Záchranná stanice záporných postav

„Bombardo!“
Záblesk.
Rozpadlá věž.
„Bumho!“
Záblesk.
Napůl zbořený most.
„Ratata!“
Záblesk.
Ve zdi zejí díry od dělových koulí.
„Bumbác!“
Záblesk.
Strop budovy je zřícený.
„Semtexo!“
Záblesk.
Z hradu zbylo jen pár kamenů.
Tma. Ďábelský chechtot.
…
Vím, neměl bych mu to asi dovolovat. Možná je to i proti předpisům. Podporuje to agresivitu. Není to pedagogické.
Ale když on je Voldemort vždycky poté, co spolu otevřeme velkou krabici ze sklepa, oprášíme starodávnou promítačku a on si pustí svoji oblíbenou sérii diapozitivů „Sto nejkrásnějších zřícenin světa“ (a zlikviduje u toho balíček slaných tyčinek) vždycky tak šťastný, a celý týden potom je jako beránek.

Včera jsem sebral odvahu a na večerní terapii vytáhnul vyhlášku od Asociace, podle který se musím kvůli snižování rozpočtu jednoho z nich zbavit.
Santer se ušklíb, "To nebude problém, šéfe," vytáh pušku a nadšeně ji namířil na Vlka.
Než jsem se vzpamatoval, Santer vystřílel zásobník, Sauron si s vítězoslavným řevem narval na prst těsnicí kroužek od vodovodu a Voldemort máchal nohou od židle a ječel nějaký kletby na Otesánka, kterej mu žral kotník.
Ježibaba se rozpřáhla lopatou, vysklila okno a distingovaně řekla: "Tak dost. Musí existovat i jiné řešení."
Tak jsem zdeptaně prodal všechnu vodku.
Do háje s nima všema.

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.

V záchvatu totální naivity jsem vymyslel, že bude dobrý rozloučit se se čtenářstvem.
Vlci na dopis zhnuseně otiskli tlapu.
Santer neodolal a kus papíru si utrh.
Sauron napsal "TRHNĚTE SI, DVEŘNÍK", což bylo jediný, co na dopise zůstalo, poněvadž Voldemort zasyčel, že nic nenapíše, a ježibaba se urazila, že neposíláme perník.
Otesánkovi jsme rozžvejkaný psaní doslova vyrvali ze chřtánu.
"Tak tohle fakt nikam nepošlem," zhodnotil jsem depresivně.
"Si to tak neberte. Stejně se zas vrátíme," ušklíb se Jim, kterej tam sice neměl co dělat, ale aspoň to od něj znělo přesvědčivě.
Sauron souhlasně praštil dveřma.
Někdy je stejně všechny miluju.

PRACOVNÍK (váhá ve dveřích): Tak já jdu. Večer jsem zpátky.
(Bouchnutí dveří, všeobecný zmatek)
VLK (zoufale): Co budeme dělat?
JEŽIBABA (rázně): Společný program! Kreslení, nebo zpívání.
VĚTŠINA: Zpívání! Zpívání!
JEŽIBABA: Začněte někdo.
VOLDEMORT (odhodlaně):
Ach, Pottře, Pottře,
V Bradavicích-li jsi?
Ach, Pottře, Pottře,
V Bradavicích-li jsi?
Brumbál se ptá, zvítězil jsi?
Brumbál se ptá, zvítězil jsi.
Zvítězil, zvítězil, ale málo,
Všechno se mi to jenom zdálo!
SAURON:
Před dveřmi, za dveřmi, od soumraku do svítání,
před dveřmi, za dveřmi, návštěvníku, nevěř mi!
JEŽIBABA (skřípavě):
Pečení, pečení, všechny smutky promění,
perníky, perníky jsou lék.
Pečení, pečení, všichni kolem ocení,
perníky, perníky jsou (skřek!)
JIM (rozšafně): Ah, ha, ha, ha, stayin' alive. Stayin' alive!
VOLDEMORT (nevinně): Červený šátečku, kolem se toč, kolem se-
VLK (zavrčí a chytne ho pod krkem): Neprovokuj!
JEŽIBABA: Teď tanec!
(Ježibaba chytne Vlka, Sauron Voldemorta, na Jima zbyl Santer a Otesánek sedí v koutku a ohryzává pec.)
(Najednou kroky za dveřmi. Všichni strnou. Rychle začínají uklízet.)
PRACOVNÍK (přichází s úsměvem): Tady je ale pořádek!
(Flashback do okamžiku, kdy PRACOVNÍK odchází. Zjišťujeme, že si tohle jen představoval.)
PRACOVNÍK (pro sebe): Zábavná představa. Až přijdu, tak je stejně všechny najdu spát na pohovce ve svinčíku. Ale tak to má být.

Vyrazili jsme.
Byl jsem trochu nervózní, tak jsem do batohu přibral kamaráda Amundsena.
Došli jsme do městečka. Pocítil jsem potřebu kamarádské podpory.
Jenomže JE to součást programu:
Roztřeseně jsem zahlásil rozchod.
Odplížil jsem se do hospody.
Když se ozval řev, tvářil jsem se, že tam nejsem.
Voldemort se kradl z drogerie. Prodavačka za ním volala něco o konturování obličeje mejkapem.
Ježibaba mlátila koštětem prodejce domácích potřeb. Nelítalo.
Vlk nostalgicky vyl na výlohu s červeným pršipláštěm.
Otesánek...
Možná jsem neměl podceňovat Otesánkovy záznamy.
„SEŽRAL MI KRÁM!“ štkal prodavač.
„Doktoři říkaj, že mám málo železa,“ kníkl Otesánek.
Vrátil jsem se do hospody.

„Tady stál,“ ukázal komisař na dokonale prázdné místo. „Jak vidíte, nezbylo vůbec nic! A jaké to bylo železářství!“
„Já vím,“ řekl nešťastný otec. „Nemáte představu, co to udělá se střevy! Doktor stál majlant.“
„Pole zelí, prosím. Stádo ovcí, dejme tomu. Škodu jste nahradil, pasák byl ožrala, žádná škoda. Ale je to čím dál tím horší! Jednou si nedáte pozor a vy sám...“
„Já vím,“ opakoval otec zkroušeně.
Komisař sáhl do kapsy pro vizitku. „Podívejte, já mám pochopení, ale takhle to nejde. Tady by mu třeba pomohli. Vyvážená strava, vodoléčba, terapie!“
„Záporné postavy?“ zamračil se otec. „Aby mi tam Otíka nezkazily!“

Přicházejí.
Sami, ve dvou, ve skupinách.
Z jihu, severu, ze západu či východu.
S kouzelnickou hůlkou, loveckým tesákem, koltem a winchestrovkou, s pochodněmi.
Posíleni rumem, pivem, máslovým ležákem, ohnivou vodu, živou vodou, vodou po holení.
Všichni se studeným plamenem pomsty v očích (protože pomsta, jak známo, chutná nejlépe za studena. V tom se dost podobá hovězí pečeni. Jenom tak s trochou křenu a tmavým chlebem, mňam!).
Narazí na plot, nechápavě poulí oči na nápis na bráně, ti gramotnější pohybují rty.
Nejvytrvalejším se postaví pracovník, výhružně gestikuluje lahví a křičí:
„Táhněte! Nechte je na pokoji! Nesmí se rozrušovat! Jsou tak křehcí!“

"Nedávné zmizení tělesných ostatků Toho, jehož jméno se ještě donedávna nesmělo vyslovit, vyvolalo bouři dohadů. Jinotaj přináší pravdu.
Eufemie Poťouchlá, bývalá asistentka u madame Malkinové, si vzpomíná, jak si Vy-víte-kdo před pětačtyřiceti lety kupoval hábit. 'Všimla jsem si už tehdy, že pod ním nosí jégrovky. Pochopitelně nechtěl, aby se to o něm vědělo.'
Chlapec, který zůstal naživu a kterého jsme tak mohli požádat o vyjádření..."
~
Po chvíli hrobovýho ticha to Santer nevydržel a chytil záchvat smíchu, ale Ježibaba ho utla, že sám tu nosí akorát odrbaný tepláky od Asociace.
"Stejně jsme rádi, že tu s náma seš," ujistila Voldemorta vážně.