Mycélium

Připadám si nápadná jako kraslice v kamení, a zrovna tak zranitelná. Krčím se ve stínu chrámu, obezřetně sleduju chodce. Rozhodně nechci potkat nikoho z těch ušatejch, děkuju pěkně. Žádnej pohled z očí do očí, kdepak!
Ti, na které čekám, zrovna přicházejí. První vypadá unaveně, ale stejně se mi z něj podlamujou kolena. Blonďák v zelenozlaté tunice je velkolepý. Za nimi, jak nešťastnej ocásek, ta holka.
Když po ní mrsknu syrovým vejcem, vyjekne a překvapeně se otočí.
„Co… proč?“ pípne bezbranným hláskem.
„Protože mě štveš, Pinky!“
Dej mu ten dopis, mám chuť dodat.
Jenže nevím, jestli by všechno nebylo ještě horší.

Zašedlý krámek v zapadlé čtvrti, výlohy plné esoterické veteše, ničím lákavý, a přesto navštěvovaný nečekaně hojně. Medianty, toužícími po investigativních odhaleních, hledači smyslu svého nicotného života s očima obrácenýma dovnitř, zvědavci bažícími po všem novém, jiném, zvláštním, cizím. Hemží se v něm, ti lidští mravenci, pochybní mystici, hledači spásy. A vlídná prodavačka ráda poslouží, kupčí přece s nadějí, byť by na sebe měla brát podobu artefaktů značně pochybných. Jen nemnozí jsou uznáni hodnými. Takoví smí s Prastarou dolů, takoví okusí výluh z hub i závan vytržení, aniž by tušili, jak slabý vývar víry polykají. Šejdířka jedna. Ale vynáší to slušně.

Planeta Košín (s měsícem Želvíkem) byly prapůvodní Říší, odkud se kočky rozšířily do celého vesmíru. Jejich vrnění upředlo neviditelné kosmické dráhy, jimiž se dostaly až na Össe.
Dříve, než to gleewarini postřehli, začaly vedle strašlivých chrámů Akkütlixových vyrůstat útulné kočičí paláce. V nich pak namísto ohyzdného Hmyzího Boha nad kamenným oltářem přebývaly hebké kočky v myceliálních pelíšcích. Nevyžadovaly lidských obětí, avšak za trochu žrádélka a občasné pomazlení věnovaly návštěvníkovi něhu a teplo.
Protože se kočky o Akkütlixovi zásadně nevyjadřovaly, nepodařilo se je obvinit z hereze a vliv Církve upadl. Kdysi pyšné chrámy dnes slouží jen jako kočičí záchůdky. Říše zvítězila.

Dokončoval přehláskovou transkripci – svatý grál všech lingvistů za posledí tři dekády. Dětské hlasy na pozadí skoro nevnímal.
„Nééé,“ zaječel Lucas.
Giles chtě nechtě zvedl oči.
Sofie rozšlápla jeden z origami parníků, kterými pokryl celou podlahu.
„To nesmíš,“ vyčetl jí Lucas. „To je moje království. Říše Lodí, jež jsou služebnicemi nekonečného spánku živícího temnotu.“
To je poprvé, co vyslovil ř bez zaváhání, pomyslel si pyšně Giles. Jenomže pak si uvědomil, že lidský foném nezazněl. Jako by mu jednu každou cévu v těle zaškrtila stříbrná smyčka.
Sklonil se zpět ke svému životnímu dílu, které se právě posunulo na samý konec žebříčku priorit.

"Představ si, že stojíš na lyžích!" zakřičel na ni Lucas.
Pinky napadlo, že tohle je možná poslední, co uslyší. Hustá hmota protkaná jemnými vlákny se jí zavřela nad hlavou. Pevně stiskla víčka, ale stejně cítila, jak se jí houby derou do očí. Do uší. Do nosu.
Představila si svah pod nohama. Myšlenky se uvedly do pohybu. Přepnuly se. Je na lyžích. Nachází řešení dřív, než stihne přemýšlet. Ví, jak přežít. Je to o dost jednodušší než telefonovat.
Vlákna se jí dostávají pod kůži. Do krevního řečiště.
Kdoví jak dlouho už drží na živu hloupou, bázlivou Pinky. Zvládne velet pitomým houbám.