Odria

„Pověz Turmillo, jak vypadal? Čím více detailů, tím snáze jej vypátrám.“
„Byl vyšší, skoro o hlavu. Určitě přes třicet let stár. Vlasy, nevim, tmavý, krátký? A byl zarostlý takovým neupraveným křovím. Jo a měl hluboký chraplavý hlas.“

Hnedle zrána zašel mladý hrabě za kapitánem hradní posádky Kubrathem.
„Máte dobrý přehled o vojácích pod vaším velením?“
„Jistě, vím o každém z nich dosti.“
„Kolik jich vlastně máme?“
„Přesně čtyři stovky a šest.“
„A kolika z nich bylo přes třicet?“
„Zhruba stovce.“
„Z nich, kolik je alespoň o půl hlavy vyšších než já?“
„Tak třicet.“
„Kolik z nich má plnovous?“
„Mmmmm. Osm.“

Hrabě v posteli s Enollou, Sphinctillou a Hedoou nadhodil: „Co nejdivnějšího se vám v sexu kdy stalo?“
„Něco jako když jsem přistihla bratra jak ojíždí koně?“ vykopla Sphinctilla.
„Myslel jsem spíše něco pozitivního, ale jak je libo.“
„Já jsem si to jednou dělala hruškou - měla moc smyslný tvar. Byla jsem trochu nastydlá a když jsem kýchla, tak ona mi tam vklouzla úplně celá. Blbý bylo, že jsem jí pak nemohla dostat ven!“ vyprávěla Enolla.
„Já strávila noc s mladým kouzelníkem - měla jsem pocit, že létám, vše bylo barevné a intenzivní! No, před tím kouřili nějaké bylinky…“ zasnila se trochu Hedoa.

Toho večera byla Turmilla nezvykle zamlklá. Vysvlékala se obzvláště pomalu a když tak učinila, všiml si hrabě na jejím těle několika podlitin a odřenin.
„Pověz, co se ti stalo?“
„Nic, akorát nějaký děcka na nádvoří běhaly jak šílení a porazili mě.“
„Opravdu? To by vypadalo jinak, co se stalo doopravdy?“ naléhal.
Rozbrečela se: „Když já se tak stydím … Předevčírem pozdě večer mne jeden z hradních vojáků popadl na schodišti, a … snažila jsem se bránit. Byl silnější a stejně si vzal co chtěl.“
„Víš který to byl? Jestli se mu vina prokáže, ztrestám jej sám!“
„Nejsem si jistá, neznám ho ménem.“

Místnost. Slabě osvětlená. Nejasný východ.
Žena, mohutná, svalnatá a zcela nahá. Nohy, klín, prsa, nemá tvář. Hlava bez úst, nosu, očí, uší či vlasů.
Ale co. Rukou kýve, zve mne dál.
Tiskneme se k sobě. Lehá si na záda.
Jsem připraven do ní vstoupit.
Srdce buší, krev pulzuje.
Rytmický pohyb.
Sakryš co to! Její vagína se náhle sevřela - nemohu ven!
Stydké pysky se odhrnují a odhalují - ostré, bílé ZUBY??!!
Aaaaa, ukousla mi ho! Krev stříká kolem!
Hrabě Porno se s škubnutím probouzí.
Byl to sen.
Potem prosáklá postel , neklamný důkaz vysoké horečky.
Ta rána na noze, pouhé škrábnutí, se vymstila.

Její nohy měl na ramenou a mrdal jí tak silně, že si záda poškrábala o hranu postele.
Miltrana má tvrdší praktiky ráda, ale odřenina začala krvácet trochu více.
Hrabě si všiml skvrny na prostěradle a ihned prohlédl její zranění: „V té skříňce vedle stolku s nápoji si vezmi léčivý lektvar, ten červený. Zhojí ránu a pomůže od bolesti.“
„Děkuji. Zdá se mi, že vás něco trápí.“
„Ano, šermířská technika, kterou cvičím s Nalaxaggqui. I když jsem rychlý a přesný, její strašlivou sílu nepřekonám. Navíc mě neustále provokuje.“
„Šermu žel nerozumím,“ špitla.
„S tím se netrap, díky tobě znovunalézám elán pokračovat.“

Na tradiční májový hon vyšel mladý hrabě, v rámci snahy procvičit své umění s dlouhým lukem, opěšalý, v doprovodu sluhy Melfise a Nalaxaggqui.
Trefil tuhle pár koroptví, po chvíli zajíce a pak i divočáka.
„To není špatné, vidím tu zlepšení,“ dokonce jej pochválila.
Za těch několik týdnů si myslel, že ví co si může dovolit, a případně co riskuje.
Celou dobu jej fascinoval její vypracovaný zadek.
Nakonec na něm ruka pevně zahnízdila.
Očekával, kopanec do zadnice.
Nalaxaggqui se však jen s úsměvem pomalu obrátila, pak její ruka bleskurychle popadla jeho vejce a středně silně stiskla.
Řval více než střelený kňour.

Kapitán1: „Vždy mě hrozně zajímalo jaké to bylo když první loď vyplula na širý oceán.“

Kapitán2: „Obavy, strach i hrůza mě jímali, ale ta zvědavost a touha poznat co je za tím obzorem byly silnější.“

Kapitán1: „Představoval jsem si jaké lodi jste musel velet.“

Kapitán2: „Muje loď byla úžasná, šestero stěžňů, pevné plachty a odvážná posádka. Zajímalo by mne co o nás historie soudí?“

Kapitán1: „Do mé doby se o vás nedochovala žádná zpráva, dokonce ani pověsti - tak moc jsme vzdáleni v čase.“

Kapitán2: „A jaké jsou lodě ve vaší době?“

Kapitán1: „Kovové, rychlé, některé létají i za hranice světa.“

Do postele padl znaven odpoledním šermířským výcvikem.
Pečovat se o jeho blaho jaly Turmilla a Nawatri.
Zatímco on dráždil je na bradavkách a občas lehce plácl po zadečku, ony mu leštili meč tu rukou, tu ústy.
Když se hrabě blížil k vyvrcholení, špitla Nawatri k Turmille: „Přenecháš mi sémě?“
Odvětila: „Ovšemže, já tohle vážně nerada.“
„Já to miluji, ledaže - nebyl dnes k obědu chřest, je jeho sezóna?“
Hrabě je se zájmem poslouchal a vstoupil do jejich konverzace: „K obědu byl srnčí hřbet na víně a poté jsem jedl různé ovoce z jihu.“
Nawatri se obzvláště zaradovala: „Po tom chutná nejlépe!“

Mladý hrabě se dostavil na střelnici s dlouhým lukem a zmateně se rozhlédl.
Z druhé strany přišla monžka metr devadesát s muskulaturou býka: „Jsem instruktorka Nalaxaggqui. Budete střílet na mého mechanického panáka, který bude uhýbat a skákat, ne na nějaký trapný slaměný terč.“
„Jak je ctěná libost,“ založil šíp a jal se mířit na škubavými pohyby se hýbající automat.
Po tuctu jakžtakž zásazích a stejném počtu minutí se Nalaxaggqui ironicky zasmála: „Budete-li polovinu času pozorovat mojí zadnici místo cíle, skončí moje bota v té vaší. Je to jasné? Mám k tomu výslovné povolení od vašeho otce.“
„To bude těžká výzva.“

Na turnaji u knížete Melatrechta potkal mladý hrabě po delší době Dragomiru.
„Smím zvědět jak se zde bavíte?“
„Úžasné, spousta zpocených chlapů a skřípání kovu o kov, co víc bych si mohla přát?“ pronesla s neskrývaným sarkasmem.
„Škoda, že jste nebyla na jarním plese u nás. Přemýšlel jsem jak ulehčit vašim starostem a myslím, že mám řešení.“
„Vskutku? Jaké?“
„Markýza de Landsgrade.“
„Taková stará vykopávka? Vy jste s ní …“
„Inu malá oběť v zájmu získání její přízně. Vlastně jsem zjistil, že jisté techniky ovládá opravdu mistrně.“
„A jak to pomůže v mé situaci?“
„Kromě mladíků má ráda i roli zachránkyně?“