Večerníček

Pařezovou chaloupkou proletěl žalud.
„Tohle si musíme vyjasnit!“ Druhý žalud.
„Peřiny roztrhané! Vrzání obrtlíku!“ Znovu žalud. Zaskučení.
„Ř-řeknu kolegům!“ kvikl Vochomůrka. Kolem se sypalo peří.
„Komu?! Ty jsi mi ale Ivan. Rákosníček má volno, Emanuel s námi nemluví, protožes mu svedl ženskou, Karkulka šla s košíčkem k babičce a jelen by tě nejradši nabodl na parohy za to tvoje hlídání. Nikdo nám nepomůže!“ řval Křemílek.
„A co Krychle? T-totiž vlastně Koule,“ zkoušel to Vochomůrka šilhající na Amálku v cárech peřiny.
„Tu mi ani nepřipomínej! Málem mě kvůli tobě sežrala! Mám toho dost. Buď si tuhletu vezmeš, nebo…,“ došel Křemílkovi dech.