně kráčí tam, tu zpátky zas,
na kopec hledí, Kamelot kde hrad,
a místo mysli matné moře má,
pak praví sama sobě směsku slov:
„Mi paměť poví pouhopouhou píď,
však jistojistá je mi jedna věc,
že v dýmku démon bodlák balil mi
a nápad nijak moudrý nebyl to.“
Čímž básník řek: I Viviane má svoje dny.