Budeč

„Co si to dovolujete?“ vybuchne Slávka. „Okamžitě vypadněte!“
Drahoš okouzleně obdivuje plameny v dívčiných očích, zardělé tváře, rozevláté vlasy… Je tak úžasná!
Vetřelec foukne, Slávka s výkřikem přitiskne dlaň na spáleninu na bradě.
Drahoš zavyje vzteky.
Mrští ledovým bleskem.
Chlap se rozprskne, k zemi se snese hromádka popela.
Trojice ztuhne šokem.
Druhý sbírá rozsypané zlaté šperky, jako by se nic zvláštního nestalo, zatímco na prahu stane třetí, opět k nerozeznání podobný. 
„Vrátím se brzy a nespokojím se s málem,“ pronese hladce. „Mimochodem, právě jste přišla o dvě zákaznice. Radím vám spolupracovat, příště by to mohla být dcera.“
Venku houkají sanitky.

Vysoký muž ve světlém kabátě oslňuje širokým úsměvem. Zvlněné zlaté vlasy připomínají svatozář, řetěz na krku i těžké prsteny soupeří v oslepujícím lesku. 
Staré dámy popadnou kabelky a jsou ty tam. 
Muž se ani neohlédne. 
„Rukulíbám, milostpaní,“ pronese sametově.
„Máte přání?“ hlesne Sylvie.
„Právě naopak. Nabízím vám službu zaručené ochrany. Jistě nechcete, aby tento útulný podnik došel úhony.“
Vzápětí se znovu otevřou dveře. Navlas stejný muž zdvojnásobí sluneční záři svého dvojčete. Zlatem ověnčenou rukou uchopí etažér s koláčky, přiblíží ke rtům a lhostejně upustí na podlahu. Mezi střepy se rozkutálí pečivo spálené na škvarek.
„Nuže, dohodneme se?“ usmívá se první.

Milada nechce spát. Spánek by vyústil v probuzení. Nechce se probudit. Probouzení bolí.

Sedí a jemně se kolébá. Chce být zase dítě, malé dítě, která nezná velký svět. Chce být nevinná.

Tady není rozdíl mezi dnem a nocí. Zírá do tmy. Jako by usilovné zkoumání odstínů temnoty mohlo přehlušit vzpomínky, které před očima naskakují.

Tichounce brouká. Všechny písně, které zpívala kdysi dávno, když ještě byla sama sebou. Tam doma, v kostele obklopeném tichým hřbitovem, kde leží její předci kam až paměť sahá.

Ona tam ležet nebude. Zavře oči, aby zahnala lítostivou slzu a únava ji přemůže.

Do ticha vrznou dveře.

Lhotecký kněz si povzdechl. Něco do zpovědních seznamů vepisoval rád. Každá nová ovečka Boží těšila. Dnes se pomalu prolistoval ke statku u rybníka a k nejstaršímu synovi vepsal úmrtí - nehoda v lese.

Pomalu přejel pohledem po jménech tamní rodiny. Neměli dobrý rok. Nejmladšího syna v létě vzala nemoc a starší dcera hned zjara utekla s komediantem. Milada, taková milá bohabojná dívka. Povzdechl. Dívčímu srdci neporučíš. Snad je šťastná.

V tu chvíli sedí Milada v temnici. Rukou zlehka spočívá na životě. Komediantova krev na šatech už uschla. Látka ztvrdla a škrábe.

Milada čeká až budou sečteny její hříchy a přijde trest.

Bloudila městem jako duch, rozklepaná, rozrušená, sama. Pohled oknem do luxusní restaurace na oslavu, v jejímž čele byl on, byl tou poslední ranou. Jak doklopýtala domů, netušila. „Tohle přece nejsem já,“ vztekle si setřela slzy. 

Pak splétala, spřádala a tkala: Zlé myšlenky, temná slova, černá zaklínání, hněv a zášti, všechno spočetla, všechno svinula dohromady, až povstal její jedovatý had. S prvním kohoutím zakokrháním udeřila, vyčerpaná, pramínek z nosu jí barvil zuby dokrvava, přesto vítězná. 

Sobě spočetla, jemu odečetla.

Místo kocoviny ráno po flámu hořel.

Na kůži nad srdcem purpurové číslo. Jak slábl, bylo každý den nižší, temný odpočet jeho dnů.

„Dozadu!“ poručí Sylvie. V kuchyňce spustí hysterickým šepotem: „Já vím, vím, že používají magii, ale mám na dveřích bariéru proti nepřátelskému vniknutí. Jdou jen po obyčejných, bariéra drží, cukrárně se vyhýbají. Nekoukejte na mě tak! Co dalšího jsem podle vás měla udělat?“
„Třeba nahlásit to Vyšehradu?“
„Slávinko, prosím tě. Určitě tam mají konexe, jinak by si tak netroufali.“
„Na tom možná něco je,“ podotkne Drahoš. Zamračeně přemýšlí.
Sluší mu to, bleskne Slávce hlavou. „Nějaký nápad?“
„U sester, nic nezkoušejte!“ lomí Sylvie rukama. „Tady jsme v bezpečí!“
Vtom cosi pronikavě zaskřípe jako prolomení zrezlých pantů.
„Tolik k bariéře,“ ucedí Slávka kousavě.

Sylvie se pokusí o úsměv: „Ale děti… Já vím, to vás učí ve škole. Nikdy jsem neměla tuhle paranoidní stránku Budče ráda.“
„Mami,“ zasyčí Slávka ostře.
„Nedělej si starosti, kočičko. Problémy obyčejných beztak nevyřešíme. Proč si kazit den?“
Drahoš ztratí trpělivost. Osloví dámy u druhého stolku: „Promiňte, prý jsou tu nějaké potíže?“
Paní ihned rozhořčeně spustí: „To bych řekla! Začalo to o Vánocích. Slavnostní výzdobu přes noc servali. Pak začali chodit po lidech. Vánoční trhy kvůli nim skončily dřív. Vydírají, vyhrožují. Známý prodával skleněné ozdoby. Dvakrát mu všechno zničili, zaplatil, ale chtěli víc. Všichni mají strach. Policie je k ničemu.“

„Už je to lepší?“ zajíká se Slávka. „Chceš na vzduch?“
Drahoš přikývne. Vděčně přijme oporu dívčiny dlaně. 
Ponuré chladno venku nutí přitisknout se k sobě.
Hrbolatou dlažbu křižují kroky několika chodců, projede auto, štěkne pes. A mezi tou lhostejnou všedností se proplétají neviditelné vlny rozvířené magie, žulové kostky pod nohama neslyšně drnčí. Bez varování se spustí prudký déšť.
Vrhnou se zpátky do křehkého úkrytu falešné útulnosti.
„Je tady v okolí hodně čarodějů?“ šeptá Drahoš.
„Pokud vím, jen my. Máma a já, táta ne,“ odpoví Slávka stejně tiše. Znepokojeně pozoruje nervózní výraz své matky. „Mami, ty víš, co se tady děje?“

Podařilo se jí probudit dřív než čekal. Rukou opatrně ohledávala zem pod sebou. Modlila se o správný kousek hlíny. Tady! 

Nutila se dýchat mělce a pomalu. Prsty hnětla a tvarovala hlínu.

Nejtěžší okamžik. Jako ve spánku se přetočit a dostat ruku k uchu. Natlačit hlínu dovnitř. Nechat svět utichnout. Probudit se.

Postavila se. On si vychutnával její nenávist a zoufalství. Přiložil flétnu k ústům, ale ona ho zalepenýma ušima neslyšela.

Začal hrát. Skočila, vytrhla mu flétnu z rukou a vrazila mu ji do hrudi.

Když ji našli sedět vedle jeho mrtvého těla, vzduch unikající z plic zahrál poslední čistý tón.

Žár drtí led, vichr zahlušený tekutou zemí se prodírá skrz plameny.
Drahoš lapne po dechu. Krunýř nečekané hrůzy ho sevře jako těsná rakev. Jako by ho cosi úplně vymazalo ze světa. Jeho životodárná magická podstata, jeho prázdnota, která propojuje a usměrňuje všechny živly, jako by se vytratila.
Příšerný pocit trvá jen pár úderů srdce a odezní. Ale dojem, že byl několik vteřin úplně mrtvý, se nedá zapomenout jako špatný sen.
„Co je s tebou?“ vyplaší se Slávka. „Jsi bledý jak mrtvola.“
Sylvie spěchá pro sklenici vody.
Drahoš potřese hlavou. Mlčí, neví co říct. 
Sám sobě ten strašlivý zážitek nedokáže vysvětlit.