Budeč

Instinktivně načrtla první ochrannou čáru, co ji napadla, a trochu se uklidnila. Přemítala, co teď? Většinou neočekáváte, že náhodou potkáte chlápka, co je zapletený do smrti vaší kamarádky. A že o Lauřině smrti něco ví, je jasné; ten otisk její aury v sobě nemá náhodou. Nejlepší by bylo volat Vyšehrad, ale dost dobře ho nemohla požádat, ať tady laskavě počká, než na něj zavolá kriminálku a hezky si nechá nasadit klepeta. Každopádně ho nesmí nechat utéct. Musí zjistit alespoň jak se jmenuje. Nějak navázat kontakt.
Posílila ochranu a přistoupila k němu. „Prosím vás, nevíte, kde je tady kavárna U morouse?“

„Dokážete ty pavouky zničit?“ Břetislav už neskrýval nervozitu.
„Sám ne,“ přiznal Evžen. „Potřebuju podržet.“
Opřeli se zády o sebe v pevném trojúhelníku.
Evženův serpentin přitáhl sílu země. Veřeje skřípěly v pantech, dvířka nábytku se vrzavě uvolňovala. Stěny se zachvěly. Zemská hlubina těžce udeřila. Drtila syčící pavouky jako bezmocné smetí.
Evžen zakolísal.
Vtom ho podepřela vzdutá vlna Břetislavovy magie jako chladný gejzír. Praskající okna pokrývaly cáry promáčených pavučin. Krov zapraštěl.
Lada vdechla do rozběsněných živlů uspávající teplo.
Všechno ztichlo.
Při pohledu na rozmačkané obludy si oddechli.
„Zvláštní, barák pořád stojí,“ zazubil se Evžen.
Lada úšklebek oplatila: „Čas pořádně to tu prošmejdit.“

Klep. Klep. Klep.
“Nech toho Kláro,” ozvalo se z obýváku. “Už bys měla dávno spát!”
Klára se v posteli posadila. Křečovitě si rukama sevřela kolena a pevně zavřela oči.
Klep. Klep. Klep.
“Kláro, soustřeď se na výklad!” vyštěkla unaveně už po kolikáté učitelka a káravě se podívala.
Klára křečovitě zaryla prsty do sedáku židle. Ulomil se jí při tom nehet.
Klep. Klep. Klep.
Jošt vyběhl z kanceláře. Klára strnule stála před zrcadlem.
“Klepalas?” zeptal se.
“Ne, klepe ta na druhé straně,” odpověděla nepřirozeně klidně.
Na Jošta se v jednom okamžiku podívala dívka i její odraz v zrcadle.
Vyděsilo ho to.

O dětech debatovali kluci od dubna 2013, kdy do toho šla Francie. Čtyřletá Nia přibyla do rodiny hned potom, co se ledy prolomily u nás. Nejroztomilejší dítě na světě.
Nejedna rozhádaná rodina se smíří přes vnoučata. Ale u Šimonovejch rodičů to byl opravdu zázrak. Patřili mezi zarputilé odpůrce adopcí tohohle typu.
Dokud se čirou náhodou nesrazili s klukama a malou ve Stromovce.
Koukali na sebe beze slova. Pak Nia z nějakýho důvodu chytila Šimonovu mámu za ruku a držela ji jako klíště.
Myslím, že v tu chvíli sevřela do něžnejch klepýtek i její srdce.
Zbytek uzdravil čas a dobrá vůle.

Antonie bloumala městem. Bezmyšlenkovitě nahlížela do výloh a pokukovala po lidech. Najednou jakoby dostala facku. To není možné! Byla si na chvíli jistá, že ucítila Lauřinu přítomnost. Ale ne tak, jako by se zjevoval duch nebo přízrak. Tohle bylo něco jiného; byla to živá energie. Nesmysl, pomyslela si. Laura je mrtvá...
Nedalo jí to, začala prozkoumávat aury lidí v okolí. Několik obyčejných; dvě kouzelnice; nějaký mladík... To je on! Zřetelně v něm cítila Lauřinu magii. Chystala se ho oslovit, když vtom se mladík k ní otočil a Antonie měla pocit, jako by stála na prahu propasti a byla vtahována dovnitř.

Otlačený vzorek kůry Elze znovu připomněl trapnost včerejšího fiaska, kdy se jí Pavel zkoušel (dosti neohrabaně) dvořit. Provinile se zarýpala ve vzpomínkách...
Proč jen se mu teď nedokáže podívat do očí? Asi měla něco cítit, ale kýžený efekt se ne a ne dostavit. Co dělá špatně?
Elza si zkusmo představila, zda by byl výsledek jiný, kdyby ji k tomu stromu přišpendlil dejme tomu doktor Doležal. Změnilo by to něco?
Útlá ruka bez potíží pronikla do éterické sféry a dotkla se kmene. Piktogram vrytý do otisku prastaré strážní lípy její výčitky ještě prohloubil, ale nikdo ji při tom neomluvitelném vandalství nechytil.

„Uříznutá ruka?“ otřásl se Evžen a mimoděk sevřel levou pěst, aby schoval vlastní useknutý malíček. „Určitě uříznutá? Ne něco horšího?“
„Co je horší?“ užasla Lada.
„Uhryzaná. Znával jsem kluka, který ovládal mravence, pavouky... taky akromantule. Lovili pro něj. On… nebyl tak docela člověk. Víte jistě, že ta nebožka ano?“
Zmrazila je představa obřích sítí napnutých v tmavých zákoutích a číhajících kusadel plných palčivého jedu a připravených k sevření jako ostrá klepeta.
„Jsem si jist, že se mýlíte,“ namítl posléze Břetislav. „Lešačikča se především nevyskytuje ve městech. Navíc je neškodná.“
„Pozor!“ vyjekla Lada.
Pavouci dočasně ochromení Evženovým kouzlem se už vzpamatovali.

Poprvé se to Joštovi stalo v sedmi letech. Už ho před tím varovali, ale byl v pokoji sám a trochu ho to vyděsilo. Na druhou stranu chuť zakázaného ovoce a rozechvělé mrazení v podbřišku evokovalo dobrodružství.
Chvíli se jenom díval. Nejistě. Odhodlával se. Pak váhavě natáhl ruku.
Pozdě.
První cizí dveře, které se znenadání objevily na stěně jeho pokoje nenávratně zmizely a zůstal po nich jen otisk kliky v omítce.
Jak stárl, otevřel mnoho dalších dveří a spoustu věcí pochopil.
Rozum mu říkal, jak je dobře, že ty úplně první otevřít nestihl, ale lítosti nad promarněnou příležitostí se nikdy nezbavil.

Přímo ze stěny se vyloupla drobná postava. Mávla rukou a pavučiny stržené větrem se až na přilepená vlákna od obou lapených oddálily.
Muž vrazil Ladě i Břetislavovi do rukou jedovatě černozelený oblázek. „Chrání proti pavoučímu jedu,“ vyhrkl. „Co tady pohledáváte?“
„Jsem správce pozůstalosti. Totéž bych se chtěl zeptat já vás, pane Vulpesi,“ opáčil Břetislav důstojně.
„Najali mě, abych prozkoumal otisky zbytkových kouzel. Když jsem je zkusil vyvolat, vylítly na mě ty potvory,“ zavrčel Evžen. „Hlavně už nezmatkujte s ohněm, nebo mi to tady všechno zničíte.“
Lada učinila smířlivé gesto: „Myslím, že máme stejný zájem.“
Evžen i Břetislav přisvědčili oba zároveň.

Žádný bráchovo a Šimonovo kamarády jsem neznala a z toho, že pojedeme na výlet v pěti, jsem byla dost neklidná.
Ale vypadali sympaticky, jak stáli na nádraží a vstřícně se usmívali. Ten tmavovlasej, Daniel, měl v očích něco povědomýho. Otisk přestálýho smutku, opuštěnosti, takovej, jakej museli mít Jeníček s Mařenkou, když zjistili, že jsou v lese sami.
Stejnej smutek, jakej má v očích Šimon.
Jenže z Daniela jsem cejtila, že už je z toho lesa venku.
A Šimon v něm pořád bloudí.
Ten den jsme se hodně nasmáli, a to bylo dobře, protože smích vyhání smutek z očí.
Na chvíli.