Budeč

Po Natáliině odchodu se Lenka cítí klidně. Kombinézu hodí do pračky a v návalu energie se pustí do úklidu koupelny. Vlastně jí ani nepoděkovala, vezme do ruky mobil, ale Naty to zase nebere.
Zvenku je slyšet rádio, moderátor zpovídá jakéhosi módního experta, zatímco zrcadlo Lence ukazuje nenalíčenou tvář s okudlanými vlasy. Měla bych se sebou něco dělat, pomyslí si, pak z éteru zazní „letošním trendem je ohnivě červená“ a jí před očima začnou tančit plameny. Do krku stoupá žluč a dráp předtuchy se zatne do zátylku. Znovu a znovu vytáčí Natáliino číslo.
Volaný účastník hovor nepřijímá. Zkuste to později, prosím.

Vhled do cizí mysli bolí. S obrazy, myšlenkami a představami se do nitra přijímacího přenáší i emoce. Čím je vnoření jemnější, tím se jejich síla násobí.
Natálie odchází od Lenky úplně vyšťavená. Před očima obraz zkázy, v nitru Lenčinu únavu, vztek a frustraci, jde jako opilá, v úmorných záchvatech vykašlává neexistující kouř, plíce jí hoří.
Bezděčně dojde až k pohřebišti sklizně, nakloní se nad spálené pole, dotkne se ohořelých klasů.
Cítí žár a cizí zlou vůli. Náhle ji protkne bolest, oči oslepí jasný záblesk a ona klesne, jako by ji kosou podťal.
Bez života leží, bílá skvrna na černé pláni.

„Protkala útočnou pavučinou celý pozemek. Nabila ji strašlivou mocí, v životě jsem nic podobného neviděl. Stáhla všechnu životní sílu, na kterou dosáhla. Vysála rostliny, živočichy, duši domu, nakonec i sama sebe...“
Po Evženových slovech jako by se v šerém prázdném domě ještě víc ochladilo.
Aleš má husí kůži. V jeho světě se žije moderně, rychle, nekomplikovaně. Kouzla věci ulehčují. Módní a žádaní odborníci nabízejí efektivní řešení čehokoliv… Všechno se dá prostě koupit za peníze.
Teď pošetile zabředl do krvavé bažiny černé magie.
Liškomágové k jeho hrůze nežasnou, nepanikaří, jen dlouze uvažují.
„Jak?“
Evžen zavrtí hlavou: „Ne. Správná otázka zní proč.“

Lidi jsou pro nás netopýry takové velké, pomalé stromy, které se ale přece jen hýbou rychleji než skutečné stromy (pokud zrovna nemyslíte ty z Mrazíka).
Než člověk stihne mrknout, i takový bicas stihne zapřemýšlet, rozhodnout se a fofrem odstartovat.
Na lov.
Nejsprve se inspiroval poznámkou o porodu a přilepšení pro mě si nastrkal do ocasní blány a pod křídla. Načež zjistil, že takhle nemůže odstartovat.
Byli krapet oslintaní, ale poživatelní.
Bicas zvládl vylítat nadbytečné miligramy.
Na mně si nikdo nepřijde! Křídla si akorát tak protáhnu a sem tam popoletím o metr.

Lidi mají nápad.
"Přepažíme voliéru, aby k sobě nemohli."

Roztřesení, promočení a potlučení se dopotácejí pod nejistou ochranu neživé střechy.
Aleš zbytečně prudce zabouchne dveře.
Rozběsněné živly venku se rázem uklidní. Prozatím jsou v bezpečí.
Evžen se sveze na podlahu, opře se o zeď a zamyšleně pozoruje Martinovy marné pokusy o zažehnutí sféry. Musejí se spokojit s chabým blikotáním vzdálené pouliční lampy.
„Jak ti je?“ šeptá Xénie.
Evžen pokrčí rameny. Bolest odezněla, ale je mu mizerně, stejně jako ostatním. Nepřítomnost magie vyvolává pocit nesnesitelné ochromující prázdnoty.
Bůhvíproč vytane na jeho mysli Evina poznámka o zvadlých květinách. Mrtvý dům, mrtvý záhon…
Vtom se mu rozsvítí: „Celou dobu pokládám nesprávnou otázku.“

Ester se vzpamatuje, smete popel a mrtvé klasy. Pak začne z nádob na polici sypat sušené bylinky do plátěného pytlíčku.
„Není to..,“ než Natálie dořekne, skočí jí Ester do řeči. „Máš pravdu. Je tam málo mateřídoušky.“
„Tak jsem to nemyslela,“ řekne Natálie, ale v tu chvíli její tvář sevřou mozolnaté dlaně.
„Napadlo tě přece zajít za kamarádkou a zjistit, co se vlastně stalo. Tak jí tohle vezmeš na spaní,“ řekne Ester a v jejím skřítkovském hlase zazvoní ocel. „Určitě jsi nechtěla jít na spáleniště a podnikat tam bůhvíjaké čarodějné kejkle na vlastní pěst, že ne?“
Natálie sklopí zrak.
„Tak padej.“

Blíží se svátek všech Haniček (a některých Marií) a v Kouzelném květinářství se dveře netrhnou. Ester s Natálií nestačí vázat kytice, jedna zkušeně a rychle, druhá trochu nejistě – ještě musí hledat, kde jsou růže, gerbery, karafiáty, kde je asparágus, antúrie nebo listy palmy.
Nápor poleví až k poledni. Natálie poprvé od rána vytáhne mobil a zarazí se – deset nezodpovězených hovorů od Lenky. Zavolá zpátky, víc poslouchá, než mluví, a během hovoru znatelně bledne.
Mezitím Ester přinese snop zlatého obilí na věnečky a zbledne taky – z každého klasu se místo zrnek sypou černé saze.
V horkém letním dni náhle obě zamrazí.

„Vaňková tu mívala záhonek,“ vzpomene si náhle Eva nad vyčištěným kruhem zeminy.
„Co tam rostlo?“ ožije Xénie.
„Obyčejné kytky. Tulipány a tak. Potom jednoho dne všechny naráz zvadly… Za tři dny nato umřela.“ Zmlkne, aby nerušila.
Tentokrát se Evžen hlíny sotva dotkne.
Vyšlehnou rudé plameny.
Země zasténá. Zachvěje se.
Nebe se strašlivým zavytím pukne.
Rozervaná oblaka se řítí k zemi, provazce ledové vody nemilosrdně bičují, trhané namodralé světlo nepřetržitých blesků změní zděšené tváře v přízračné masky, rachot hromů přehluší burácení vichru, s třeskotem sjíždějí tašky ze střechy, z roztříštěných oken se řinou střepy, chatrná zeď se rozsype jako dětská stavebnice.

Ohořelý mundúr ze sebe strhá už v předsíni, jen v prádle přejde do kuchyně a poslouží si vodkou rovnou z flašky. Pak se zhroutí na židli. Viděla už ledacos, ale dnešní požár…
Únavou jí padají víčka, jenže hlava pořád šrotuje, nekonečné defilé zpustošeného pole, pahýlů obilí, uhořelých ovcí. To snad nebyl oheň, ale Zložár. Nakonec vyčerpané podvědomí vykreslí známou tvář největší fanynky Pottera z celého děcáku.
Zmateně se probere. Že bych jí zavolala? Byla přece trochu zvláštní, třeba by si nemyslela, že jsem cvok.
Zítra, pomyslí si a znovu si naleje. Ani druhý panák nespláchne odpornou chuť popela v ústech.

18. července 1998
14:30 odchozí hovor na číslo XXX XXX XXX - Šimon Illner, styčná osoba vyšehradské čarodějnické policie, bývalý milenec Ševčukové
16:00 odchod z bytu na setkání s bývalým milencem
19:55 návrat
20:05 odchod do bezpečného domu na prověření
21:35 návrat domů
21:45 odchozí hovor na číslo XXX XXX XXX XXX - Karel Vrbenský, starší vyšetřovatel vyšehradské kriminálky
21:48 zapnuto nahrávání
21:55 přišel Vrbenský
21:58 Vrbenský vypnul nahrávání (pozn.: běžné)
22:15 magický incident bez škod na elektronice
22:30 Vrbenský odešel
22:32 znovu zapnuto nahrávání, Ševčuková zrekapitulovala návštěvu (pozn.: běžné)

Dávno jsme odešli z lidských zemí. Tiše spíme na hranicích mezi kouzelným a všedním světem. Málokdo nás ještě umí zavolat.
Těm, kdo prosí, vyhovíme.
Těm, kdo nás ponoukají k nepravostem, neodpovídáme.
Tentokrát ale prosebný hlas do své inkantace jemně vpředl temná vlákna, předloženou kaši jedem ochutil, obětní koláčky zadělal hněvem. A my jsme to neviděli.

„Další pole před sklizní spálené na prach, co v tom vězí za čerta,“ povzdychne si velitel hasičů a netuší, jak blízko pravdě je.

Ovinnik. Černým zaříkáním pokřivený, hranice příčetnosti má posunuty.
Z dobrého strážce sklizně je zlý žhář. Kdo ho zastaví? Kdo ještě ví jak?

Ještě se jí motá hlava.
„Jsi čistá.”
„Pomohlo to?”
„Nic nového.”
Dostane obálku s papíry a videokazetou. „Tady máš kopie.”
Olenu zalije nejasný pocit, že je něco špatně.
„K čemu?”
„Předej to Vrbenskému. Problém se doufám vyřeší sám.”
Chvíli je ticho.
„Dostala jsi druhou šanci,” říká nová šéfka.
Lidi jako ty končili v lepších časech na hranici, říká její hlas.

Když jde doma po schodech, telepatická pojistka se začíná rozpouštět. Polije ji horko. Musí se chytit zábradlí. Má pocit, že netrefí nohou na schod.
Málem rozsype obálku.
Kolik takových už tajně vynesla?
Nalije si sklenku vody. Druhou.
Nalije si panáka.

Čas letí, smráká se.
Eva se vyklání z okna: „Nechte toho na chvíli, mám hotovou večeři. Vy taky, pane Drábku, jen pojďte.“
Dům Raposových voní sladkým ovocem. Zlatavé světlo malované lampy se odráží od tří rezavých hlav skloněných nad stolem.
Útulnou atmosféru ruší zachmuřené tváře i tichý znepokojivý rozhovor. Evžen probírá s Martinem další postup. Aleš klesá na mysli. Zdá se, že moc nadějných možností nezbývá.
Vtom se ozve zaklepání na dveře.
Eva běží otevřít, z předsíně zazní vzrušené ženské hlasy.
Vchází drobná tmavovláska. Se znepokojeným výrazem míří rovnou k Evženovi: „Co se ti stalo?“
Evžen sjede Evu vražedným pohledem.

Zpátky do přízračné krajiny.
Temnota se vpaluje do očí.
Hrozivé čáry se proplétají, rozlézají, rozpínají do všech stran, připomínaly by ledové květy, nebýt oslnivě, nesnesitelně černočerné. Ostré trny vyrážejí nečekaně jak vražedná kopí, zavinuté šlahouny se zákeřně vymršťují. Liány plné smrtících přísavek.
Netuší, zda bloudí v kruhu či míří správně do srdce nepřítele. Probíjí se dál a dál, vydrážděné nervy až drnčí, všechny smysly napjaté, síly vybičované do krajnosti.
Vtom se rozlije krvavě rudá jak nestvůrný květ.
Evžen bleskem pochopí, že se musí okamžitě stáhnout.
Vzápětí zmoženě sedí na zemi, těžce oddechuje.
Černá skvrna se posunula z dlaně na zápěstí.

Evžen konečně otevře oči, posadí se, usrkne posilujícího lektvaru. Zkouší vstát a zdá se, že už se úplně vzpamatoval.
„Moje chyba,“ vysvětluje zamyšleně. „Zaváhal jsem. Příšerné bludiště, všude pasti. Docela jistě čáry. Nemůžu je rozbít, dokud nenajdu ohnisko.“
„Jak to myslíte?“ hlesne Aleš.
Evžen pokrčí rameny: „Musím se tam vrátit a dostat se dál.“
„Nestačí, jak jsi dopadl teď?“ vyjekne Eva. „Víš, že jsme tě křísili skoro hodinu?“
„Máš snad lepší nápad?“
Vtom si s úlekem všimne kulaté černé skvrny na dlani. Nedá se setřít ani seškrábnout. Vpíjí se do čar v kůži, hrozivě se šklebí.
Jedovatý pavouk uprostřed pavučiny.