DMD č. 10 pro 10. 4. 2010. Téma: Pod postelí

Cameronová s Chasem vpadli do kanceláře. Fajn, aspoň nebudu muset poslouchat ty Foremanovy absurdní teorie, pomyslel si House.
„Měl jste pravdu!“
„Jistě. A v čem?“
„Je to chřipka 11.“
„Neobjevili jsme nic, co by ji mohlo vyvolat,“ podotkl Foreman.
„Šli jsme do Lewisova bytu. Promiň,“ nejistě se usmála, „ale říkali jsme si, že to stojí za pokus.“
„A našli jsme tohle!“ vytáhl Chase vítězoslavně sáček s několika mrtvými mouchami.
„Byly pod jeho postelí,“ doplnila Cameronová.
„Shrňme si to… Foreman, pro kterého cizí byty nemají tajemství, nic nepřinesl. Pak tam jdete vy a… Pod postelí? Poslyšte, že vy mi něco tajíte?!?“

Fandom: Hellboy - a hlavně spinoff Ú.P.V.O., povídka Dutozem
Když už je mi úplně nejhůř, zalezu si pod postel. Příšerám se totiž nejlíp žije pod postelí. A já jsem příšera, protože se mě lidé bojí. Já se zase nejvíc bojím strachu v jejich obličejích. Jejich nohy v bílých azbestových oblecích nevypadají zpod postele tak děsivě.
Vylézám, jen když místo bílých nohavic zahlédnu červená kopyta a mohutný rudý ocas švihající ze strany na stranu. Nosí mi lízátka. A je skutečná příšera, takže se mě nebojí a já se nebojím jeho. Hraje se mnou piškvorky a vypráví mi, jaké to je být příšerou mezi lidmi.
A že se to dá vydržet.

„Vaše selhání je trestuhodné!“ zaburácel Darth Vader na admirála Pietta.
Prudce se otočil na výstrojového důstojníka.
Černou ruku sevřel v pěst.
Muž zbledl.
Zachroptěl.
Mrtvý padl k zemi.
Vader zabodl do Pietta ukazovák: „Najděte ji! Je to ’vyšší’ zájem!“
Obrátili vlajkovou loď Executor naruby.
Vojáci, důstojníci, technický personál, kuchaři i piloti zakopávali jeden o druhého.
Prohledali kajuty, chodby, hangáry, sprchy i lodní prádelnu.
Nakoukli do kuchyně.
Admirál Piett sepisoval testament.
Generál Veers volal manželce.
K večeru se všem ulevilo.
Byla nalezena.
„Kde?“ hlesl strhaný Piett.
Nálezce hrdě srazil paty.
Podal admirálovi černou ponožku: „Lord Vader ji měl zapadlou pod postelí.“

Jednou to přijít muselo. Tonička a Roland se na sebe podívali a usoudili, že je třeba se výzvě postavit čelem.
„No, takže, když se tatínek a maminka mají moc rádi…“ zkusil to Roland. „A znají se už delší dobu… a když společnými silami porazí pár nadpřirozených bytostí, to taky pomáhá...“ Posunul si brýle na nose a zaváhal.
Při představě, že by toto téma přenechali místní odbornici na slovo vzaté, se Tonička zhluboka nadechla a pustila se do vysvětlování.
„…a nakonec jsme museli vyhnat všechny Nac mac Fígly zpod postele.“
„Z toho jejich povzbuzování mám dodnes noční můry,“ přikývl zrudlý Roland.

Bylo mu sedm. Usměvavý chlapeček se zářivýma očima. Na všechny záludné otázky odpovídal: „Pod postelí.“
Přestal s tím, když to jeho rodiče začalo zjevně znepokojovat.
Bylo mu čtrnáct. Měl moře náhodných známých. Nikomu nevěřil. Typický puberťák se vším všudy. Na otázky zásadně odpovídal mnohoznačným zabručením.
Bylo mu jasné, že pod jeho postelí je něco hodně divného. S nikým o tom nemluvil. Dávno mu došlo, že by tomu stejně nikdo nevěřil.
Chodil tam přemýšlet. A vždycky tajně a vždycky sám.
Bylo mi jednadvacet. Byl zvyklý na život s tajemstvím.
Pod jeho postelí byl vstup do paralelního světa.
Jednoho dne se nevrátil.

fandom: originální, s náznaky neoriginality
varování: narážky na slash, femmeslash a het, ale velice skryté
Pod postelí se obvykle dá najít spousta zajímavých věcí.
Hrací kostka s nápisem Rty.
Láhev od cizozemského alkoholu. Vsadili se.
Útržek papíru s českým jazykolamem. Poslední slovo je rozmazané.
Smotek nazlátlých vlasů.
Paperbackové vydání knihy Stínadla se bouří. Některé stránky jsou označené.
Svazek povadlého horského kvítí. Roste jen ve Wyomingu.
Zpola rozpárané svatební šaty. Voní stářím.
Videokazeta se záznamem z krasobruslení. Vancouver 2010, volné jízdy mužů.
Pět perleťových knoflíků. Jeden je naprasklý.
Mosazný klíč. Odemknete jím králičí noru.
Dopis s básní, psanou v shakespearovském jambu. Ta, které byl určen, ho nikdy nedostala.
Každá z těch maličkostí má svůj vlastní příběh.

„Myslíš, že mi napíše?“ zeptala se nejistě jedna z dívek.
„Určitě,“ odpověděla jí přesvědčivě druhá příjemným melodickým hlasem.
„Víš, on je úžasný. Ty jeho hnědé oči… a blond vlasy… a jak líbá…“
„Určitě se ozve.“
„Sova už týden nepřiletěla.“
„Třeba je nemocná,“ konejšil melodický hlas.
„Možná. Hrome, kam jen jsem mohla dát ty nové černé střevíce?“ obrátila první dívka list.
„Najdeš je. Pojď, dole se podává večeře.“
Když za děvčaty zapadly dveře, Sybilla Trelawneyová se vysoukala namáhavě zpod postele, zakopla zpět černý lakovaný střevíc a spokojeně se usmála. Už věděla, co a komu bude věštit na zítřejší hodině jasnovidectví …

Poznámka: 15+
Kaori se klepal. Pořád nedokázal pochopit, co se stalo. Události se odehrály tak rychle, že je nestačil promyslet. A on věci vždycky promýšlel. Ale kroky se přiblížily bez varování! Sora ho vtáhl pod postel, prostor byl malý, musel se k němu přitisknout. Z prachu se mu chtělo kýchat, ale nemohli se prozradit. Jak by řediteli vysvětlil, že leží pod postelí se studentem, nevěděl. Ze samotné představy mu bylo zle.
Rozklepal se víc, když ucítil Sorovy doteky. Na velmi nevhodných místech. Tiše trpěl, když mu vsunul ruku do kalhot. Pak si uvědomil, jak krásná byla pondělní noc, a přestal se bránit…

Fandom: Originální
Čtyři hodiny ráno, čas, kdy se život zastaví a všechno zahalí tajemná mlha nereálna. Lehká záclona se lehce vlní u pootevřeného okna. Strop kříží pár nehybných pruhů oranžového světla z ulice, ani auto neprojede. Na stole leží další výtisk učebnice latiny, vedle stojí hrnek s nedopitým zbytkem čaje, plave v něm pár zatoulaných černých lístků. Pod kolečkovou židli se toho večera zakutálela prázdná láhev od vína. Pod stolem je druhá. V pokoji je teplo, odkopaná peřina ledabyle visí přes okraj postele. Po zemi leží poházené kousky oblečení, proti sobě, jako dvě zmatkující vojska. A pod postelí dvě zapomenuté hrací kostky.
Poznámka: Možné číst samostatně, ale myšleno jako pokračování Tři. Jedna a dva. na téma "kostky jsou vrženy". (Aby došla pointa.)
Chronologicky jako úplně první patří drabble A.24/6 na téma "klíč, který nikam nepasuje". :)

Karel Jaromír Erben
pozn. první řádek není můj ;)
Okolo lesa pole, lán
U lesa pes je zakopán
Tři kroky od psa mohylka
V té mohylce je postýlka
Kdo pod tu postel nahlédne
Hrůzou hned celý pobledne
Hnáty tam leží na zemi
A mezi nimi, ztraceny
Jakési oči se tu koulí
A lebky prázdné důlky poulí
Skryto však v chomáčích prachu
Co teprv nažene strachu
Úhledná, bílá, maličká
Leží tu dětská botička
V kotli na ohni cos se vaří
Jedlíkovi se dobře daří
A v rohu oné „světnice“
Díra, tunel do márnice
Mohylu nikdo nezamyká
Tajný to úkryt poustevníka
Živ není nikdo, kdo by znal
Že poustevník – je kanibal
----------------------------------------------
Poznámka pod čarou:
Ano, tohle téma jsem navrhla já… ale jsem proti předem připraveným příběhům, protože věřím v Inspiraci. A taky je to dobře, protože původně jsem si říkala, že by z toho byl nějaký dobrý King, jenže pak mi v hlavě začalo pobíhat horor – hrobeček – domeček – stoleček – na stolečku mistička (známe to) a holt mistr veršovaného hororu je Karel Jaromír.
Miluju Karla Jaromíra.
Výzva: Kdo dokáže alespoň znejistit učitelku češtiny, že K.J. napsal Tajemství, má u mě lízátko.
Také se omlouvám, že to není úplně dokonalý K.J. Ono přece jen – báseň ve stylu, s pointou a ještě přesně na sto slov… ;-)