Like it!©

Ráno nebylo lepší.
Pohledy nevadily.
Stejně je zakrývala mlha.
Prokletí masky.
Zato si užila doteků.
Hlazení.
Občas na rozkaz.
Jindy jen kvůli poznání.
Rukama místo očí.
Pak se rozešly.
Marně hádala kam a proč.
Než ji maska dovedla ke stroji.
K pásu a stovkám krabic.
Kvůli tomuhle ji přivedl?
Proč to všechno kolem?
Proč nahota?
Proč?
A to nevěděla o "odměně".
Za den dřiny.
Za pot pod maskou.
Dala by cokoli za šaty.
Za vytahané tepláky.
Dostala pásek kolem pasu.
A s tím co bylo na něm...
Stala se pro ostatní až do večera mužem.
Nakonec jí to někdo oplatil.

"Co tady děláš?"
"Sedím v kanceláři," odpověděl Danny, "Jen nechápu, proč se vůbec ptáš."
"Zapoměls na rozcvičku? Všichni zaměstnanci..."
"Tak v tom případě mám štěstí, že jsem jen externí spolupracovník, že? Ovšem ty takhle skvělou výmluvu nemáš."
"Já jen..." vydechla Simona, "Prostě v teplácích vypadám příšerně a legíny, to už je sprosté slovo. Musím zmizet, než někomu dojde, že nejsem v terénu."
"Takže na nádraží pojedem spolu?"
"Jaké nádraží..?"
"Sherlock. Za třicet minut."
"Ten programátor přijede už dnes..?"
"A kdy? Včera jsme z policejního systému Sherlock dostali tunu nesmyslných údajů. Dnes potřebujeme zjistit proč."
"A zítra?"
"To je snad najdeme."

Probouzela se pomalu.
Do ticha a temnoty.
Tepla.
Ještě nezačalo ráno.
Viděla potemělou místnost.
Na širokém lůžku jedenáct dalších žen.
Všechny jen v masce.
Nesnila.
Předtím a ani teď.
Žila noční můru naživo.
Donutila se vstát.
Čtvery nezavřené dveře lákaly.
Dveře a snad sladká svoboda za nimi.
Naštěstí vycítila past v rudém kruhu na prahu.
I nad něj nataženou ruku, odměnil krátkým výbojem.
Jen jeden kruh se zpola otevřel.
Potom ji pustil dál, bohužel ne ke svobodě.
Viděla koryto tak v půli stehen.
Podivnou toaletu.
Už nedokázala usnout.
Vmáčklá mezi dvě další ženy.
Propadala zoufalství.
Snila o naději.
V pekle.

Policejní zásobovač se tentokrát vytáhl.
Před Dannym ležel nezbytný hrnek s kávou.
Dvě na pohled výborné koblihy.
"Konečně dorazily výsledky pitev," řekl kapitán ve dveřích, "Všech tří."
"Tří..?"
Káva náhle zhořkla.
A koblihy...
Škoda mluvit.
První list patřil mrtvé dívce.
Oholená hlava a stopy opakovaných elektrických výbojů.
Maska ji při osvobozování málem zabila.
Tříprsťák nezemřel pádem, nestřílel, ale byl sám střelen.
Neznámo kým.
Poslední list patřil podezřelému a hledanému administrátorovi.
Po měsíci v řece ho identifikovali jen náhodou.
"Odvolávám útok," řekl policista, "Nevíme kdo a kde je drží. Nemůžeme vtrhnout současně do pěti set budov. Ne když masky můžou zabíjet."

Zapadlo slunce.
A se světlem zmizela i naděje.
Vyválela se v blátě, prošla ohněm v kopřivách.
Jednou nechtíc a dvakrát z trestu.
Takový návrat k přírodě si nepředstavovala.
Kliku a železné dveře uvítala s úlevou.
Otevřela a došlápla na hrubou betonovou podlahu.
"Nehýbej se."
Ledová voda z požárních trysek mrazila.
Proud z hydrantu srazil na podlahu.
Se špínou odpluly i poslední zbytky důstojnosti.
Kdosi ji zvedl, jemné ruce a něžné doteky.
Teplo.
Hladká podlaha.
Matrace.
Bezpečí?
Někdo ji utíral, bezpočet suchých, voňavých hadříků.
Přidaly se i mazlivé ruce.
Chvíli na to vykřičela do masky celý den.
Bolest, zoufalství i vzrušení.

Pojem o čase.
Zmizel.
Pořád cítila slunce na nahém těle.
Na plochou střechu sypanou štěrkem vyšla po úzkých schodech. Předtím kolem vonělo jehličí, šlapala v blátě, brodila proudící vodou. Na okrajích Varšavy kdysi vyrostly automatizované továrny ukryté mezi stromy. Ležela na střeše jedné z nich. Možná už celé hodiny.
Dvakrát ji hlas zkreslený počítačem nahnal do úkrytu.
Dvakrát dostala pít.
Jednou si ji prohlížel.
Mohl ji vidět v kteroukoli chvíli a určitě se díval.
Jen jednou si pohrál.
Cvičila, tančila a dotýkala se vlastního těla.
Předvedla každé zákoutí.
"Lehni si."
Další hodinu ležela v tichu.
Teprve teď plakala.
Zoufale.
Tiše.

"Takže co máme?"
Danny dopíjel třetí kávu a zoufale doufal.
Policista zavrtěl hlavou, "Nic."
"Ale no tak."
"Nevíme kdy opustila byt, co měla na sobě, kam a proč šla..."
Tupé zírání do obrazovky pátrání příliš nepomáhalo.
"Mám to!"
Po náhlém výkřiku ho obklopili.
Přehlédnutý výpadek kamer upřesnil čas.
Na mapu vyskočily časové kružnice.
Za první už kamery zase běžely.
"Ona nám pomáhá," vydechla Simona.
V záběru kamery klidně prošla dívka v křiklavě žlutých šatech a masce.
"Jsou příšerné, roky zavržená móda... Takhle ji nikdo nepřehlédne."
Jen jestli to nedošlo i únosci, blesklo Dannymu hlavou.
Po mapě pomaloučku lezla klikatá čára.

Zvažovala každý krok, ale viděla sotva kousek chodníku před sebou.
Zbytek odfiltrovaly brýle a zvuky sluchátka.
Počítala kroky, cítila slunce ve výstřihu šatů.
Za patnáct minut už nevěděla kudy jde.
Za tři hodiny mohla dorazit kamkoli.
"Zastav."
Poslechla okamžitě.
Třicet minut neslyšela nic dalšího.
"Zuj se."
Šaty odložila po další hodině.
Potom na černí ohraničeném kolečku v brýlích uviděla láhev.
Žízeň dorazila takřka okamžitě.
Příkaz k napití za příšernou půlhodinu.
"Děkuji," řekla do masky, když dopila.
Nechutný iontový nápoj a hadička páchnoucí novotou.
Ucítila lehký výboj na oholené hlavě.
"Děkuji, pane."
Dovolila si dvě myšlenky.
Buď přirozená.
Zatím tě neprokoukl.

"Každá hra jednou končí," zašeptala dívka a smluvené gesto ji v okamžiku vrátilo do pokoje.
Svlékla simulační oblek a vběhla do sprchového koutu.
Rozbolavělé tělo tentokrát bičovala voda.
Po návratu se neobtěžovala s oblékáním, potřebovala pouze brýle.
Rozdala pár lajků a pečlivě smazala stopy po šíleném odpoledni.
Kdyby se někdo dozvěděl, co dělala...
Oblíbená...
Hromady lajků od přátel dokázaly cokoli.
Sehnat byt, novější autíčko a další přátele.
Spokojeně usnula na koberci před elektrickým krbem.
Ráno procitla do simulace.
Přitom ji pečlivě vymazala a brýle odložila.
Tentokrát gesto nefungovalo a nouzové tlačítko nenašla.
Chvilku odporovala.
Cestou ven už poslouchala na slovo...

"Jak to vypadá?" zajímal se Danny.
"Jsem totálně vyřízená."
Simona zapadla do pohodlného křesla.
S neblahou předtuchou rozhrnula zbytky balíčku sušenek.
"Neboj, zbylo dost a hned zaliju kávu."
"Polovina administrátorů je ve službě."
Na Like it! se neptal, zhroucení pomáhal zabránit i on.
"Zaučujeme první stovku terénních administrátorů."
Danny vykoukl z okna a uviděl skupinku postarších policistů.
Vrátili se do služby, většinou příliš staří, ale zkušení.
Zazvonění oba probralo ze zadumání.
"Budou potřeba," vydechl pobledlý Danny a praštil sluchátkem, "Zmizela další dívka."
Měl neblahé tušení, že si zopakují hledání a bál se, že ho ukončí stejně jak před pár dny.