Odria

"Přivaž jí k tomu kořeni. Na tom palouku na ní dobře uvidíme," organizovala Jorcha.

"Co že to vlastně máme ulovit?"

"Nevíme, oni taky nevědi," řekl trochu otráveně Fleuriot, "a jo, byl jsem v pokušení je s tím poslat někam."

"Jenže zdroje se nám hoděj a tohle máme přímo na cestě," nedala se Jorcha.

"Konec keců, jdem na to. Sešlu na všechny nevycítitelnost a pak si každej vybere strom, na kterej se schová."

Klíšťák s Jorchou bleskurychle zmizeli v korunách.

Já se s námahou a funěním vydrápal.

Fleuriot, když mě viděl, se raději teleportoval, zanadával a vykouzlil na sebe nevycítitelnost znova.

Zůstal jsem za kopcem v remízku s kobercem, abysme nebudili pozornost.

Nudim se a mám hlad.

Ostatní se určitě někde v krčmě nacpávaj.

Dopil jsem měch vína.

Slunce už se sklánělo k západu, když jsem si všiml jak se blíží, ale co to vlečou?

"Že vám to trvalo, měli jste jen nabrat zásoby a zjistit co a jak, a co má znamenat ta ovce?"

"To je jídlo," uchcichtl se Fleuriot.

"A to si ji mám jako zabít, rozkuchat, anebo snad spolknout celou?"

"Neboj," žďuchla do mě Jorcha, "není pro tebe. Vzali jsme džob. Jí si dá náš úlovek. Tumáš klobásu."

"Půjdem to tam prohlídnout?" navrhla Jorcha.

"No ty si teď dáš tak akorát teplý do žaludku a šlofíka, k žádnýmu nekro-sajrajtu se ani nepřiblížíš," rozohnil se Fleuriot.

"Vůbec! Jebat na to, máme za patama kdoví co ještě, tady starostu co nejspíš dumá, jak se nám dostat na kobylku. Zmizme odsud!"

"Já jsem v po… bléééé"

Klíšťák si vytáhl svůj šíp, kopancem poslal lebzu do kopřiv. 

"Lehni na koberec, Klíšťák teď poletí se mnou a ty nás dojedeš na koni, co ti nabízel sedlák Hadžimor. Je to sice stará hajtra, ale do Ostaffordu tě do tmy dostane," uzavřel to autoritativně Fleuriot.

"Měli bysme odsud odfrčet, než se zas něco stane."

"Jasně," zaskřehotala Jorcha, které se mezitím udělalo lépe, "kde se ten mladej courá?"

"Sám říkal, že ho v lese jen zdržujeme, touhle dobou nás měl už dávno dojít a najít," souhlasil Fleuriot.

"Poletíme dál a počkáme na něj ve městě?"

"Radši ne, znáte ho, ve městě zabloudí jak slepá myš, chvíli počkáme," zhodnotila Jorcha.

Za dvě hodiny nato zaklepal Klíšťák na dveře.

"Kde ses coural?"

"V lese bylo starý pohřebiště a lezly tam ze země kostry."

"Nekecej!"

"Nekecám! Tady, čumte!" vyndal z pytle na stůl lebku s šípem skrz na skrz. 

Po dopadu kouzla se skrovná dřevěná stavba proměnila v oblak třísek, peří a špatně propečeného kuřecího masa.

"Do prdele," vyplivl Fleuriot.

Jorcha, stále zelená a upocená, se nadzvedla z postele: "Proč to?"

"Moje šlepiškýýý?!" zděšeně sledoval vířící spoušť alchymista.

"Klid, to se vysvětlí, třeba se tam schovával asasin, nebo démon."

Fleuriot pokrčil rameny a vrátil se do domu. "Škoda, že nezbylo něco z toho kafe. Jsem nevyspalej, vyčerpanej, a po posledním setkání jsem si chtěl doplnit arzenál."

"Kouzlo se nepovedlo?"

"Ale povedlo, akorát místo zamrazení jsem ho nedopatřením seslal rovnou," obrátil se k majiteli kurníku, "spravilo by to sto zlatejch?"

Jediný kdo má ve vsi kávu je starosta.

Nabízíme peníze, i docela přemršťené částky - že neprodá, sám má málo.

Půl hodiny mu vysvětlujeme situaci - zbytečně.

"Já ho snad…!"

"Zadrž," klidně mi pokládá ruku na rameno Fleuriot, "Askhatraxa mwhhahlach!"

Starostův obličej se mění na prasečí rypák.

"Jestli nám to kafe nedáš, tak tě tak nechám!"

"Za-chro-volám chro-dráby!"

"No jen se jim běž ukázat. Do smrti pro ně budeš prasečí xicht!"

"Za to-chro skončíte chro v pekle!"

"Peklo, to je náš dvorek."

Třesoucí se rukou drží pytlík.

"Ale nejdří-chro mě toho zbav!"

"Teprv až alchymista potvrdí, že to nejsou ňáký mletý bukvice."

Dvě hodiny letu.

Klíšťáka jsme nechali, ať nás dojde.

Na kraji lesa vesnice.

"Zkusíme to tam, nebo letět dál?"

"Přistaň, poptám se."

Klepeme na dveře starého alchymisty, ke kterému mě místňáci nasměrovali.

"Čo pa po ně cete?"

"Otrava jedem na zbrani, svedeš s tím něco?"

"A jektvary stě dalí?"

"Jasně, všechno až po tropiko*."

"Ňo, koukňu še, poťťe vnítš."

Stařeček se hrbí, strká něco do rány, přitom si cosi brblá.

"Vim, čo by pomóhjo."

"Tak sem s tím, jestli za to nechceš království."

"Ňo ďrahy ťo ani nění. Ale šaprfojtě došjo mi kafe!"

"A?"

"Ňó bež něj kofeiňovu boumbu něňamichám!"

Útočníci mrtvi nebo na útěku.

Ošetřujeme zranění.

Jorše je stále zle, asi otrávené šípy.

Klíšťák zkouší hraničářské léčení.

Nepomáhá to.

Zahřívám Jorchu vlastním tělem.

Fleuriot zuřivě listuje ošuntělou knížečkou ve svitu lucerny, Klíšťák nad ním drží nepromokavý plášť.

"To je ten deník toho nekroše, co jsme ho sejmuli?"

"Jo! Jsem si jistej, že tam někde bylo nějaký experimentální kouzlo proti jedům."

"Tak ho rychle najdi!"

"Snažim se, ale ten škrabopis se sotva dá číst, stylistika je strašná a ten chlap byl fakt hnusák!"

Čas ubíhá.

Fleuriot listuje zuřivěji.

Pomalu svítá.

"Nemůžu to najít!!!"

"Tak na to ser!"

Koberec.

Nasedat.

Odlet.

Zadrnčení.

Svist.

Zběsilé úhyby.

Jako první kandidátku na smrt si vybrali Jorchu.

Marná snaha.

Dva šípy našly cíl.

Zasténání.

Fleuriot mizí.

Kryju Jorchu štítem.

Klíšťák, o kterém jsem myslel, že spí, se náhle napřímil s lukem v ruce a spustil palbu na nepřátele ve tmě.

Někoho rozhodně trefil.

Výbuch, asi fajrból, nás rozhodil.

Svazek blesků mi propálil štít a ruku.

Dva v černém na blízko.

Ten s palcátem těsně minul, já jeho ne.

Ocákala mne krev z rozseklého stehna.

Jorcha vrazila dýku do břicha toho, co ji chtěl dorazit.

Náhle zaduněla salva kouzel od Fleuriota, dostal se útočníkům do zad.

Tmavý les, o kterém víme prd.

Je noc a leje.

V dálce i hřmí.

Klepeme se zimou - tedy až na Klíšťáka, který jediný v klidu dřímá.

"Měli jsme raději koupit ten nóbl stan, co se sám staví a skládá, na koberci se nedá v tomhle lítat, akorát nám provlhne a chytí plíseň," mrmlá Fleuriot.

"Anebo zaplatit tomu theurgovi, aby nám řek něco o budoucnosti," napadá mne.

"Co máme, to máme, a koberec se ještě bude hodit, všechno bude podmáčený a rozvodněný," drkotá Jorcha.

Lehké, nepatřičné zapraskání větve.

Zježené chlupy na zátylku.

Jorcha loktem šťouchá Fleuriota, dvakrát.

Napínám sluch a svaly.