Dál za Vesmírem

Ground control to Major Tom
Kosmonaut pozoroval oblohu
Ground control to Major Tom
Hvězda zářila jako nikdy,
jako kdyby věděla, že se dívá
a chtěla, aby jí viděl co nejjasněji.
Ten, nine, eight
Zářila jen pro něj.
seven, six, five
Ale i pro všechny.
four, three, two
A přemýšlel,
kolik snílků na světě
se dívá na stejnou hvězdu
one
s láskou.
Lehl si do trávy
a nespustil z ní oči,
až když mu víčka ztěžkla
Lift off
...
a on otevřel oči,
díval se na hvězdu,
tančící s pirátem
a oba se na něj smáli.
Can you hear me Major Tom?

„Proč se lidé nenávidí?” zeptala se Hvězda
„Kvůli spoustě věcem,” usmál se kosmonaut.
„Ale hlavně asi proto,
že mají hodně času.”
„Pf,” pirát si odfrkl.
„Myslej si, že sou vyšší inteligence.
Sou jak hyeny, co se perou,
a ještě se tomu smějou.”
....
Jeho maminka si vždy vyčítala,
že ten moment,
kdy jeho tatínek zemřel,
nestihla.
Chtěla být s ním
do posledního okamžiku.
Ale přesto, že nebyla,
byla s ním v jeho srdci.
Od té doby kosmonautovi říkala,
že nesmí plýtvat časem
a neotálet, protože
zítra může být pozdě.
....
„Víš jaká je nejlepší zbraň?
a vždycky bude?”
pirát zavrtěl hlavou.
....
Láska

Jsme.
Být.
Existovat.
Žít.
Existencialismus je egoismus.
Nejsem romantik.
Nevím
Nevím proč
Nevím, proč je to v mé hlavě.
Vsadím se, o co chceš,
můj básníčku,
že ten papír už je zrecyklován.
Když zavřu oči,
vidím světlo ve tmě,
protože jsem se moc dlouho koukala na slunce.
Sny končí.
Život je divadlo.
A já jsem loutka
sama sebe.
X
neznámá
X
budoucnost
X
x
XX
xxx
XXXX
xxx
XX
x
Matika mě neorginálně nebavila.
Básníčku, vzpomeneš si někdy?
Zamávej, kamarádíčku.
Cylindr na hlavě
Poklona
Děkujeme
Opona
Básníčku, vzpomeneš si někdy?
Asi. Já ne.
Jak se rodí kosmonaut?
Hudbou na ruce.

Pirát čekal.
Sledoval hodiny.
tik ťak
Tik ťak
TIk ťak
TIK ťak
TIK Ťak
TIK ŤAk
TIK ŤAK
Kosmonaut nepřišel.
Piráta to přece netrápilo.
tIK ŤAK
tiK ŤAK
tik ŤAK
tik ťAK
tik ťaK
tik ťak
Vytáhl cigaretu a zapalovač,
ale nezapálil.
„Dementní Vesmír bez kyslíku,” zabručel.
...
Kosmonaut házel do vody oblázky.
Šplích
šplouch
šplách.
„Domov?” řekl hlas za ním
Kosmonaut se otočil.
Pirát vydechl obláček cigaretovýho kouře.
„Vesmírný kachny nenakrmíš” řekl a hodil další oblázek.
„Užs jim taky zamával?”
Pirát zavrtěl hlavou.
„Já nemám domov.
Chtěl sem si jenom zapálit.”
Kosmonaut zavrtěl hlavou,
usmál se
a dál házel oblázky.

Jako malej běhal každej večer za tatínkem.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”
Tatínek ho vzal a cestovali Vesmírem.
Dokud nebyl čas spát.
On ale nikdy nemohl usnout
a vykradl se k oknu,
kde pozoroval hvězdy.
Přál si je poznat.
Teď šel za tatínkem po dlouhý době.
Sedl si do trávy,
když zapadalo slunce
a čekal na hvězdy.
Díval se na starej hrob,
u kterýho dlouho nikdo nebyl,
protože ten nikdo byl jen on sám.
Plakal.
Lehl si do trávy a díval se na hvězdy.
Vlastně jen na tu jednu.
Zavřel oči s myšlenkou:
Světe, nech mě spát.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”

Kosmonaut kdysi měl rodinu,
kterou měl rád.
Nejblíž mu ale byli jeho bratři.
Úzkost a Pochyby.
Pronásledovali ho všude.
I když už z celý rodiny zbyl sám,
těhle dvou se nezbavil.
Bylo mu to trapný.
Čim dýl znal piráta,
tim víc ho měl za hrdinu.
On neměl takový trapný bratry,
co ho pořád sledovali.
Pirát se nebál
a bylo mu jedno,
co si myslej ostatní.
Pořád se smál.
Jeho se ty bráchové lekli
a utekli.
Pirát slíbil, jestli se vrátí,
zmlátí je.
Pak se zase smál.
Kosmonaut ho pozoroval,
a chtěl se přidat.
Smál se.
Takhle dobře se dlouho necejtil

Hm, musí být vesmír nekonečný a neomezený?
Představí si placaté mravence na sféře (povrchu koule). Jak asi musí být překvapení, když si hezky rovně ťapou a po chvíli dojdou tam, odkud vyšli! Oni si to ale neumí představit, protože sféra je kulatá až ve třech rozměrech. Chytrý mravenec si ale může představit dva kruhy, jejichž hranice jsou slepené. Jasně - ve dvou rozměrech slepit nejdou, ale kdoví, kolik má ten svět rozměrů.
Náhle se za oknem něco mihne - domovská planeta! Astronaut mrkne na nápis na trupu lodi "Pošlete mě až na konec světa" a začne v duchu dohromady lepit dvě koule...

Ve Vesmíru se objevil kosmonaut.
Kdy to bylo přesně, je neznámý.
Proč tomu tak bylo taky nikdo neví.
Prostě se tam zjevil.
Každou noc plul Vesmírem.
Každý ráno se vracel na Zem,
kam nepatřil.
Kosmonaut přece patří do Vesmíru.
Pozorovala ho Hvězda.
Zprvu se ho bála,
protože to byl člověk.
Ale nakonec se ukázal jako laskavej.
Pozvala ho na čaj
a on plaše přijal.
Pak jí vyprávěl o Zemi
a o svym životě.
Ráda ho poslouchala
a on jí zase rád vyprávěl.
Když ale musel odejít,
tak byl smutnej.
Jednou už ale ocházet nemusel.
To chytil smutek a byl šťastnej.

„Věříš v Boha?” zeptal se pirát.
Kosmonauta ta otázka překvapila.
Pokrčil rameny, protože nevěděl.
Nikdy o tom nepřemejšlel.
„Já asi jo,” pokračoval. „Jednou jsem ho potkal.”
„Ho? Takže je to muž?”
„To nevim. Není to jedno?”
Přikývl. Bylo.
„Chtěl jsem, aby mě poslal na konec světa.”
„Konec světa není,” řekl kosmonaut.
„To mi taky řekl.
Ale přesně proto jsem tam chtěl.”
Kosmonaut byl sobecky rád,
že se pirát na konec světa nedostal.
„Co bys po něm chtěl ty?”
„Nic.”
„Proč?” divil se.
Kosmonaut pokrčil rameny.
„Jak víš, že to byl Bůh?”
„Představil se tak.
Když jsem se představil jako pirát.”

Nerozuměl důležitosti času.
Proč je ho tak málo
a proč se za ním všichni tak honí,
když mezitím ho ztrácí.
On měl jen dva časy.
Den, kterej se zdál nekonečnej.
Noc, která byla moc krátká
na všechny příběhy pro Hvězdu.
Tak jako všichni si přál,
aby měl času víc.
A měl tak čas na všechno to nic,
který chtěl dělat.
Touha po delších nocích
se nafukovala každej den.
Protože každej den
byl čekárna na radost.
Každej den je stejnej.
Dnes bylo včera zejtra
a zejtra bude dnes a dnes bude včera.
Dnes je pořád stejnej den.
Dnes ta touha praskne.